Snad mě nevyvede aprílem...
Vešel vznešeně
jako dáma.
Jak líbezná
kráska
s dokořán
otevřenýma očima
nevinné dívky.
Její půvab
vyrašil z marastu
studeného
března,
aby ošálil šeď
rán.
Pod závojem
drobného mžení,
co chvílemi
schovává zeleň
putovala sama.
Letmo se dotkla pramenů
v hlubinách,
svou jasností
provoněla vzduch,
co očaroval lesy
a když sem tam
nechala odpočinout
své unavené
schránce,
povalovala se buď
jako bílá mlha
na horských
loukách
nebo váhala
pohledem na pučících stromech.
Škádlivě
polaskala jiskření vod,
mávnutím paží
provlála nové listí
a když půvabně
přešla v žlutém taftu
dovolila si
přepych - ukázala pravý,
proteplený a
nezapomenutelný úsměv
měsíce dubna.