K večeru je to všude samá velká kaluž a tyhle pomníčky zašlému dešti opalizují proměnlivými světly soumraku. Lenka se usměje, když ji tento poetický opis napadne. To musí říct Markovi. Hlavně jen do žádné nešlápnout… Nese si půlku medovníku v igelitce a myšlenkami je napůl ještě u Justýny s Agátou. Lence to přišlo jako zvláštní výjev, když Agáta přišla. Žádné velké nadšení, dokonce skoro žádné otázky. Bylo to strohé, takřka protokolární, jako by Justýna byla tak trochu naštvaná a Agáta příliš unavená a Lenka zase tak trochu navíc. A co vlastně čekala? Dojemnou scénu? Kolem a kolem to bylo dojemné dost, i když záleží, z jaké stránky se to vezme. Hlavně to totiž bylo podivné.

A podivná jí teď přijde i ulice, crčící voda z okapů, páchnoucí chodníky a obláčky páry, je to všechno jak po boji a ty opalizující kaluže jsou jak krátery po granátech. Nebo takhle to má říct Markovi? Drsná poetika? A bude on na tohle vůbec mít náladu? Bude napitý… Aha, tak to bude určitě mít náladu. Vážně, když se napije, tak je největší romantik. Lenka pak neví, jestli to hraje, jestli je to jen pod dojmem okamžiku, nebo jestli to v něm celou dobu bylo a teď překonal zábrany. Lenka, když si vypije, je akorát ospalá a řeč s ní není. U jiných alkohol emoce rozvášňuje, ona si po něm připadá jak Vulkánec. A je jí to pak někdy i líto, když má Marek všechny ty sladké řeči a asi i napůl čeká, že ona bude oplácet stejnou mincí; ona to má jaksi za povinnost a tu povinnost nezvládne… Povinnost? Vážně by to chtěl takové z povinnosti? Jenže to je to, co ona neví… Jestli by to bylo neupřímné. Upřímně chce, ale samo to nejde… Takže?

Marek doma ještě není. Ovšem, to ji mohlo napadnout, kdyby přišel před ní, určitě by zavolal se zeptat, kde je. Lenka položí medovník v kuchyni na stůl a jde zapnout počítač. Zatímco najíždí systém, přemýšlí o Agátě. Je pro Lenku vlastně tajemstvím. Netuší, co by se jí mohlo honit hlavou. Ve společnosti Lenky je málomluvná a Lenka má vlastně pocit, že se Agáta ani k Justýně moc nehodí. Copak jí ale přísluší toto soudit?

Windows se probouzí se sobě příznačnou pomalostí. Zas budem spolu spát… Lenka si tu část básně polohlasně zopakuje. Takhle, jen ten jeden verš, to vlastně vyzní jak normální příslib sexu. Ušklíbne se. Jak ji to teď napadlo? Šplouchání Léthé budem naslouchat… Nebo jen tramvajím a opilcům. Word nabíhá. Ani nezkontrolovala maily, to je tedy chuť ke psaní. A písni pradlen. Pradleny, staré ženské, perou rubáše… Lenka se zachvěje. Když ještě studovala a bydlela jednu dobu na Neředíně, viděla jednou hned po sexu kouř z krematoria. A za krematoriem dlouhé nic, jen nekončící tmu, v noci se černající pole, které až v dálce protíná chladně svítící logo Globus. Smrt nám pořád čeká pod okny, je to ta řeka a staré pradleny v ní stojí po kolena a máchají rubáš, který má akorát naší velikost. A Lence je třicet, to znamená, že od té doby, kdy se takhle polonahá dívala z kolejí do dálky, uplynula řada let, znamená to, že voda řeky zapomnění zas o něco stoupla k jejímu oknu. Zas budem spolu spát… Už to ani nezní jako pobídka k sexu. Je v tom to, že málokdo chce naslouchat té řece sám. A do tmy lásku odhodíš… Jako Kapitán Amerika svůj štít, jako ten nejudatnější panic ze stájí Marvelu.

A tím skoro vtipným zakončením se Lenka zas vrátí na zem a zas kouká na rozepsaný dokument, pak chvíli na hodiny (kde je ten Marek?). A náhle má chuť udělat něco nečekaného a spontánního. Obléká si kabát, jde ven, bloudí jen tak uličkami a za chvíli zas sedí doma a má trochu mokré ponožky, jak jí prosakují boty. Hodiny se zatím posunuly a počítač usnul, ale jinak se nic nezměnilo; zas tam sedí a nejradši by se zas zvedla a šla znovu ven a cítí marnost.

Andrej je nová postava. Lenka se rozepisuje pomalu. Slovo za slovem, ne větu za větou, žádný zápal, jen vytrvalé sklepávání písmenek jedno za druhým, jako se z cigára oklepává popel. Ale Lenka nekouří a Marek taky nekouří, i když kdysi kouřil, ale pak s tím přestal. A tak to je s koncentrací. Tak se nedá psát. Jedna myšlenka se řetězí s druhou a… A ten Andrej, nová postava. Je to felčar, polní lékař v pevnosti, který ošetřuje Huberta i Stanislava. Lenka postavy topí v dialozích. Dialogy jsou fajn, dialogy jí jdou. Andrej je už starší muž a ledacos zažil. Křížovou výpravu, vraždu Břetislava, masakr Vršovců, vraždu Svatopluka… Ne, to je blbost, to je moc; příliš velká náhoda. Něco z toho bude muset vyškrtnout.

Lenka začíná konečně psát s chutí. Andrej je její propustka z brakových vod, je obžalobou násilnosti středověku, odhaluje hrůznou nahotu toho, co si jiní skrývají za patetická slova. Od začátku měla představu, že takováto postava v knize být musí. Někdo, kdo si prošel peklem takovým, že přestal rozeznávat život od smrti. Ne, on vlastně není obžalobou. Neříká, co je správně a co špatně, jen vypráví, co zažil. Zatímco šije rány a míchá masti, tak vypočítává unaveným hlasem všechny ty hrůzy a nelidskosti, které páchal a které ho změnily od samotné podstaty a tak se čtenáři samotnému v hlavě formuje obžaloba, provinilý pocit, že se těšil z něčeho tak brutálního, že přivíral oči před všemi otevřenými zlomeninami, vyhřeznutými ledvinami a roztrženými hrdly, před naštípnutými kostmi a strachem pomočenými nohami, že se radoval z triumfů a proher, z velkých slov a třpytivého pozlátka.

Lenka to nepíše proto, že by to tak cítila, ale protože tím chce dát knize hloubku, pak nad tím ale sama přemýšlí. Nemůžeme-li nic ztratit, není tu napětí. Nemůžeme-li ztratit život svůj či někoho jiného, co můžeme skutečně ztratit? Majetek? Svobodu? Cíl? Vůli? Lenka si pomyslí, že to vše snadno může ztratit i ona. Ne v tak finálním smyslu, jako ten muž z dvanáctého století, to ne, protože dnes je bolest měkká a radost samozřejmá, ne, protože si sedí v teplíčku, v klidné Evropě, protože ji zprávy o smrti, utrpení a válkách ze současnosti míjí asi tak, jako války z minulosti, nebo možná ještě méně.

A přece to vše může ztratit v tom smyslu, že bude mít pocit, že to ztratila, a pak může díky tomu ztratit i život, ne proto, že by náhle vyhasl, ale protože pozvolna vyšumí, ne proto, že by se najednou nadechla vody z řeky Léthé, která je řekou zapomnění, ne proto, že by náhle měla vodu v plicích a musela zemřít, ale spíš proto, že se těch chladných vod bude děsit, že jí bude v hlavě znít hrozná píseň pradlen a vše, co si myslela, že tu píseň může přehlušit, bude náhle mimo její dosah a bude zbývat jen beznadějné přesvědčení, že co by pradleny umlčelo, toho nedosáhne a co by dosáhla, to je neumlčí, a tak se časem stane taky touhle pradlenou a bude si pomalu máchat vlastní rubáš, do kterého jen tak padne únavou, ne utopená, ale umořená držením se nad hladinou.

Dá se napsat velký příběh, ve kterém by postavy nemohly nic ztratit, ve kterém by jim nic nehrozilo? Dá se napsat příběh o někom, kdo už všechno ztratil? Jak byla ta anglická věta, co jí utkvěla v paměti? Zněla… What is a life devoid of strife? Ne, postavu Andreje nečeká žádný šťastný konec, žádný dobrý osud. Nijak se nevykoupí. Prohrál a je z něj chodící lidská schránka, která už před mnoha lety docela otupěla rovnou mírou proti krásnému i ošklivému, neboť by jinak z ošklivého, které zažívá i rozdává, musela zešílet hrůzou. A Lenka má jen trochu mokré ponožky (které vlastně už skoro uschly), protože má boty, do kterých teče, a protože se spontánně šla projít kalužemi v ulicích a mokravým parkem.

A Marek je ve dveřích, jí pozdní večeři a povídá si s Lenkou a jdou spát a takhle rychle se dá přejít ze scény do resumé a tak jsou naše vzpomínky hrstkou perleťových scén ve velké indiferentní hroudě samých resumé, která sice dávají „no-vlastně-vcelku-fajn“ obrázek, ale chtěli bychom těch perel víc, chtěli bychom z nich celý náhrdelník bez mezer, jenže kdybychom měli hroudu perel, byla by to asi zase jenom další indiferentní hrouda, protože celkově světlé věci nemají svá světlá místa a rozdíly jsou to jediné, podle čeho se jde orientovat ve světě i ve své hlavě.

Lenka jde spát, ale v jednu chvíli, a není si ani jistá, jestli mezi tím chvíli spala, se zvedne, skoro docela probuzená se posadí a podívá napravo. Marek spí, nic netušící oddechuje, a ona se na něj dívá a přemýšlí, co je to za člověka, proč ho má tady, proč s ním dělá, co s ním dělá, co k němu cítí… Marek vždy chce v posteli ležet na levé straně (aby měl volnou pravou ruku…) a tak je po její pravici, když se takhle posadí a je zády k čelu postele.

Dlouho se na něj dívá a jako by se dívala skrz něj, snad docela ztratila myšlenku, prostě se jen tak dívá a pootevřeným oknem zatím do místnosti vniká vzduch, který chladí na holých částech těla, povívá Markovi s trčícími vlasy a z něj táhne pořád ještě alkohol a Lenka si vedle něj znovu lehá, zmatenější, než když se zvedala. Teď se dívá na strop a jako by tam zase viděla jeho tvář. Tvář v mlze, tvář ze stínů, tvář nejasnou. Je to vůbec jeho tvář? Není to její tvář? Lenka vstane, potichu, ale to ani není potřeba, Marka teď nějaký pohyb určitě nevzbudí. Došlápne na zem a tiše jde ze dveří. Jde černou chodbou, která jí připadá o něco černější, než ložnice, snad je to proto, že tam není okno, snad proto, že je tam sama.

Rozsvítí až v koupelně a světlo je tam bledé jak na operačním sálu. Dlaždičky studící do holých chodidel ji proberou z nočního otupění. Prsty na nohou se neklidně zavlní, ale ona neucukne před chladem. Kdepak, chladnější těleso, teď přijmeš hezky mé teplo. Chtěla se jen napít vody, ale teď se na sebe dívá v zrcadle. V bílém pyžamu si připadá opravdu sexy. Takže o tomhle sní Marek? Zatřepe hlavou. To jsou divné myšlenky… Jde do kuchyně, otevře si ledničku a vytáhne lahváče. Další chladnější těleso. To nám ta entropie zase poroste; jak pohnojené ředkvičky.

Jen to sykne a už s lahváčem stojí bosá na balkóně a to už cítí opravdu velký chlad, ale užívá si ho, protože ví, že to kdykoliv může ukončit a vrátit se do tepla. Kolem projede autobus, taková ta linka, co sváží ožraly z hospod. Takže už jsou skoro dvě ráno. Dívá se doleva, kde je kostel svatého Mořice, velký a pochmurný, i se svou vyhlídkovou věží, dívá se doprava, kde se ulice klikatí a ztrácí, dívá se nahoru, na mlčící hvězdy. Hvězdy a Venuše.

„Kéž bych vás mohla vidět, má Eris, drahá Sedno,“ řekne si polohlasně. „Plujete si tam tak majestátně, do takových dálek. Jaký je velký rozdíl mezi mnou a tou ženou z dvanáctého století…“

Napije se, skoro to vypění, ale zkušeným grifem s rychlým přisátím rtů to ukrotí.

„Zdá se mi to jako obrovský rozdíl. A vy jste pořád stejné, sotva se o kousek posunete. Sedna se vrací z neskutečně dalekých krajů. Je to tak velkolepý návrat z neznáma. Co s sebou může jen přinášet?“

Odmlčí se. Ani si vlastně neuvědomila, že mluví nahlas. Ale však co, nikdo ji neslyší; a zvedající se vítr, ten studící jazyk noci, zakrývá její slova pod svými proudy, ve svých poryvech.

„Ráno přijde bitva, Adléto. Možná pro tvého muže navždy zhasne svět. Díváš se taky takhle na hvězdy, zatímco mu to ani nepřijde a jen si tak spí, možná též opilý?“

Adléta slyšela všechna ta vyprávění od Andreje, který zažil nespočet bojů. Ve smrti není sláva, v zabíjení úspěch. A přece, musí se bojovat. Ale nakonec, i vítězové vlastně prohrají. Protože takové válčení, takový způsob života, to nemůže mít vítěze. A tohle Adléta ví a v předvečer bitvy se dívá na inkoustové nebe, kde se třpytí démanty noci. Démanty? Lenka se usměje a zakroutí hlavou.

„Jako bys tu byla se mnou, kněžno,“ ušklíbne se Lenka a pozvedne lahváče. „Tak na nás a na takovéto noci, kdy jsou všechny věci podivné a člověk musí pořád přemýšlet.“

A zas krátce nakloní lahváč, v němž to víří bublinkami, a vítr ještě o něco silněji zaduje.

„Co my jsme, Adléto, proti Eris s Dysnomií, proti Makemake a proti Sedně. Pyšně jsou v království Kuiperova pásu, kde mají celou věčnost pro sebe a kde na ně okem ani nevidíme. Jsou daleko od Slunce, ale netouží po něm tak, jako my. Netouží vůbec.“

Kdyby ji tak slyšeli její studenti. Je vždy špatně, když začne vědec myslet básnivě… Ale pro tuto chvíli Lenka není vědec, je to jen ona, jaká byla před získáním doktorátu, ba před prvním napsaným slovem disertačky.

Lahváč je prázdný a už je jí fakt zima. Vrací se zpátky a během chvíle ulehá. Leží a pořád jako by stála na tom balkóně. Dívá se zas do stropu a najednou si uvědomí, že Marek dýchá úplně jinak; že už nespí. Nejradši by se k němu otočila a… Ale zavře oči, začne dělat, že spí. Ví, že se na ni dívá. Trvá to věčnost a Lence tluče rychle srdce. Možná Marek ví, že to jen předstírá. Za chvíli Marek zase spí a Lenka opět oči otevře a kouká do prázdnoty a konečně se jí ta myšlenka začíná formovat v hlavě.

Srdce jí pořád rychle tluče. Lenka usíná s náhlou jistotou, že už ví, co cítí, že už ví, co chce. Usmívá se do noci.