Pátý díl je o mokru po dešti a o jednom vypitém lahváči.
K večeru je to všude samá velká kaluž a tyhle pomníčky
zašlému dešti opalizují proměnlivými světly soumraku. Lenka se usměje, když ji
tento poetický opis napadne. To musí říct Markovi. Hlavně jen do žádné
nešlápnout… Nese si půlku medovníku v igelitce a myšlenkami je napůl ještě
u Justýny s Agátou. Lence to přišlo jako zvláštní výjev, když Agáta
přišla. Žádné velké nadšení, dokonce skoro žádné otázky. Bylo to strohé, takřka
protokolární, jako by Justýna byla tak trochu naštvaná a Agáta příliš unavená a
Lenka zase tak trochu navíc. A co vlastně čekala? Dojemnou scénu? Kolem a kolem
to bylo dojemné dost, i když záleží, z jaké stránky se to vezme. Hlavně to
totiž bylo podivné.
A podivná jí teď přijde i ulice, crčící voda z okapů,
páchnoucí chodníky a obláčky páry, je to všechno jak po boji a ty opalizující
kaluže jsou jak krátery po granátech. Nebo takhle to má říct Markovi? Drsná
poetika? A bude on na tohle vůbec mít náladu? Bude napitý… Aha, tak to bude
určitě mít náladu. Vážně, když se napije, tak je největší romantik. Lenka pak
neví, jestli to hraje, jestli je to jen pod dojmem okamžiku, nebo jestli to
v něm celou dobu bylo a teď překonal zábrany. Lenka, když si vypije, je
akorát ospalá a řeč s ní není. U jiných alkohol emoce rozvášňuje, ona si
po něm připadá jak Vulkánec. A je jí to pak někdy i líto, když má Marek všechny
ty sladké řeči a asi i napůl čeká, že ona bude oplácet stejnou mincí; ona to má
jaksi za povinnost a tu povinnost nezvládne… Povinnost? Vážně by to chtěl
takové z povinnosti? Jenže to je to, co ona neví… Jestli by to bylo
neupřímné. Upřímně chce, ale samo to nejde… Takže?
Marek doma ještě není. Ovšem, to ji mohlo napadnout, kdyby
přišel před ní, určitě by zavolal se zeptat, kde je. Lenka položí medovník
v kuchyni na stůl a jde zapnout počítač. Zatímco najíždí systém, přemýšlí
o Agátě. Je pro Lenku vlastně tajemstvím. Netuší, co by se jí mohlo honit
hlavou. Ve společnosti Lenky je málomluvná a Lenka má vlastně pocit, že se
Agáta ani k Justýně moc nehodí. Copak jí ale přísluší toto soudit?
Windows se probouzí se sobě příznačnou pomalostí. Zas budem
spolu spát… Lenka si tu část básně polohlasně zopakuje. Takhle, jen ten jeden
verš, to vlastně vyzní jak normální příslib sexu. Ušklíbne se. Jak ji to teď
napadlo? Šplouchání Léthé budem naslouchat… Nebo jen tramvajím a opilcům. Word
nabíhá. Ani nezkontrolovala maily, to je tedy chuť ke psaní. A písni pradlen.
Pradleny, staré ženské, perou rubáše… Lenka se zachvěje. Když ještě studovala a
bydlela jednu dobu na Neředíně, viděla jednou hned po sexu kouř
z krematoria. A za krematoriem dlouhé nic, jen nekončící tmu, v noci
se černající pole, které až v dálce protíná chladně svítící logo Globus.
Smrt nám pořád čeká pod okny, je to ta řeka a staré pradleny v ní stojí po
kolena a máchají rubáš, který má akorát naší velikost. A Lence je třicet, to
znamená, že od té doby, kdy se takhle polonahá dívala z kolejí do dálky,
uplynula řada let, znamená to, že voda řeky zapomnění zas o něco stoupla
k jejímu oknu. Zas budem spolu spát… Už to ani nezní jako pobídka
k sexu. Je v tom to, že málokdo chce naslouchat té řece sám. A do tmy
lásku odhodíš… Jako Kapitán Amerika svůj štít, jako ten nejudatnější panic ze
stájí Marvelu.
A tím skoro vtipným zakončením se Lenka zas vrátí na zem a
zas kouká na rozepsaný dokument, pak chvíli na hodiny (kde je ten Marek?). A
náhle má chuť udělat něco nečekaného a spontánního. Obléká si kabát, jde ven,
bloudí jen tak uličkami a za chvíli zas sedí doma a má trochu mokré ponožky,
jak jí prosakují boty. Hodiny se zatím posunuly a počítač usnul, ale jinak se
nic nezměnilo; zas tam sedí a nejradši by se zas zvedla a šla znovu ven a cítí
marnost.
Andrej je nová postava. Lenka se rozepisuje pomalu. Slovo za
slovem, ne větu za větou, žádný zápal, jen vytrvalé sklepávání písmenek jedno
za druhým, jako se z cigára oklepává popel. Ale Lenka nekouří a Marek taky
nekouří, i když kdysi kouřil, ale pak s tím přestal. A tak to je
s koncentrací. Tak se nedá psát. Jedna myšlenka se řetězí s druhou a…
A ten Andrej, nová postava. Je to felčar, polní lékař v pevnosti, který
ošetřuje Huberta i Stanislava. Lenka postavy topí v dialozích. Dialogy
jsou fajn, dialogy jí jdou. Andrej je už starší muž a ledacos zažil. Křížovou
výpravu, vraždu Břetislava, masakr Vršovců, vraždu Svatopluka… Ne, to je
blbost, to je moc; příliš velká náhoda. Něco z toho bude muset vyškrtnout.
Lenka začíná konečně psát s chutí. Andrej je její
propustka z brakových vod, je obžalobou násilnosti středověku, odhaluje
hrůznou nahotu toho, co si jiní skrývají za patetická slova. Od začátku měla
představu, že takováto postava v knize být musí. Někdo, kdo si prošel
peklem takovým, že přestal rozeznávat život od smrti. Ne, on vlastně není
obžalobou. Neříká, co je správně a co špatně, jen vypráví, co zažil. Zatímco šije
rány a míchá masti, tak vypočítává unaveným hlasem všechny ty hrůzy a
nelidskosti, které páchal a které ho změnily od samotné podstaty a tak se
čtenáři samotnému v hlavě formuje obžaloba, provinilý pocit, že se těšil
z něčeho tak brutálního, že přivíral oči před všemi otevřenými
zlomeninami, vyhřeznutými ledvinami a roztrženými hrdly, před naštípnutými
kostmi a strachem pomočenými nohami, že se radoval z triumfů a proher,
z velkých slov a třpytivého pozlátka.
Lenka to nepíše proto, že by to tak cítila, ale protože tím
chce dát knize hloubku, pak nad tím ale sama přemýšlí. Nemůžeme-li nic ztratit,
není tu napětí. Nemůžeme-li ztratit život svůj či někoho jiného, co můžeme
skutečně ztratit? Majetek? Svobodu? Cíl? Vůli? Lenka si pomyslí, že to vše
snadno může ztratit i ona. Ne v tak finálním smyslu, jako ten muž
z dvanáctého století, to ne, protože dnes je bolest měkká a radost
samozřejmá, ne, protože si sedí v teplíčku, v klidné Evropě, protože
ji zprávy o smrti, utrpení a válkách ze současnosti míjí asi tak, jako války
z minulosti, nebo možná ještě méně.
A přece to vše může ztratit v tom smyslu, že bude mít
pocit, že to ztratila, a pak může díky tomu ztratit i život, ne proto, že by
náhle vyhasl, ale protože pozvolna vyšumí, ne proto, že by se najednou nadechla
vody z řeky Léthé, která je řekou zapomnění, ne proto, že by náhle měla
vodu v plicích a musela zemřít, ale spíš proto, že se těch chladných vod
bude děsit, že jí bude v hlavě znít hrozná píseň pradlen a vše, co si
myslela, že tu píseň může přehlušit, bude náhle mimo její dosah a bude zbývat
jen beznadějné přesvědčení, že co by pradleny umlčelo, toho nedosáhne a co by
dosáhla, to je neumlčí, a tak se časem stane taky touhle pradlenou a bude si
pomalu máchat vlastní rubáš, do kterého jen tak padne únavou, ne utopená, ale
umořená držením se nad hladinou.
Dá se napsat velký příběh, ve kterém by postavy nemohly nic
ztratit, ve kterém by jim nic nehrozilo? Dá se napsat příběh o někom, kdo už
všechno ztratil? Jak byla ta anglická věta, co jí utkvěla v paměti? Zněla…
What is a life devoid of strife? Ne, postavu Andreje nečeká žádný šťastný konec,
žádný dobrý osud. Nijak se nevykoupí. Prohrál a je z něj chodící lidská
schránka, která už před mnoha lety docela otupěla rovnou mírou proti krásnému i
ošklivému, neboť by jinak z ošklivého, které zažívá i rozdává, musela
zešílet hrůzou. A Lenka má jen trochu mokré ponožky (které vlastně už skoro
uschly), protože má boty, do kterých teče, a protože se spontánně šla projít
kalužemi v ulicích a mokravým parkem.
A Marek je ve dveřích, jí pozdní večeři a povídá si
s Lenkou a jdou spát a takhle rychle se dá přejít ze scény do resumé a tak
jsou naše vzpomínky hrstkou perleťových scén ve velké indiferentní hroudě
samých resumé, která sice dávají „no-vlastně-vcelku-fajn“ obrázek, ale chtěli
bychom těch perel víc, chtěli bychom z nich celý náhrdelník bez mezer,
jenže kdybychom měli hroudu perel, byla by to asi zase jenom další indiferentní
hrouda, protože celkově světlé věci nemají svá světlá místa a rozdíly jsou to
jediné, podle čeho se jde orientovat ve světě i ve své hlavě.
Lenka jde spát, ale v jednu chvíli, a není si ani jistá,
jestli mezi tím chvíli spala, se zvedne, skoro docela probuzená se posadí a
podívá napravo. Marek spí, nic netušící oddechuje, a ona se na něj dívá a
přemýšlí, co je to za člověka, proč ho má tady, proč s ním dělá, co
s ním dělá, co k němu cítí… Marek vždy chce v posteli ležet na
levé straně (aby měl volnou pravou ruku…) a tak je po její pravici, když se
takhle posadí a je zády k čelu postele.
Dlouho se na něj dívá
a jako by se dívala skrz něj, snad docela ztratila myšlenku, prostě se jen tak
dívá a pootevřeným oknem zatím do místnosti vniká vzduch, který chladí na
holých částech těla, povívá Markovi s trčícími vlasy a z něj táhne
pořád ještě alkohol a Lenka si vedle něj znovu lehá, zmatenější, než když se
zvedala. Teď se dívá na strop a jako by tam zase viděla jeho tvář. Tvář
v mlze, tvář ze stínů, tvář nejasnou. Je to vůbec jeho tvář? Není to její
tvář? Lenka vstane, potichu, ale to ani není potřeba, Marka teď nějaký pohyb
určitě nevzbudí. Došlápne na zem a tiše jde ze dveří. Jde černou chodbou, která
jí připadá o něco černější, než ložnice, snad je to proto, že tam není okno,
snad proto, že je tam sama.
Rozsvítí až v koupelně a světlo je tam bledé jak na
operačním sálu. Dlaždičky studící do holých chodidel ji proberou z nočního
otupění. Prsty na nohou se neklidně zavlní, ale ona neucukne před chladem.
Kdepak, chladnější těleso, teď přijmeš hezky mé teplo. Chtěla se jen napít
vody, ale teď se na sebe dívá v zrcadle. V bílém pyžamu si připadá
opravdu sexy. Takže o tomhle sní Marek? Zatřepe hlavou. To jsou divné myšlenky…
Jde do kuchyně, otevře si ledničku a vytáhne lahváče. Další chladnější těleso.
To nám ta entropie zase poroste; jak pohnojené ředkvičky.
Jen to sykne a už s lahváčem stojí bosá na balkóně a to
už cítí opravdu velký chlad, ale užívá si ho, protože ví, že to kdykoliv může
ukončit a vrátit se do tepla. Kolem projede autobus, taková ta linka, co sváží
ožraly z hospod. Takže už jsou skoro dvě ráno. Dívá se doleva, kde je
kostel svatého Mořice, velký a pochmurný, i se svou vyhlídkovou věží, dívá se
doprava, kde se ulice klikatí a ztrácí, dívá se nahoru, na mlčící hvězdy.
Hvězdy a Venuše.
„Kéž bych vás mohla vidět, má Eris, drahá Sedno,“ řekne si
polohlasně. „Plujete si tam tak majestátně, do takových dálek. Jaký je velký
rozdíl mezi mnou a tou ženou z dvanáctého století…“
Napije se, skoro to vypění, ale zkušeným grifem
s rychlým přisátím rtů to ukrotí.
„Zdá se mi to jako obrovský rozdíl. A vy jste pořád stejné,
sotva se o kousek posunete. Sedna se vrací z neskutečně dalekých krajů. Je
to tak velkolepý návrat z neznáma. Co s sebou může jen přinášet?“
Odmlčí se. Ani si vlastně neuvědomila, že mluví nahlas. Ale
však co, nikdo ji neslyší; a zvedající se vítr, ten studící jazyk noci, zakrývá
její slova pod svými proudy, ve svých poryvech.
„Ráno přijde bitva, Adléto. Možná pro tvého muže navždy
zhasne svět. Díváš se taky takhle na hvězdy, zatímco mu to ani nepřijde a jen
si tak spí, možná též opilý?“
Adléta slyšela všechna ta vyprávění od Andreje, který zažil
nespočet bojů. Ve smrti není sláva, v zabíjení úspěch. A přece, musí se
bojovat. Ale nakonec, i vítězové vlastně prohrají. Protože takové válčení,
takový způsob života, to nemůže mít vítěze. A tohle Adléta ví a
v předvečer bitvy se dívá na inkoustové nebe, kde se třpytí démanty noci.
Démanty? Lenka se usměje a zakroutí hlavou.
„Jako bys tu byla se mnou, kněžno,“ ušklíbne se Lenka a
pozvedne lahváče. „Tak na nás a na takovéto noci, kdy jsou všechny věci podivné
a člověk musí pořád přemýšlet.“
A zas krátce nakloní lahváč, v němž to víří bublinkami,
a vítr ještě o něco silněji zaduje.
„Co my jsme, Adléto, proti Eris s Dysnomií, proti
Makemake a proti Sedně. Pyšně jsou v království Kuiperova pásu, kde mají
celou věčnost pro sebe a kde na ně okem ani nevidíme. Jsou daleko od Slunce,
ale netouží po něm tak, jako my. Netouží vůbec.“
Kdyby ji tak slyšeli její studenti. Je vždy špatně, když
začne vědec myslet básnivě… Ale pro tuto chvíli Lenka není vědec, je to jen
ona, jaká byla před získáním doktorátu, ba před prvním napsaným slovem
disertačky.
Lahváč je prázdný a už je jí fakt zima. Vrací se zpátky a
během chvíle ulehá. Leží a pořád jako by stála na tom balkóně. Dívá se zas do
stropu a najednou si uvědomí, že Marek dýchá úplně jinak; že už nespí. Nejradši
by se k němu otočila a… Ale zavře oči, začne dělat, že spí. Ví, že se na ni
dívá. Trvá to věčnost a Lence tluče rychle srdce. Možná Marek ví, že to jen
předstírá. Za chvíli Marek zase spí a Lenka opět oči otevře a kouká do
prázdnoty a konečně se jí ta myšlenka začíná formovat v hlavě.
Srdce jí pořád rychle tluče. Lenka usíná s náhlou jistotou, že už
ví, co cítí, že už ví, co chce. Usmívá se do noci.