Aneb moje písemná maturitní práce...
V poslední době jsme si mohli
povšimnout množících se zpráv, které upozorňují na rostoucí
extrémismus v naší společnosti. Tu a tam se sjedou zástupci
krajní levice, pravice, anarchisté, či jiné společensky
nespokojené skupiny, jež „trpí" nutkáním veřejně
prezentovat své názory a to všemi dostupnými prostředky. Nabízí
se otázka, je-li situace skutečně tak vážná, aby vyžadovala
explicitní intervenci státních orgánů, nebo je stávající
situace zvládnutelná se součastnými nástroji. A vůbec, kde
nastává ta pomyslná hranice mezi hrozbou a bezprostředním
nebezpečím? To jsou otázky, které se nám musí nutně vybavit,
když diskutujeme na toto téma. Abychom se nad nimi mohli zamyslet,
je třeba se hlouběji podívat na to, jak fungují společenské
mechanismy a jak je lze narušit.
Míra svobody a demokracie je přímo
úměrná prosperitě a blahobytu. Tato přímá úměra je, dle mého
názoru, rozhodující. Dnešní společnost prožívá,
nepopíratelně, největší míru bohatství, ve své historii,
která tvoří pevnou hráz všemu ohrožení společenské svobody.
Je zřejmé, že někteří lidé toho budou zneužívat, druzí
využívat a ostatní budou rádi, že jsou rádi.
První skupinu lidí, zneužívající
demokracii, bych přirovnal k psovi, kterému je dovoleno štěkat.
„Štěkot" je legitimním způsobem, kterak vyjádřit svůj
názor. Ovšem, když pes kousne, je třeba jednat. Zde se nachází
rozhodující moment.
Je-li demokracie efetivní, to jest
disponuje schopnými a obratnými politiky, kteří ctí její
principy a jsou pro ně ochotní bojovat, pak se není čeho obávat.
Takový kousanec se přežije a zapomene. Horší to je, když se
demokracie stane nástrojem osobních mocenských ambicí vůdců,
kteří ji mají rádi jen do té doby, než jim umožní chopit se
plně moci. Tuto možnost jim však dává společnost sama, byť
nevědomky.
Osobně zásadně odmítám
„škatulkování" lidí, podle rasy, náboženství či sexuální
orientace. Velké nebezpečí vidím ve všeobecném odporu
společnosti vůči Romům. Otázku oprávněnosti teď ponechme
stranou, v každé skupině lidí je jistý poměr mezi slušnými a
neslušnými lidmi, kteří nám vytváří zkreslený obraz. Mluvím
spíš o nebezpečí všeobecné podpory obyvatelstva k lidem, kteří
v této věci přichází s nedemokratickým, přímočarým, řešením
„romské otázky".
Nemůžeme se znepokojovat nad
neonacisty, pokud podporujeme jejich zásah vůči Romům. Proč nás
znepokojuje heilování, ale fyzické, bezprecedentní násilí
nikoliv? Není to pokrytecké? Zcela určitě ano. Je to pokrytecké
a krátkozraké, neboť je jen otázkou času, než se jejich násilí
a přímočará řešení obrátí proti nám. Kdo nás pak ochrání?
My sami jim propůjčujeme instrumenty proti minoritě, ale co když
se tou minoritou staneme sami? Kvalita demokratické společnosti se
pozná podle toho, jakou ochranu a toleranci požívá minorita od
majority. Proto je třeba zcela zarantně odsoudit jakékoliv činy,
jež extrémismus páchá, bez ohledu na naše sympatie. Když tak
neučiníme, poskytneme skrytou podporu, kterou si tito pseudolidé
budou interpretovat po svém. Nemůže to mít jiný výsledek, než
bujení extrémistických nálad ve společnosti. Uvedl jsem jedinou,
zato však výmluvnou ukázku, jak lze do demokracie „kousnout".
Společenská podpora však ještě
neznamená ohrožení svobod. Je zde zapotřebí ještě jedné
okolnosti, aby prostor humanismu utrpěl zásadní - smrtelnou -
ránu. Je to ekonomický propad. Lidé si víceméně nestěžují,
když mají za co pít, jíst a můžou sedět pohodlně u televize.
Když však ztratí práci a ekonomiku postihne recese, přichází
ke slovu centrální přerozdělování (značně posílené).
Takovéto intervence musí být zpravidla posvěceny národními
parlamenty, pod záminkou boje s krizí. Toto posílení moci se již
dá obrátit proti demokracii a spolehlivě ji usmrtit. Lidem to
zprvu vadit nebude, hlavně když budou zaměstnání, ale za
čas...Vzpomeňme nástupu moci nacistů v Německu, které bylo
založené na nenávisti vůči Židům a světové ekonomické
krizi. Stéblo s tonoucím se nakonec stejně utrhlo...
Jediným našim úkolem je brát extrémní
názory s rezervou. Nechme pejsky štěkat, ale nebojme se je
přetáhnout řemenem, když budou kousat.
Vzájemná tolerance, respekt k
člověku a práce tvoří jedinou možnou cestu. Alternativy, líbivá
hesla, primitivní řešení - to jsou cesty do pekel, které vždy
vedou k utrpení lidí, nedejme jim proto prostor. Naši společnost
tvoříme my všichni, budeme-li zkažení my, bude zkažená i
ona...