Praha.

Každý si tu na něco hraje.

Možná proto tolik divadel.

Tolik světel.

Tolik kostelů.

A tolik mší.

A v tom všem chaosu,

není čeho se chytit. 

Upřeně koukáte, abyste náhodou nešlápli vedle.

Do někoho nevrazili.

Někoho nenasrali.

Nikdo neví, jak se to všechno řídí.

Jen podezřelé je,

jak za oceánem, z velké dálky,

Miloš Forman klidně sedí,

pálí tabák

a potichu se směje.

Jak všichni jezdí pryč,

Po víkendu zpátky.

Pryč, zpátky, pryč.

A vlastně jen z této závislosti

A nezávislosti.

V Praze pořád

něco se děje.

Prázdná. Vyčpělá. Nutná.

Tak krásná

ta skořápka stále je.