Vešel vznešeně jako dáma.

Jak líbezná kráska

s dokořán otevřenýma očima

nevinné dívky.

Její půvab vyrašil z marastu

studeného března,

aby ošálil šeď rán.

Pod závojem drobného mžení,

co chvílemi schovává zeleň

putovala sama.

Letmo se dotkla pramenů v hlubinách,

svou jasností provoněla vzduch,

co očaroval lesy

a když sem tam nechala odpočinout

své unavené schránce,

povalovala se buď jako bílá mlha

na horských loukách

nebo váhala pohledem na pučících stromech.

Škádlivě polaskala jiskření vod,

mávnutím paží provlála nové listí

a když půvabně přešla v žlutém taftu

dovolila si přepych  - ukázala  pravý,

proteplený a nezapomenutelný úsměv

měsíce dubna.