Většina z nás si Angolu nejspíše představuje jako exotickou krajinu kdesi na jihu Afriky. Těžší už by asi bylo, kdybychom měli říci, zda v ní převládají pouště anebo pralesy, nebo vyjmenovat alespoň několik angolských reprezentačních fotbalistů. Naši fotbalisté jsou podle Jany Mazancové z České zemědělské univerzity v Praze naopak asi tím jediným, co se může vybavit běžnému obyvateli některého z angolských měst, když řeknete „Česká republika".
Obyvatelé města Kuito pak možná budou znát traktory Zetor anebo české učitele. Lidé z České zemědělské univerzity v Praze totiž právě tam v roce 2004 otevřeli střední zemědělskou školu. Angolané dodali budovy a peníze na platy angolských pedagogů. Češi přivezli vybavení laboratoří a specializovaných učeben. Kromě počítačů a mikroskopů tak angolští studenti dostali i portugalsky psané knihy z Brazílie. Díky nim prý odborná knihovna v Kuitu překoná i leckteré knihovny na odborných školách u nás.
Podle Jany Mazancové je Kuito hlavním městem provincie, kterou snad nejvíce z celé Angoly zničila čtyři desetiletí trvající válka. I když konflikt skončil už v roce 2002, jsou v oblasti stále roztroušené trosky tanků a další bojové techniky. Červené kamínky nasypané podél cest označují minová pole. Hlavní město zůstává jediným místem, kde mají obyvatelé provincie o velikosti České republiky k disposici nějaké služby. Je zde jediná nemocnice, jediné letiště, trh, na kterém mohou místní něco koupit... Dokud jedna další česká organizace nezačala v oblasti budovat základní školy, nebyly samozřejmostí zdaleka ani ty.
Střední zemědělskou školu vybudovanou v rámci rozvojové spolupráce České republiky navštěvovali žáci od patnácti až do čtyřiceti let. Ti starší proto, aby si po dlouhé válce mohli doplnit vzdělání. Mezi její žáky patřil i dnes dvacetiletý José Pina. Za války ztratil oba rodiče. V Kuitu žil se svými sourozenci a dalšími příbuznými v prostříleném domě bez tekoucí vody i bez elektřiny. Pro vodu takřka všichni v Angole chodí k veřejným studnám. V okrajových částech města mají elektřinu, jen když mají generátor a naftu.
Střední zemědělskou školu José Pina úspěšně dokončil. Přes improvizované podmínky absolvoval spolu s dalšími studenty tentýž objem výuky jako studenti v České republice. A získal nakonec i jedno ze dvou stipendií, které naše vláda uděluje pro studium vysoké školy v ČR.
Po roce v Praze, během kterého se učil především češtinu, se do Angoly vrátil, a to znovu v rámci rozvojového projektu. Lidé z České zemědělské univerzity v Praze totiž kromě zmíněné střední školy, provádějí v celé Angole také průzkum stavu středního zemědělského školství jako takového. V Angole, kam by se jinak kvůli drahým letenkám nedostal, tak ve spolupráci s našimi experty objíždí střední zemědělské školy v dalších provincích. Diskutuje se studenty, dělá rozhovory, sbírá dotazníky. Protože sám „českou" střední školou prošel, může říci, co chybí v dalších školách: zda mají dostatek studijního materiálu, jaké vyučovací metody používají. Jak říká Jana Mazancová: „Líbí se mi, že se nám s Josém podařilo uzavřít kruh rozvojové spolupráce. V místě se nám podařilo vychovat si člověka, který naše zkušenosti může předávat dál. I když s oblasti jednou odejdeme, naše vědomosti nebo metody výuky v ní už zůstanou."
Patrik Eichler
Článek vznikl s podporou FoRS a kampaně Česko proti chudobě.
