Seděl jsem v osamělém kupé prázdného vlaku. Za prasklým oknem bíle sněžilo a svítil kulatý měsíc. Přes netěsnící rámy foukal dovnitř studený vítr. Pevněji jsem si přitáhl zimní plášť. Žárovka blikala a dohořívala. Vložil jsem si do koutku doutník. Světlo zhaslo úplně. Sklonil jsem se nad zapalovač a marně se snažil chvějícími se prsty škrtnout. Nemohl jsem z hlavy vytěsnit všechny ty schůzky a rozhovory s mistrem. Jeho výcvik. Jak mi pomohl? Jsem zničený. Pořád si opakuji jeho slova.
„Není nic, než vědomí a počitek.“
Jako kdyby na mě znovu promluvil, skrytý ve stínu na protějším sedadle.
„Věříš mi?“ zeptal se mě ten stín.
„Chci věřit jenom pravdě.“
„To, čemu budeš věřit, bude pravda.“
Konečně jsem vyvolal plamen a zapálil konec doutníku. Začal rudě žhnout.
„Takže jsme v něčem jako Matrix?“ zeptal jsem se.
Skoro jsem viděl, jak se ve stínu usmívá.
„Matrix? To je jen komix a film. Ano, může existovat, ale proč? Není to tak jednoduché, jako vize Matrixu.“
„Jen jednoduché věci jsou funkční,“ zamumlal jsem a vyfoukl kouř.
„Logika Matrixu, tedy strojů, které se snaží věčně fungovat, které vše podřizují pragmatičnosti, lidí, kteří se probouzí z Matrixu do světa, který je však zaprvé horší a za druhé také nemusí být skutečný… …je stejně nedokonalá a neúplná, jako materialistická realita, přesně daná přírodními zákony s její představou lidských životů, které kdysi začaly; jednou skončí, všichni budou po smrti a nebude nikdo, kdo by si na celou tuto realitu pamatoval. Jestli vše skončí, bude to jako kdyby nikdy nic nebylo. Vtom případě by existence neměla smysl.“
Špička doutníku silněji zažhnula. Zdálo se mi to, nebo jsem znovu viděl jeho oči?
„Potřebuje existence smysl?“ zeptal jsem se.
„Ano. Realita bez smyslu je neexistující.“
„Jak to tedy bylo?“
Vlak sebou pohodil v zatáčce. Ponořil jsem se hlouběji do svého kabátu.
„Hodně dávno začal plynout čas. V ten okamžik vznikla jedna velká realita, jejíž každá součást byla součástí jediného supervědomí.“
„Proč?“
„Protože supervědomí je první. Nezískává žádný počitek. Proto veškerý svět musel být obsažen v jeho vlastní mysli – na jediném místě, které můžeme sledovat bez čití. Cokoliv mimo vědomí by muselo být vnímáno. Ale supervědomí nevnímá. Je to jen vědomí.“
„Takže první bylo jedno vědomí. Bez hmoty. Ta vznikla později?“
„Hmota nevznikla nikdy. A nikdy nevznikne.“
Podíval jsem se přes okno na černé mraky pokrývající noční oblohu. Všechno je tak šedé, pomyslel jsem si. A jako bych slyšel dále mistrova slova.
„Vědomí potřebovalo ke své existenci smysl. A proto současně se svým vznikem vytvořilo samo v sobě další, podřadné vědomí. Každé toto vědomí bylo součástí supervědomí.“
„V čem spočíval ten smysl?“
„Smysl spočíval v komunikaci supervědomí se všemi nižšími vědomími. Proto se muselo nejprve každé menší vědomí izolovat.“
„Opustilo supervědomí?“
„Nic nikdy neopustí supervědomí, protože, kromě supervědomí, neexistuje nic. Velká mysl si vymyslela menší mysli. Stvořila jejich charakter, ale dále je nechala myslet autonomně. Jediná věc, kterou supervědomí nedokáže, je vniknout do mysli menších vědomí, přestože ty jsou jeho částí.“
„Ale proč to nedokáže?“
„Smysl nenajdeš v monologu, ale v dialogu. Supervědomí si samo vyvolilo, že nechce znát obsah nižších vědomí, protože nesmí předem znát reakce. Jen tak může vést dialog.“
„Jaký dialog?“
„Prostředkem tohoto dialogu se stalo čití. Supervědomí nám (tedy menším vědomím) předkládá počitky. Vymýšlí si celý svět, který vnímáme. Říká ti, co vidíš, co slyšíš, jak se cítíš a všechno ostatní, o čem by materialisté řekli, že rozlišuje živé od mrtvých. Počitek.“
„Jen počitek a vědomí…“ zašeptal jsem.
Šero kývlo hlavou.
„Věříš počitku, který ti ukazuje. Věříš v existenci tohoto vlaku, věříš v existenci svého srdce, věříš v existenci zvuku a světla. A odpovídáš příkazy svému tělu, které supervědomí zabuduje do vytváření dalších počitků.“
„Proč tomu všichni věříme?“
„Protože pro vás neexistuje nic jiného. A protože ty počitky, které vám supervědomí předkládá, vypadají logicky – nejsou náhodné, ale řídí se podle určitých pravidel – nazýváte je jako zákony fyziky, chemie, matematiky…“
„Takže je to jako Matrix?“
„Ne. V Matrixu byl hmotný svět. Byla možnost se probudit. Zde jakoby mimo ten Matrix, mimo ten univerzální počitek, neexistovalo nic jiného.“
„A existuje?“
„Tvé představy. Svět kolem tebe jsou představy supervědomí. Jsi figurkou v jeho výmyslech. Dává ti počitek a ty věříš, že toto je jediná skutečnost, na níž závisí tvůj život, naplnění a smrt. Ale ne každý tomu věří. Nemusíš věřit ničemu. Jak jsem řekl: To, čemu budeš věřit, bude pravda. Když uvěříš své smrti, zemřeš. Když ne, budeš tak věčný jako supervědomí.“
„Můžu věřit, čemu chci a bude to pravda?“
„Ano. Když se dokážeš odpoutat od výmyslů supervědomí, můžeš je nahradit svými výmysly. Tvé představy nemusí být o nic méně reálné, než počitek, který ti připravuje supervědomí. Můžeš být stejně tak zabit ve snu nebo ve své představě, jako na ulici.“
„Jak bych se mohl odpoutat?“
„Stačí přestat věřit. Přestaneš věřit a skončí dialog. Supervědomí nad tebou nebude mít žádnou moc. Budeš si moct žít v takovém světě, jaký si sám vymyslíš. Budou ti přicházet takové počitky, jaké si budeš přát. Změníš cokoliv, krom vlastní mysli. Neváhej a pomalu tak ztratíš víru. Ztrať víru a osvoboď se.“
„Dokázal to už někdo?“
„Hodně lidí.“
„Proč o tom nevím?“
„Protože supervědomí se to snaží utajit. Jestliže se začnou něčí počitky lišit od toho, jak to zamýšlí supervědomí, pro ostatní se počitky nezmění. Když přestaneš věřit v existenci kamenné zdi, už ji neuvidíš. Ale ostatní ano. Projdeš-li místem, kde byla, odpoutáš se.“
„Jak?“
„Žádná zeď tě nezastaví, protože už na ni nevěříš. Ale supervědomí nemůže změnit počitky všem lidem kolem tebe tak, aby jim také zmizela zeď. To by všichni přestali věřit. Lidé to neuvidí. Uvidí, jak jsi vrazil do zdi a odešel pryč. Tvé tělo bude v počitcích ostatních pokračovat, řízeno supervědomím. Ale tvé vědomí už k počitku toho těla nebude vázáno. Stejně tak už nebude supervědomí naslouchat tvým pokynům tomu tělu.“
„Takže kolem nás jsou lidé bez duše?“
„Denně je potkáváš na ulici. Vypadají jako všichni ostatní, ale nemyslí. Jsou pryč. Jejich těla jsou jen jako neživá látka, která se řídí podle přírodních zákonů. Mluví na tebe, dotýkají se tě, smějí se a pláčou. Ale to je jen hra. Jen obraz. Jen počitek pro ostatní.“
„Když přestanu věřit, můžu se někdy vrátit?“
„Ano. Když opustíš tento proud počitků, budeš jen vědomím ve větším vědomí. Celé to větší vědomí, tedy supervědomí, je vyplněno myšlenkou řídící všechny počitky pro ty, kteří zůstali. Jejich sloučení – tedy celý pozorovaný úsek reality, je ti přístupný. Můžeš ho pozorovat.“
„Ale vždyť do něj nemůžeš zasahovat! Proč tedy jsi tady se mnou?“
„Ale já tady nejsem s tebou.“
Uvědomil jsem si, že to co celou dobu slyším, je možná jen kvílení větru, kterému přikládám význam slov. Že to, co vidím, je jen hra stínů. Vymyslel jsem si mistra? Vymyslel jsem si toho, kdo mě zasvětil?
„Nejen já jsem přestal věřit. I ty pochybuješ a připouštíš možnost, že by realita nebyla až zas tak reálná. Napůl jsi už mimo vliv supervědomí. Také pozoruješ ústřední proud počitků. A vidíš tam mě. Vidíš mě, vidíš mou mysl. Vidíš výstup informací z té mysli. A já naslouchám tvému výstupu. Přijímáš ode mě počitky a odpovídáš na ně. Stejně tak přijímám já počitky od tebe a odpovídám. Vytváříme si spolu alternativní realitu. Věříš ve mně. Můžeš si vybrat – přestat věřit na celý svět, nebo přestat věřit ve mně. Když někdo přestane v něco věřit, přestane to existovat – pro něj. Ve skutečnosti totiž nikdy nic ani nezačalo existovat.“
„Jaký je účel té alternativní reality?“
„Ukázat ti cestu ven a ke svobodě.“
„Všichni přece nemůžou být svobodní. Supervědomí by ztratilo smysl. Zaniklo by. A s ním vše, protože vše je jeho součástí.“
„Všichni nemůžou, to je pravda. Ale ty ano. Ty máš šanci.“
Vlak zastavil. Vystoupil jsem, vytáhl si límec až pod bradu a kráčel zasněženou ulicí plnou šedé a černé barvy.
„Věřím ti a proto už nevěřím na tuto realitu. Proč jsem se tedy ještě neodpoutal?“
„Protože nestačí říct ,věřím ti’. Kdybys nevěřil na tuto realitu, neuhneš ostří, nezaváháš před skokem do propasti, necítíš bolest. Pořád připouštíš možnost, že tenhle svět je reálný – připadá ti přece při pohledu na něj tak hmotný, že? Tak tvrdě reálný… A já, já můžu být taky starý blázen, opilec, výmysl tvé nemocné mysli nebo svádějící tě ďábel. Připouštíš možnost, že jsem jen sen. Nezapomeň: v cokoliv přestaneš věřit snáze než v tuto realitu. Mysl ti vždy nabídne hodně variantních vysvětlení, jen abys nemusel přiznat neskutečnost reality.“
Zastavil jsem pod bílým světlem lampy, svítící ze zdi nad vchodem do panelového domu. Posunul jsem si klobouk hlouběji do čela. Steklo z něj několik kapek rozpuštěného sněhu. Teď musím uklidnit své srdce. K čertu, je to den ode dne těžší. Stárnu. Hodil jsem doutník na zem a rozdrtil špičkou boty.
„Dovnitř jdeš sám,“ řekl mistr.
Kývl jsem hlavou.
„Supervědomí tě může zabít čímkoliv. Může tě dobít cihlou, která vyletí ze zdi, může ti zastavit bez příčiny srdce. Ale neudělá to, dokud se někdo dívá – kdyby jiní lidé viděli takové abnormality, ztratili by víru. Proto supervědomí musí jednat fér.“
„Jo,“ ušklíbl jsem se a vstoupil do dveří.
Vešel jsem do velké místnosti v podzemí domu. Vprostřed místnosti stálo přes tucet lidí. A mezi nimi, na zemi, ležela má svědkyně, na kterou teď jeden muž zamířil pistolí. Je mladá, pomyslel jsem si, příliš mladá na smrt. Svědčila proti lidem, kteří bezdůvodně pozabíjeli celou jednu sektu. Stála tehdy za dveřmi, když se uvnitř střílelo.
„Myslím,“ řekl jsem a všichni se ke mně otočili, „že ti lidé, které jste zabili, měli velkou šanci osvobodit se. Možná už jim zbývalo jen velmi málo.“
Slyšel jsem cvakání odjištěných pojistek. Zahlédl jsem matné obrysy kovových zbraní. Doufal jsem, že moje staré kosti budou dost rychlé.
„Chtěli se osvobodit, stejně tak, jako se kdysi osvobodili ti, jenž nosili vaše tělo.“
Jeden z nich postoupil dopředu a bezvýrazným hlasem mi sdělil: „Vzdej se a odhoď zbraně. Jsi přečíslen.“
„Jsem rád, že vás je tolik. Když vás je hodně, znamená to, že se už hodně lidí osvobodilo.“
„To není žádné osvobození. Jen odchod od ostatních do samoty. Prohra, ne výhra.“
„Možná,“ řekl jsem, „ale já to tak chci.“
Dívka ležící na zemi se zvedla a upřela na mě oči. Ta dvě modrá slunce přímo zaplála v černé místnosti.
„Dobře se dívej na všechno, co se tady bude dít,“ řekl jsem. „Když neuvidíš, jak někoho zabíjím, neumře.“
„Nikoho nezabiješ,“ řekl muž a namířil na mě ústím hlavně.
Odplivl jsem si stranou. V dalším okamžiku už jsem v pěstích svíral revolvery. V každém bubínku šest nábojů. To je dvanáct mrtvých. Spouště jsme všichni stiskli ve skoro stejný okamžik. Nesnažil jsem se moc uhýbat – na to už jsem starý. Zbyl už jenom jeden z nich, když mi došly náboje. Pomalu jsem šel k němu. Z ran mi stříkala krev a zkrápěla podlahu. Dívka se krčila v rohu s vytřeštěnýma očima. Otevřel jsem bubínek a vložil do něj jediný náboj. Nabil brokovnici dřív, než jsem myslel. Vykopl jsem mu ji z ruky. Natáhl jsem úderník a přiložil mu zbraň mezi oči.
„Přece jenom tak nezabiješ…“ zkusil to.
„Nikoho nezabíjím. Ty totiž neexistuješ.“
Vystřelil jsem mu mozek z hlavy.
„Teď uteč,“ řekl jsem svědkyni.
Chvíli zaváhala a potom vyběhla ze dveří. Díval jsem se za ní. Pak jsem si sundal klobouk a pověsil na hák ve zdi. Teprve potom jsem upadl do kómatu kvůli ztrátě krve. Neviděl jsem nic. Necítil jsem nic. Až za chvíli jsem uslyšel známý, mistrův hlas.
„Neumírej! Ty kulky nic neznamenají. Zemřeš, až když v to uvěříš. Vždycky ti můžou udělat jenom tolik, kolik jim sám dovolíš. Tak jim to nedovol.“
Ano, věřím, že nebudu dnes mrtvý. Ale věřím tomu dost? Co když je ten mistr starý blázen, sedící teď na mým tělem? Nebo opilec? Nemusím mu věřit. Nemusím věřit ničemu. Myšlenka nevzniká na základě reálie. Ale reálie může vzniknout na základě myšlenky. Přesně, jak mi to říkal: To, čemu budu věřit, to bude pravda. Posadil jsem se a znovu rozhlédl po místnosti. Pořád z toho nejsem venku. Mistr zde nebyl. Postavil jsem se. Nohy se pode mnou málem podlomily. Jsem tak slabý, pomyslel jsem si. Znovu jsem si posadil na hlavu klobouk. Opustil jsem dům a potácel se ulicí. Za mnou vznikala krvavá stopa. Věděl jsem, že stejně zemřu, protože se prostě nedokážu této reality vzdát. Došel jsem až na most, když jsem pocítil, že už nemůžu dál. Opřel jsem se o zábradlí. Hluboko pode mnou se na černé hladině řeky třpytily bílé měsíční paprsky. Tak skutečný pohled, pomyslel jsem si. Proč bych měl věřit tomu, že zde ten měsíc není? Můžu si donekonečna opakovat, že tady není. Ale on tady pořád je. Svítí na mne. Věřím v něj, protože ho vidím. Vidím ho, protože v něj věřím. Potom mi připadalo, že znovu sedím ve vlaku a ten se natřásá na kolejích. Seděl jsem opět v osamělém kupé prázdného vlaku. Za prasklým oknem bíle sněžilo a na obloze, mezi hvězdami, svítila slábnoucí žárovka. Přes netěsnící rámy foukal dovnitř studený vítr. Pevněji jsem si přitáhl zimní plášť. Měsíc, umístěný v objímce na stropě kupé, blikal a dohoříval. Vložil jsem si do koutku doutník a znovu ucítil jeho chuť na jazyku. Tak takhle to končí? Přestávám věřit? Světlo zhaslo úplně. Už tady nebyl žádný měsíc. Sklonil jsem se nad zapalovač a klidnými prsty škrtl. Šedivou tmou kolem mě problesklo žluté světlo plamene. Tak jsem dokončil ten poslední případ, pomyslel jsem si.