Rozhovor s Richardem Krajčem (1977) coby textařem, zpěvákem a hercem nejen o práci kritiků, reakcích fanoušků, skládání a filmových rolích...
Otázky pokládala Karolína Maxová.
Když se skupina Kryštof objevila na české scéně, řada kritiků měla potřebu zaškatulkovat ji do určitého žánru. Nepovažujete konkrétní zařazení spíše za svazující a často nepřesné?
Celkový obrázek si člověk vždy musí udělat sám a hudba se dá jinak velmi těžce přiblížit a tak škatulkování tady bylo, je a bude vždy. A nijak zvlášť mě to „nedráždí“. I když každý Vás může hodit do jiné škatulky.
Hudba je otázkou vkusu. Každému se líbí něco jiného. Máte kritiky za objektivní? Jejich recenze vnímáte jako přínos nebo zastáváte názor, že člověk, který nikdy nedržel v ruce kytaru a mikrofon, nemá soudit druhé?
To máte pravdu, že soudit hudbu vlastně vůbec není jednoduché. Recenze čtu velmi často a zajímá mě názor určitých lidí, kteří se hudební publicistice věnují, ale řekněme si narovinu- žádná recenze nikdy nemůže být objektivní. Je to určitý úhel pohledu jedné osoby, v daný okamžik na určitý vjem. Můžeme s ním pracovat jako s vodítkem či pokusem, zařadit desku či interpreta právě do určité škatulky.
Umísťujete se na předních příčkách ankety Český slavík a zároveň sbíráte sošky Anděla. Má pro Vás větší význam ocenění od fanoušků nebo odborné poroty?
Víte, asi obojí. Vážíte si toho, že přesto, že Vás poslouchá mnoho mnoho lidí a hrají Vás rádia, kritika a odborníci přes hudbu oceňují i kvalitu. Na druhou stranu, kdyby odborníci oceňovali jen kvalitu, a nebyl na blízku fanoušek, nebylo by to moc veselé.
Než jste vyjeli na akustické turné po divadlech, přizvali jste na generálku několik svých fanoušků. Jaký byl Váš prvotní dojem mít místo plné haly v hledišti ani ne padesát lidí a povídat si?
Pro mě to bylo úžasné. Spíše jsme čekali na to, co právě řeknou naši fanoušci, a vypadalo to, že jsou stejně nadšeni jako my.
Ačkoli pro fanoušky děláte první poslední, ve fóru na oficiálních stránkách se občas objeví negativní komentář, respektive anonymní provokace, na kterou posléze zareagujete, což ostatní zamrzí. Proč takové příspěvky nepřecházíte?
Asi je to skutečně hloupé a já se snažím čím dál víc nereagovat- v použití těch slov, to zní skoro jako protimluv...hihihi. Ale možná právě proto, že víte, že se snažíte dělat maximum, ale takový kopanec od anonyma zamrzí. Naštěstí máme takový systém na našich stránkách, že můžeme zjistit, jestli člověk, co útočí na našem fóru anonymně, jindy nepíše pod svým jménem. A stává se to dost často. Takové pak bohužel náš webmaster blokuje. Nedávno zablokoval i náš bývalý management.
Stalo se Vám, že jste ztratil k některé písní vztah, protože do pocitu, ve kterém jste ji skládal, už máte daleko?
Ne, jsou jako děti. Nemůžete pak říct-už tě nemám rád, protože…
Na některých Vašich písních se podílí i textař Tomáš Roreček. Vaše texty jsou přeci jen specifické, šifrujete své pocity do poezie. Bylo těžké sladit se s dalším člověkem?
Kupodivu nebylo. Asi proto, že jsem jej oslovil na základě básnické sbírky, kterou vydal, a já měl pocit, že alespoň polovinu básní jsem psal já…hihihi. Máme k sobě vyjadřováním docela blízko, a tak nám to šlo i u spolupráce.
A jaký byl důvod spolupráce? Došly Vám nápady, potřeboval jste oživení…?
Ano. Oživení, posunutí, trochu jiný pohled. Napsal jsem v podstatě texty na tři desky a nechtěl jsem se opakovat, chtěl jsem, aby mě někdo rozsvítil a Tomáš to ve mně dokázal vybudit.
A „poezie na plátně“ – zaujalo Vás zfilmování Kytice a Máje F.A.Brabcem, se kterým jste spolupracoval na snímku Krysař?
Kytici jsem viděl a moc se mi líbila, Máj mě tolik neláká, takže nevím, zda se k němu dostanu.
Mimochodem Krysař je experimentální film, natočený za 24 hodin. V rejstříku máte také televizní film s písněmi Vlasty Redla Comeback a několik celovečerních filmů, třeba Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště. Jak byste porovnal jejich natáčení?
Ano, ano... Krysař byl experiment, jako práce zajímavý počin, ale srovnávat ho s Comebackem nebo Hrubešem a Marešem nejde. To byly prostě filmy se vším všudy a zrovna tyto dva filmy mám rád. A Comeback asi nejvíc.
Po seriálu Hraběnky, kde jste hrál truhláře, přichází na podzim nová série Nemocnice na kraji města. Zde se představíte jako ortoped. Která postava Vám dala víc zabrat a čím?
Nooooo... fyzicky byla náročnější role v Hraběnkách. A v Nemocnici jsem se hlavně snažil, aby postava skutečně byla zahrána tak, aby plavala víc v kladnějších vodách. Jinak jsem měl vždy pocit, že mám na bedrech jen záporáky. A tady jsem takhle působit nechtěl.
Rodiče mívají tendenci mluvit do života svým dětem, ačkoli už jsou dávno dospělé. Vy to ovšem po své mamince přímo vyžadujete, protože vykládá karty. Na jednu stranu si její doporučení vyslechnete, ale zároveň přiznáváte, že občas zkusíte opak. Bylo už dost „jízd v protisměru“?
Nikdy jich není dost, jinak by se život stal nudnou procházkou růžovým sadem.
Muzikou se živíte, hraním bavíte, zvlášť působení v Národním divadle představuje pro herce spíš čest a vrchol kariéry než solidní příjem. Zajímal jste se o pražskou grantovou politiku a s tím související protesty divadelníků?
Okrajově. A proto okrajově odpovím- nevím jaký systém je správný, ale rozdělovat peníze dle vstupenky mi přišlo na hlavu.
U Prahy zůstaneme. Nafotil jste kampaň na podporu pořádání olympiády v Praze. Vedl Vás k tomu fakt, že jste dříve aktivně hrával fotbal, nebo něco jiného?
Vedl mě k tomu fakt, že náš národ je tak vystrašený a zaprděný, že je třeba někdy říct- A dost. Přestaňte všichni kecat v hospodě u stolu a pojďme něco udělat. Pro nás všechny. A pojďme ukázat, že nejsme jen zlodějíčkové, co když na ně zakřičíte, tak se rozsypou. Takový z nás mají pocit venku a já ho mám z nás někdy taky.
Na jakou otázku jste si přál vždy odpovědět a nikoho ještě nenapadlo Vám ji položit?
Budu čekat, až někoho napadne a položí mi ji. Já pak odpovím.
Děkuji za rozhovor.