.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...

 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Duben  >>
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30      

 .: Online
Stránku si právě čtou 2 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie

 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Sám

Jakub Raida - Psychologické Drama - 04. 10. 2007 - 2224 přečtení

Zmar, prázdnota a samota. Světe, světe, kam jsi mi utekl...

Modravý večer a šedý panelák nad špinavým sídlištěm, v jehož okně, vysoko nad zemí prorůstající stíny, sedí on a melancholickým pohledem se dívá do dálky. Zmar a prázdnota. Přitáhne si nohy k tělu a opře hlavu o studené sklo. Večerem začalo pršet. Kapky bubnují a tečou po skle. Měly by uspávat, ale nefunguje to. Je sám. Sám v tomhle pokoji, sám v tomhle bytě, sám v celém vysokém paneláku, sám na celém sídlišti a sám na celém širém světě. Jsou tady lidi, některé slyší chodit po chodbě, některé vidí dole kráčet s deštníky po dláždění. Ale ti všichni jsou mu cizí a hlavně – on je cizí jim. Neznají ho jménem, neví jak vypadá, neví na co myslí, neví co ho souží a co by mu mohlo udělat radost. Neví a nechtějí vědět. Ať teď udělá cokoliv, nikdo se o tom nedozví. Nikdy. Lampička zhasla. Asi vypadl proud, to se stává. Kdyby alespoň venku začala pořádná bouřka – blesky, hromy a tak… Ne, jen stále stejně chabě mrholí a venku se vše zesmutňuje, rozostřuje a tmavne. Je chyba někde v minulosti? Už si nevzpomíná, na co zapomněl. Co to jen bylo, co měl udělat a co neudělal? Bylo to něco v jeho silách? Stačilo snad jen natáhnout ruku, aby vše uchopil za pevný konec? Nebo neměl předem šanci? Sáhl si do kapsy u kalhot a vytáhl zmačkanou fotku, kterou tam nosil už dlouhou dobu. Rozložil ji a s trpělivou důkladností vyhladil dlaní. Dlouho se na ni díval. Jako by mu nyní fotografie, na níž prakticky vůbec nebylo vidět, dělala jedinou společnost. Nikdo se nikdy nedozví, co je v tomto pokoji… Ta věta mu stále běžela hlavou, zatímco svíral v pěsti fotografii. Pak vstal. Nikoho nezajímá. Nic neumí. Nic neznamená. Je zbytečný. Rozsvítil malou svíčku. Aspoň trochu romantiky pro tento večer jeho samotného se sebou. Vytáhl zpod stolu krabici a postavil ji na stůl. Sedl si ke stolu a na jeho druhý konec sirkou podložil fotografii, aby stála. Když člověk trpí insomnií, neznamená to, že vůbec nespí. Naopak – celý jeho svět se mění na jeden velký sen. Otevřel krabici. Uvnitř byl dort, už trochu slehlý časem. Nasázel na něj barevné svíčičky a zapálil je. Podíval se do očí člověka na fotografii. Povzdechl si. Tohle je všechno blbost. A jak to vlastně říkal kdysi ten chlápek? Má brát ty tabletky? Kašle na tabletky, má teď přece narozeniny. Přál si něco a sfoukl svíčky. Čekal na radostné úsměvy kolem sebe. Jeden viděl na fotce. Kam to pořád kráčím? Jaký má tahle pouť smysl? Uvažuji vůbec ještě normálně? Pozvedl kuchyňský nůž a podal ho fotografii. Chceš provést první řez? Ne? Tak já. Jak velký chceš kousek? Ukrojil dobrou pětinu dortu, položil ji na talířek a postavil před fotografii. Blbé prášky, asi bych si je měl vzít, točí se mi hlava… Ale kde jsou? Aha, ráno se mi vysypaly, už si na to vzpomínám. Začal jíst svůj kousek. Pomalu. Proč se jen to mé žvýkání ozývá tak nahlas? Pomalu dojedl, i když mu už po prvních pár soustech přestalo chutnat. Před fotografií stál stále netknutý kousek. Už nechceš? Není dobrý? Vytáhl zpod stolu další krabici. To je dárek. O, jak milé. Ale proč se všechno kolem točí? Kde jsou ty prášky? Aha, vysypaly se… Kam? Tak dost! Vzal dárek a hodil ho proti oknu. Proletěl skrz a v záplavě střepů se zřítil na chodník o několik pater níže. Žádná reakce okolí. A to mě štve! Uklidni se, něco prostě není v pořádku, vyspíš se z toho! Ano, něco není v pořádku. To ticho, to podezřelé ticho, proč už neprší, proč ani ten zatracený vítr nefouká, proč je tady takové ticho? Něco se děje nekalého. Možná někdo někomu ubližuje. A oběť potřebuje pomoc! Tasil meč a vykopl dveře svého bytu. Pomóc! Volání, dívčí hlas, plný zoufalství! Musím jednat! Běžel po kamenném schodišti a rozrazil dveře od lupičského doupěte. Uvnitř byl smrad po připáleném prasečím mase, nemytých tělech a líhu. Zarostlí loupežníci v kroužkových zbrojích na něj pohlédli, zavrčeli a pozvedli sekery, dýky, palcáty i meče. Na konci jejich doupěte spatřil oběť. Krásná dívka ladných tvarů zmítala se tam v poutech, oči zalité slzami a prosila jej o pomoc. K čertu! Jeho meč zasvištěl vzduchem a jedinou ranou skolil prvního zloducha. Zlověstně se zasmál a v jeho tváři zaplál barbarský úsměv zuřivosti. Sekal. Bodal. Trhal. Ničil. Nakonec všichni leželi v tratolištích krve a on svíral dívku v náruči. Obvíjela se kolem něj, objímala ho, svlékala ho i sebe. Nakonec se k němu přitiskla a spolu jako dva dobří milenci vykráčeli zpět do jeho bytu, kde konečně oslavili jeho narozeniny s plnou parádou. Seděli naproti sobě na židlích, připíjeli si vínem a jedli dort. Přinesla mu dárky a on jí za ně děkoval. Nakonec spokojeně usnuli v náručí.

Ráno otevřela policie dveře zatuchajícího bytu. Na podlaze zde v krvi leželo deset dětí ve věku od desíti do čtrnácti let. Zřejmě zde zrovna měli nějakou párty, vždyť tamten svírá ještě sklenku, ten zas šňůrku nafukovacího balónku, jiný v zakrvácené dlani drží jointa. Všichni mrtví. Podříznutí jako zvířata. A z bytu se nahoru po schodech táhne krvavá stopa. Jako by zde někdo vláčel po zemi těžce krvácející, ale stále se zmítající tělo. A zde jsou úlomky nehtů zaryté do zdí – jaká křečovitá zoufalost musela probíhat obětí. Stopa končila v bytě v nejvyšším patře. Na židli u stolu seděla nahá mrtvola bezhlavé dívky. Její hlava ležela na stole, obalená narozeninovým balícím papírem. Naproti ní seděl asi osmnáctiletý hoch se zarudlýma očima, krvavým nožem poblíž ruky a pěnou u úst. Jen spal, ale znechucený důstojník policie jej v afektu převrhl na zem, kde se pomalu zardousil jazykem.

Ale dostal se do novin. Zajímal lidi. Věděli o něm. Věděli, co udělal. Znali jeho diagnózu.

Související články:
Na louce (17.10.2007)
Poslední případ pro starého detektiva (13.10.2007)
Jaro bylo slunné (06.10.2007)
Národní obrození (13.09.2007)
Významný den Williama Nofuryho (27.08.2007)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 02.10.2007 22:27:52     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Whiteshadow (@)
Titulek:
Jak už jsem ti nejednou psal, chtělo by to rozdělit tu masu textu do odstavců. Obzvláště tato povídka to potřebuje, jelikož vnitřní monology hlavní postavy splývají se vším ostatním. Použil bych odstavce, nebo alespoň kurzívu a nebo obojí.
Povídka se mi líbila. Napsána je čtivě a obzvláště bych tady vyzvedl tvůj smysl pro detaily, přičemž povídka neztrácí efektivní stručnost a jako celek má spád.
Na druhou stranu, nejedná se o nic originálního a děj se vydal cestou, kterou jsem předpokládal.
Nejspokojenější jsem asi s tou úvodní částí než děj začal být příliš přímočarý, konče větou - "Nebo neměl předem šanci? "
Celkový dojem je chvalitebný, tedy 2.

  
Komentář ze dne: 04.10.2007 21:18:38     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - psychopatka (@)
Titulek: Re:
Mně tam odstavce nechybí. Připadá mi, že ta "souvislá masa textu" líp vyjadřuje nespavost. Povídka se mi četla dobře, nedrhlo to.

Komentář ze dne: 04.10.2007 08:50:11     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Branwen (@)
Titulek: Sám
Pocity ,které jsi ,Jakube, popsal v úvodu, mívá nepochybně čas od času každý z nás. Nikým nebýt, nic neznamenat, nikoho nezajímat.Ti zdraví naštěstí poměrně rychle dojdou k závěru, že to zas tak zlé není a vyhrabou se z toho, lidé s diagnózou (v tomto případě hádám na maniodepresivní psychózu) se v tom mohou takříkajíc utopit - anebo s sebou strhnout i jiné jako v závěru Tvé povídky.
Tak trochu mi k sobě nešla první a druhá část - sugestivně vylíčená nálada oproti pouhému popisu "jatek". Co se týká formy,chybí mi odstavce nebo aspoň nějaký druh členění textu.Zřejmě je to Tvůj osobitý styl, ale (pokud mám mluvit za sebe) já mám raději "záchytné body", od kterých se jednotlivé myšlenky nebo situace odrážejí, než jednolitou plochu textu, kde to může poněkud splývat dohromady.

Komentář ze dne: 04.10.2007 09:45:03     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek:
Povidka je dobra a zajimava, lec desiva ...

Na rozdil od dvou predchozich komentujicich nepostradam zde odstavce ci jakekoliv jine cleneni. Tim, jak je napsana, vlastne jen zvyraznuje a podtrhuje onen "necleneny" tok myslenek a cinu choreho jedince, v nemz neni rozdil mezi realitou, haluzi a vizi, mezi spankem, bdenim, snem ...

Samota a osamelost - vecna to temata. Podobne pocity opravdu zaziva kazdy, snad vyjma konzumnich primitivu. Rika se, ze cim je clovek nadanejsi, cim vic se lisi od okolniho prumeru, tim vice takovymi pocity trpi. Pomyslna hranicni cara mezi zdravim a nemoci je zde tak tenka a krehka, ze je mnohdy obtizne vyrknout diagnozu: je to bezna depka ci reakce na zivotni udalosti, nebo zlovestna schiza... I kdyz na schizu ten Tvuj hrdina nevypada - schizofrenici, zvlaste v pokrocilem stadiu, jsou slavni svoji naprostou lhostejnosti k okoli : netrpi ani osamelosti, ani by nebezeli nekoho zachranovat ... Je to spis touha hrdiny "priblizit se" svetu, zarvat "JSEM TADY, EXISTUJI! MEJTE ME RADI!". Sice nabyva bizarnich, patickych rozmeru, ale lhostejnost dnesniho neosobniho sveta nuti mnoho lidi chovat se asocialne - je to forma upoutani pozornosti, zpusob, jak vyniknout... To jsem se ale rozkecala,ze ...
Proste, jo, Tvoje dilo se mi libilo. Nektere stylisticke drobnustky by se sice daly dopilovat. Ale je jich poskrovnu ...

  
Komentář ze dne: 04.10.2007 15:59:07     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Zbynek (levektekadruza@upol.info)
Titulek: Re:
pekne, i me se to libilo. doporucuji precist knizku Léto s Káťou od Trevariana, nese se v podobnem duchu a je to mozna nejlepsi kniha z zanru psychologickeho hororu, co jsem kdy cetl.

Jeste bych se pozastavil u te myslenky, ze cim je clovek nadanejsi (vyclenenejsi), tim casteji se citi osamocen. Podle me tomu tak neni. Jen cim je clovek nadanejsi, tim casteji ho mozna napada, ze je sam, ale neznamena to jeste, ze se tak citi.

A jeste jednou k dilku: az prilis casto jsi mozna zminil ty prasky, mozna stacilo jen jednou vetou je pripomenout a ne na trech mistech textu, ale zadny velky problem bych v tom nevidel

    
Komentář ze dne: 04.10.2007 16:08:40     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re: Re:
Ale zase je fakt, že třeba géniové bývají hodně osamoceni. Člověk je potom rád, že je... ...takový normální.

    
Komentář ze dne: 04.10.2007 20:22:26     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Ivo-Hary (@fofr)
Titulek: Re: Re:
Prášky opakovaně jsou v pořádku - je to utkvělá vracející se myšlenka, která dobře charakterizuje bludný kruh myšlení (i nemyšlení) hlavní postavy, stejně jako jeho neschopnost s touto myšlenkou něco udělat.

Komentář ze dne: 04.10.2007 12:08:45     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek:
Povídka se mi líbí, je čtivá a udrží pozornost až do konce.
Pročetla jsem i komentáře, protože nechci opakovat, co už bylo sděleno. Takže souhlasím s občasným dělením textu, a ani nemohu nesouhlasit s Tániččiným rozborem "nemoci".

Komentář ze dne: 04.10.2007 14:45:22     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: komentář
Díky za komentáře, co se týče toho jednoho velkého odstavce, tak se omlouvám, příště se toho vyvaruji, ono se to fakt blbě čte. Dokonce na serveru, kde jsem jej chtěl vydat předtím mi byl článek zamítnut s tím, že "je z důvodů špatného formátování téměř nečitelný"...

Komentář ze dne: 04.10.2007 19:04:58     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - marketa50 (@)
Titulek: konečně
konečně něco co můžu číst pořád dokola :)....líbí se mi velice čtivá

  
Komentář ze dne: 04.10.2007 19:36:51     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re: konečně
Takové kladné ohlasy jsem ani nečekal... Až mi je líto, že tady už není Markéta Laryšová, ta by mi to aspoň důkladně zkritizovala... :)

Komentář ze dne: 04.10.2007 20:39:31     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Ivo-Hary (@fofr)
Titulek:
Docela jsem měl chuť to nějak pořádně zkritizovat a vypíchnout, co mi na povídce nesedí, ale jaksi není co. Dramatický popis krvavé akce není samoúšelný, ale funkční, jeden předlouhý odstavec je přiměřený plynulému toku děje a úvah, a další dva kratší zase věcnosti sdělení.
Ale - není závěr poněkud přehnaný? - Těžko se mi uvěří, že "důstojník policie", byť podlehl znechucení a afektu, by byl u takového případu sám, a i tak by se poklidně díval, jak se pachatel "pomalu zardousil jazykem." To bych pochopil u náhodného příchozího, který skutečně propadne šoku nebo pocitu pomstychtivosti.

Komentář ze dne: 06.10.2007 17:30:01     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Foton (@)
Titulek:
No, díla tohoto kalibru, člověk s chorou myslí, který pod vlivem všech těch myšlenek a bludů (kdy, jak si trefně vystihl, se stírá rozdíl mezi skutečností a snem) začne nakonec vyvádět takové zvrácenosti, mě vždy dokáží fascinovat. A nejinak to bylo i zde.
Co se týče dlouhého odstavce, ze začátku se mi to četlo trochu obtížněji, ale potom jsem se do toho dostal, a text mi plynule ubíhal.

Komentář ze dne: 20.02.2008 15:29:53     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - goethe jr. (peta.pazy@centrum.cz)
Titulek: kritika
Tak jak jsem slíbil jal jsem se číst další tvé povídky. A jak sem předvídal, další jsou o moc lepší. Tato povídka mě dostala. Mohl zde možná být delší popis jeho stavu, ale také nemusel... Jen mě dost vyděsil ten obraz s mečem a zbojníky s kroužkovou zbrojí. Ano chápu, že je to psychická nemoc, ale přeci jen až takhle dalece do historie? stacilo by s dýkou proti normálním současníkům, i tak by to stále vyznělo. JInak konec famózní, i když v určité předtuše.... CHválím.... Jen ten jazyk mi tam nějak nesedí... Nevím, jak by se mohlo zadusit ve spánku



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz