|
<<
Červenec
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
| 8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
| 15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
| 22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
| 29 |
30 |
31 |
| | | |
|
Stránku si právě čte 9 lidí.
|
|
Komentáře
ke článku: Den, kdy.......smrt
(ze dne 04.02.2007, autor článku: Pavel Kotrba)
|
Komentář ze dne: 04.02.2007 14:10:30
Autor: Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek:
Připomněl jsi mi svou úvahou kousek básně Viktora Dyka: ZEMĚ MLUVÍ
"Co je to smrt?
Smrt znamená jít ke mně.
Tvá matka země
otvírá náruč: možno bys jí zhrd?"
Vím,že Ti nešlo o to,za co kdo zemře,ale o smrt jako takovou.Neuvažovala jsem o své smrti,ale často o smrti druhých.A vždycky jsem myslela spíš na tu dobu těsně před....na umírání,protože nikdo z nás žijících nemůže říct,jaké je.Je umírání uvědomělé či ne....a jak dalece je pro toho,koho se týká těžké...
|
Reakce na komentář
""
************** * **************
Den, kdy.......smrt
„Je-li smrt s námi po boku, jistě díky tomu přežije někdo jiný.“
Asi jako každý člověk, se i já zabývám otázkou života, respektive
smrti. Nikdy jsem mezi tyto dva celky světa nevštěpoval náboženské
směry, nepřipouštěl jsem si nic, co by je nějak ovlivňovalo. Přesto
jsem si nikdy nedokázal odpovědět na několik otázek. Můžeme rozdělit
smrt na několik druhů pouhým okem jedince, či kolektivu? Jaká vlastně
smrt je? Co je právě tím okamžikem, kdy víme, že naše tělo je mrtvé,
ale naše myšlenky stále žijí? Je mezi těmito úseky nějaká časová
prodleva či dokonce stále se opakující časová smyčka, která trvá zlomek
sekundy?
Stává se, že lidé umírají cizí vinou, na následky
nemocí, hladem, rychle, pomalu, tiše, v bolestech, ale málokdo ví, že
jsou tu lidé, kteří žít nechtějí, a ti právě zapomínají na to, že smrt
není jen jedna, ale dělí se na mnoho fragmentů, které nesou jednotný
název: „Proč? a Jak?“ Volíme si sami jaký život povedeme, ale už není
na našem rozhodnutí jakou smrt si vybereme. Smrt přichází bez oznámení.
Může to začít i špatným ránem, kdy ráno vstanete, praštíte se do hlavy,
vypijete zkyslé mléko a když si půjdete vyzvednout poštu, tak vás srazí
autem opilý řidič. Hodně často jsem přemýšlel, jaké to je ovládat svou
smrt, hlavou se mi rojily myšlenky na obličeje přátel a rodiny v době,
kdy se dozví o mé smrti, sledovat každého zvlášť číst parte,…. Obecně
když se zeptáte nezávislých kolemjdoucích na otázku: „Jak byste
rozdělil(a) smrt podle druhu?“ Odpoví vám, že na spravedlivou a
nespravedlivou, někteří chytřejší ji rozdělí i na vraždu, nehodu,
sebevraždu a infarkty. (Opravdu teď si nevymýšlím) Jediné, co mě na
tomto bádání překvapilo, byl dotaz položený žákovi druhé třídy: „Prosím
tě, mohl bys mi říct, jak bys rozdělil smrt podle druhu?“ Odpověď byla
jednoznačná: „Až ty mi řekneš, co je to smrt!“
Jaká smrt je?
Proč by to nemohla být černá housenka? Vždy mě vadilo, že si lidé smrt
představují jako kostru v kápi a kosou. Nikdo z nich ji neviděl a
nemůže jí přisuzovat tváře. Třeba je krásná, možná umí i tančit. Tolik
možností je a lidé si zvolí tu nejhorší. Pravdou je, že za všechny tyto
představy lidí, může strach pramenící z nevědomosti. Lidé si přece
vytvořili duchy, démony, bohy, Boha, Alláha, Buddhu. To vše vyvěrá z
pocitu prázdnoty po vědění a potřeby všemu dát jméno, a co nejvíce
neznámou věc zkonkretizovat. Smrt je taková, jaká nás potká v danou
chvíli. Přece si nemůžeme myslet, že pro nevyléčitelně nemocného
přichází smrt v podobě kostlivce s kosou.
Představme si, že
vidíme na ulici umírající kočku, (nebo jiné zvíře, nechci použít slovo
člověk, aby se mi to brzy nestalo taky) v jejích očí jistě uvidíme, co
dělala ten den. Ulovila tři myši, málem ji zabil sousedův pes, že jí na
půdě mňoukají děti. Až vás pak orosí chlad a kočičí oči vám nic
neřeknou, buďte si jistí, že je mrtvá. Myslím si, že právě takto to
cítí i umírající člověk. Možná mu neprobíhá před očima jeho vlastní
život, ale představí si někoho jiného a vidí jeho příběh. Takto by
mohlo fungovat i jisté spojení mezi právě umírajícími. Pokaždé když
zemře jeden člověk, tak třeba někde úplně jinde zemře ve stejný okamžik
i několik dalších lidí, kteří byli propojeni myšlenkami na svůj život.
No uznejte, není to krásná představa, že nikdo nikdy na světě nezemře
úplně sám?
Každý okamžik nástupu smrti do našeho vědomí je jistě
různě dlouhý, proto se domnívám, že se člověku promítne život hned
několikrát, třebas ne jeho vlastní, ale někoho jiného. V prvním
promítnutí je celý běh událostí, jak se staly chronologicky, poté
následuje výtah z vlastních chyb, následoval by filmový pás oprav,
které by vyřešily chyby, hned na to by znovu život proběhl takový, jaký
by byl bez omylů a jak by se všechny skutečnosti odvíjely závisle na
opravených chybách. Je sice velice nešetrné umírat, s pocitem viny, že
šlo vše udělat jinak a bez následků, ale pravda je taková. Proto si
troufám tvrdit, že i z nejhloupějšího člověka se po smrti stává znalec,
znalec sama sebe. Právě toto je jediná vědomost, která nám chybí.
Neznáme sami sebe a jak tedy můžeme říct, že jsme se poučili
z vlastních chyb, když ani nevíme jaká je jejich náprava, nebo zda jsme
si to nezavinili sami, či někdo druhý a on by je měl napravovat místo
nás.
Možná si teď říkáte, proč nad tímhle vůbec uvažuji, ale
kdybyste se podívali tolikrát smrti do „tváře“, do „výstřihu“,
pohladili její „srst“ jako já, tak byste nad tím přemýšleli také. Pokud
se vám teď hlavou přemítá, v čem mám pravdu, tak věřte, že jediné v čem
se určitě nemýlím je poslední odstavec, to ostatní jsou moje domněnky.
A jestli nad něčím z této úvahy přemýšlíte, jsem rád, že splnila účel.
Nejen smrt blízkých lidí dokáže poznamenat duši, ale i kousek od té
vaší dokáže nadělat s myšlenkami pořádný cirkus. Mohu vám říct, jaká je
smrt doopravdy, ale proč bych to dělal, na to máte času dost. Jen
říkám: „Těšte se na ni, jako na život.“
|
Zobrazit článek Den, kdy.......smrt
|
|
