(Obraz č. 1 – Berlín)
To bylo tak nádherný! VYHRÁL JSEM! Musím co nejdřív zavolat
Zdeně... a našim... a babičce. No jó, babička! Ta bude mít radost! Mezinárodní
klavírní soutěž do dvaceti let. I na konzervatoři teď budu mít možná lepší
pozici. Jé... a paní profesorka... když si na ni vzpomenu, jak brečela... No,
vždyť já skoro taky. Ten Dán... nebo ta Japonka – to byla extratřída. A já...
čecháček od Náchoda jsem s nima zamet´. Je fakt, že jsme s profesorkou dřeli
jako šílenci... ale to oni asi taky. Vlastně všichni! Ale štísko si sedlo na
MNE! Kde mám ten mobil... Musím všem zavolat. Teď tě pěkně zavařím, ty
votravnej hajzlíku...
„Zdeni? Čáááú z Berlína... Co?... Jasně! Mám to v
kufru! ...To víš, že zlobili... hlavně ten Dán, to se dalo čekat. Kdyby Japonka
nebyla nervózní, tak mě rozseká do nudlí... ale takhle jsem je utřel... Zdeni?
Jsi tam? ...Moc tě miluju... a těším se za týden s tebou na ty hory... jo...
tak ahoj. Musím zavolat ještě našim... a hlavně babičce... čau.“
_______________________________________
(Obraz č. 2 –
Lhota pod Libčany)
Za babičkou jezdím strašně rád. Nejen, že jako městský kluk
mám romantické představy o vesnici, ale babička je totiž moudrá žena. Moji
rodiče mají, na rozdíl od babičky, za sebou několik vysokých škol. Ale do
života mne vybavila babička. Doufám, že ještě zdaleka neskončila. Je to prý
všechno o klidu, říká babička. Nejen těla, ale PŘEDEVŠÍM duše.
Vždyť já vlastně ani nevím, jestli se naši mají rádi, nebo
ne. Jako dítě jsem si dlouho myslel, že mít doma přepracované a přeustarané
rodiče, je normální. Zvlášť, když moji spolužáci na tom byli podobně. Až u
babičky, v malém otlučeném domku, jsem si pozvolna a polehoučku začal
uvědomovat, že něco není v pořádku.
Muziku jsem miloval odmalička. Ani lidová škola umění mi
tuhle radost neotrávila. Měl jsem štěstí na učitele, později na profesorku.
Propadl jsem klavíru natolik, že jsem mu totálně všechno podřídil. Nic jiného
mne nezajímalo, nenaplňovalo... Ani kamarády jsem kvůli klavíru neměl. Rodiče
na mne byli pyšní, a to mi bohatě stačilo. Až babička mi otevřela oči. Díky
babičce mám nejen Zdenu, ale hraju i mnohem líp, než kdy před tím. Daleko víc
se zajímám o své okolí. ...A klavír... jakoby to vycítil. Sám mi vede prsty,
udává rytmus, mění náladu. Paní profesorka byla první, kdo tu změnu poznal. Ale
neví, kdo tu změnu způsobil. ...Moje babička.
„Babi, u tebe to vždycky voní po tvarohových buchtách, i
když žádné nepečeš.“ Nesu si židli na zápraží.
„Ty by ses jasnovidectvím teda živit nemohl, Honzo. A co je
tohle?“ Babička nese pekáč horkých buchet. „Tohle máš ode mne za tu vyhranou
klavírní soutěž. Nezlob se na mne, ale byla bych v sedmdesáti letech stejně
skákala radostí, i kdybys byl třeba pátý. Slyšela jsem nahrávky tvých soupeřů.“
Kousal jsem do horké buchty. „Fakt? Jak jsi k těm nahrávkám
přišla, babi?“
„Napsala jsem si o ně tvojí paní profesorce. Už si delší
dobu píšeme... je to hodná ženská,“ pokyvuje babička hlavou. „A nejez ty buchty
tak horký... nejsou ani pocukrovaný.“
„Babi, víš co mně, jako vítězi, dali v Berlíně na hotelu k
snídani? Kaviár! Kam se kaviár hrabe na tvé tvarohové buchty!“
„Jak se má Zdenička? Nezapomínáš na ni, Honzo? Aby ti sláva
náhodou nestoupla do hlavy.“
„Neboj, babi. V pátek spolu vyrážíme na hory. Na celý
víkend. Ještě jsme spolu sami nikde nebyli. A přes noc už vůbec ne, jestli mi
rozumíš.“
„To je dobře, že jste nespěchali. Jak dlouho se vlastně
znáte?“
„Babi, nedělej, že nevíš. Sama jsi dělala kuplířku.“
„No jo... bude to víc než rok. Vážně jste spolu... ne to?“
„Se Zdenou jsem ještě nespal, jestli se chceš lidsky zeptat.
Tak mi drž palce, ať nejsem dobrej jen za klavírem.“
„Jak se na to tváří její rodiče?“
„Tváří se tak, že mě mají rádi. Jestli to jen předstírají...
nevím. Skoro je neznám. Jsou pořád v práci, nebo se o své práci baví. Úplně
stejně, jako naši. Jak jsi mohla mého tátu tak divně vychovat, babi? Tátu znám
jen jako stroj na prachy.“
„Ale finančně tě podporuje, to už ti nevadí, Honzo.“
„Klidně budu chodit na brigády, jako ostatní. Ale táta by mě
zabil... Prý se to nehodí, aby jeho syn někde umýval výlohy.“
„Honzo, tátu už musíš brát takového, jaký je. Nechceš ho
snad vychovávat, že ne? ...Vlastního tátu.“
„Neboj, babi, mám starosti sám se sebou.“
_______________________________________
(Obraz č. 3 –
Krkonoše)
„Líbilo?...“
Hezčí otázku na krásnějším místě jsem nemohl dostat. V krbu
praská oheň... a my se Zdenou ležíme nazí na rozkládacím gauči... Já vím, bílá
kožešina před krbem i pod námi by byla lepší, ale i tak jsem spokojený. TOHLE
jsou moje nejkrásnější chvilky života! Kam se hrabe klavír...
„Teď jsi asi deset minut nemluvil o klavíru. Copak se tak
zásadního stalo?“ zeptala se mne Zdena.
„Nemluvil, to je pravda... ale celou dobu jsem na něj
myslel...“
„LHÁŘI!“ plácla mě Zdena přes nahý pupek.
Usnuli jsme.
Ráno nás vzbudilo bouchání na okenici: „Padejte všichni
pryč, může se utrhnout nad vámi lavina! ...Vykašli se na to, tam nikdo není.“
„Zdeno,“ třesu s ní, „prej musíme pryč!“ Vyběhl jsem jen v
trenýrkách před chatu. Vidím dva lyžaře od horské služby ujíždět pryč.
NÁRAZ! Bílá masa sněhu mne semlela, jen na chvilku se mi
podařilo plavat po povrchu. Chce se mi řvát ZDENO!!! ...ale nemůžu. Mám plnou
pusu sněhu. Vůbec netuším, jak jsem hluboko pod lavinou. Žiju vůbec? Nebo je to
jen hrozný sen? Během chvilky nastalo mrtvé ticho. Začínám ztrácet vědomí. Ani
nevím, jestli mi je zima, nebo teplo. Vím jediné – dusím se... a jestli omdlím,
bude konec.
Začínám mít barevné sny. Vidím Zdenu s babičkou v
přesvětlené zahradě. Usmívají se na mne. Babička Zdenu políbila... na
rozloučenou? Chce políbit i mne... ale mezi námi je plot. Chtěl bych se k nim
rozeběhnout, ale nohy mám snad z olova. Nemůžu se hnout. Babičko, Zdeni... JÁ
SE NEMŮŽU HNOUT!!!
_____________
„Tady! Možná, že už ho mám. Jasně... je to tady! Mám ho!
Pojďte sem! Tak polez, mladej... DEKU! A fólii... Bacha na ty nosítka. Byl s
tebou ještě někdo? ...Neodpovídá... Kyslík... Tady byla horská chata, a nezbylo
z ní ani prkno. Mladej... nebyl v tý chatě někdo? Má toho dost... Možná byl v
té chatě sám a vyběhl jen v trenýrkách. Mladej! Hej! Byl jsi v té chatě sám?“
_______________________________________
(Obraz č. 4 – Nemocnice)
Z horské chaty zbyl jen sklep. Jinak vůbec nic. Zdenu našel
pes záchranář. Snad jedinou kost neměla v pořádku, ale žila. Dvě stě metrů od
chaty. Nic na sobě neměla. Na rozdíl od Honzy, její mozek nebyl poškozen. Honza
byl déle bez kyslíku.
Na chodbě nemocnice sedí vedle sebe rodiče Zdeny i Honzy.
Mlčí. Doktor je už před hodinou seznámil se zdravotním stavem. Zdena má
poškozenou míchu, ještě se neví jak moc. Mohou nastat životu nebezpečné
komplikace. Honza je v kómatu, nedostatek kyslíku udělal své. Možná se už
neprobudí, a jestli ano, později se ukáže rozsah poškození mozku.
„Tady už nejsme nic platní,“ řekl pan Novák. Paní Nováková
se rozplakala. „Měli bychom jet,“ pokračuje pan Novák a vzal manželku kolem
ramen.
„To není možný,“ dusí se pláčem paní Nováková, „všechno nám
s klukem vycházelo... tak hodnej a nadanej kluk... jediný dítě,“ paní Nováková
začala omdlévat. Manžel jí podpírá a otec Zdeny někde sehnal invalidní vozík.
Mamince Zdenky se z toho udělalo špatně. Doktor se sestrou si ji odvedli na
injekci. Paní Novákovou si odvezli také. Oba otcové osaměli.
Pan Novák nevěřícně vrtí hlavou. „Člověk celej život lítá
kolem rodiny, v práci dře... Teď má vlastně kluk perfektně nastartovanou
kariéru, nemůže mi umřít...“
„Jděte do háje s kariérou, pane Novák. Mě by úplně stačilo,
kdyby naše děti žily!“
Přišel k nim starší doktor. „Pan Novák?“
„Ano, to jsem já...“
„Pane Novák, váš syn se sice probral z kómatu, ale vypadá to
na retrográdní amnézii.“
______________________________________
(Obraz č. 5 – O rok později - psychiatrická léčebna)
Psychiatrický ústav nevypadá jako slepenec starých budov, ze
kterých velitel čas olupuje omítku. Naopak - moderní, prosklené, vkusně
architektonicky vyřešené budovy vás lákají k nastěhování. Česká republika se má
opravdu čím pyšnit, máme tady pěkný blázinec. Byla by radost tu bydlet, ale
lidé svážení ze všech koutů naší krásné republiky mají občas jiný názor.
Moderní blázinec zaměstnává hlavně mladé doktory s
neotřelými pohledy na léčbu. S psychologem Tondou Cvokařem (PhDr. Antonín
Horáček) a psychiatrem Pepanem (MUDr. Josef Rambousek) měl ústav opravdu
„šťastnou“ ruku. Jejich metody se liší od všech zvyklostí a pouček. Tonda s
Pepanem jsou dlouholetí přátelé.
______
Pacienti sedí po snídani ve společenské místnosti a oba
mladí doktoři se opět na poslední chvíli potkávají na chodbě.
„Hele, ty jsi dneska
nezaspal? Kam to zapsat?“ přivítal Pepan Tondu. Plácli si o sebe dlaněmi na
pozdrav jako ostřílení basketbalisté.
„Co to meleš? Ještě jsem nezaspal ani jednou. Včera mě
zdržel synáček, rošťák jeden. Pořiďte si taky něco na hraní, abys věděl co to
obnáší.“
„Na hraní mám Jitku. Ta mně bohatě stačí. Je mladá,
biologické tikání v nedohlednu. Užíváme si, ...ne jako ty – bačkoráři,“ posmívá
se Pepan.
Tonda se ohradil: „V mých bačkorách máš svoje nohy věčně ty.
Kdo mi včera vypil mešní víno od strejdy?“
„Hele, co kdybychom se výjimečně věnovali práci,“ vede Pepan
rozhovor do jiných vod. „Chtěl jsem s tebou mluvit o Pianistovi. Dám ti přečíst
novou zprávu, co mám u sebe,“ Pepan mu podává lejstro. „Ta jeho holka – Zdena –
ta už je půl roku skoro zdravá. Rozhodně není na vozíku, přišla ke mně po
svých. Všichni čekají už jen na Honzu „Pianistu“, kdy se mu paměť vrátí. Budeš
se divit, ale JÁ dostal nápad a ty mně s ním pomůžeš.“
„Hmm, tys konečně dostal nápad... a co mám dělat?“
Pepan ukázal na klavír ve společenské místnosti: „Budeš hrát
jak nejlíp umíš.“
„Jo ták,“ Tonda pochopil strategii, „ty seš mazanej. Hele, ale já klasiky
neumím.“
Pepan ho uklidňuje: „Honza nehrál jen klasiky. Jeho babička
mi prozradila, že miluje i Jaroslava Ježka.“
„To já taky!“
„No právě, tak se do toho teď pořádně opři.“
Tonda „Cvokař“ usedl za ústavní klavír a spustil „Bugatti
Step“. Je to těžká věcička, ale ještě trochu zrychlil, aby to mělo šťávu. Honza
nejdřív otočil jen hlavu. Pak si otočil židli a znovu se na ni posadil. Pepan
jde k němu a něco mu pošeptal. Někde vykouzlil druhou stoličku ke klavíru a
Tonda přesně ví, co má Pepan v plánu.
Honza se pomalu ke klavíru usadil... hladí klávesnici. Tonda se posouvá k
basovým klávesám. A najednou to VYPUKLO!!! Z Honzy vytryskly tóny jako gejzír.
Hraje skladbu s takovou razancí, že mu
Cvokař na basech málem nestačí. To už snad není ani Ježek – to je
Niccolo Paganini bez houslí ve vařícím piánu.
Jde k nim krásná holka v modrých šatech a postaví se před
Honzu. Oba přestali hrát. Honza pomalu zavírá víko klávesnice...
„Zdeno, už bychom měli jít domů.“