Drtivá část Čechů nemá ráda většinu svých romských spoluobčanů. To je fakt, který nezakryje ani sebevíc alibistické tvrzení vlády, že v Česku nejsou problémy se soužitím žádných etnických skupin.

Otázkou ale je, zda výše uvedená vlastnost je rasismus, nebo zda jen Češi na základě svých nedobrých dlouholetých zkušeností nemají mnoho Romů jen prostě docela lidsky rádi. Tak jako každého jiného bílého, černého, žlutého či strakatého nepoctivého člověka a líného zloděje, pro něhož není nic svaté, a na jehož převýchově už ztroskotala snaha nejedné generace.

Proto jen uvedu několik konkrétních příběhů a vzhledem ke známému faktu, že charakter člověka se projeví hlavně v extrémních situacích, vzpomenu pro Česko velmi tragické povodně. A nepřizpůsobivé občany. Ne, že by čeští gadžové nekradli a nepodváděli.

Také toho mají dost na svědomí, ale takových je pouze asi dvacet procent, zatímco z nepřizpůsobivých občanů, žijících v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, je takových hříšníků kolem sedmdesáti procent...

Příběh první:

V době záplav byli lidé, jimž voda zničila nebo zaplavila domy a byty, dočasně ubytováni také na studentských kolejích Vysoké školy báňské - Technické univerzity v Ostravě. Pokoje zde na přechodnou dobu obývalo na tři tisíce povodněmi postižených osob, z nichž asi dvě třetiny byli Romové. Místo vděku se však tito nájemníci, jimž ubytování, teplou vodu, televizi a jídlo třikrát denně platil ostravský Magistrát, začali chovat značně neurvale.

Dělali si ohýnky, slovně napadali pracovníky Červeného kříže, vodili si na stravu i ubytování své příbuzné ze Slovenska, kteří nepatřili mezi poškozené, ale rádi přijeli se zadarmo najíst. Společně pak ničili zařízení pokojů, kradli prostěradla, deky, příbory, skleničky a další vybavení, až musela zasáhnout policie, aby část Romů přestěhovala. To už se ukradené věci z kolejí objevily na černých burzách, které nabízely i oděvy a jídlo, jež Romové odcizili ze zásob, dodaných postiženým občanům jako humanitární pomoc.

Takto způsobené škody jsou odhadovány na statisíce korun. Zaplatit je musí Školský úřad, který byl postižen i zdevastováním interiéru další z ostravských škol, sloužící jako dočasná ubytovací kapacita pro povodní zasažené Romy. Jednalo se o základní školu, v níž Romové rozbili lavice a tabule, poničili stěny a na chodbách, i když zde měli k dispozici záchody, vykonávali do různých koutů budovy své lidské potřeby.

Za ústřední topení pak nacpali zbytky jídla či pokálené ručníky, čímž se škola změnila v zapáchající hnojiště. Po vystěhování Romů museli nastoupit deratizátoři, aby vše za nemalé peníze daňových poplatníků vydezinfikovali a speciálními vysavači odstranili blechy, vši a další parazity. Zahájení školního roku muselo být v této škole odloženo o měsíc.

Příběh druhý:

Také asi sto dvacet obyvatel Ostravy - Hrušova bylo nuceno se během povodní vystěhovat ze svých zaplavených domovů. Když začal školní rok a tito azylanté museli opustit ubytovací kapacity ve studentských kolejích, přidělilo jim město Ostrava provizorní dům, který vznikl složením dvaceti tzv. unimobuněk. Každou z nich tvořil obytný prostor o rozměrech 2,3 krát 6 metrů a WC. Koupelny s teplou vodou byly společné na chodbách.

Z dvaadvaceti rodin si vzalo tento dočasný domov jako svůj osm bílých a čtrnáct romských rodin, z nichž se však několik odmítlo nastěhovat a své přechodné ubytování nazvaly "psími boudami". Stát jim tedy nabídl místo tohoto ubytování finanční výpomoc ve výši 30 tisíc korun, které však mnozí Romové nevyužili pro určený účel, ale zakoupili si za ně letenky do Kanady, kde se prý dá krušná zima zadarmo přežít mnohem snadněji než v Česku.

Příběh třetí:

Když jsem se po téměř dvou měsících cestování po Jihoafrické republice vrátil domů, často se mě lidé ptali, jestli jsou černoši stejní jako Romové. Nechtěl jsem fandit ani jedné z těchto stran, ale musel jsem nepokrytě konstatovat jediné - V JAR jsou vyhlášenými hospodyňkami a chůvami v bělošských rodinách černošky, což ostatně platí také v USA. Bohatí bílí v ně mají plnou důvěru a nechávají je ve svých domech i bydlet.

Nebojí se jim svěřit na hlídání měsíční kojence, černošky také vaří pro celou bílou rodinu, perou pro ni, stelou postele, žehlí košile. A ať byl na jihu Afriky drsný apartheid, čistotných černošek se tady žádný běloch nikdy neštítil. Navíc občas celá rodina bělocha odjela na dovolenou a o její dům se opět starala černá hospodyně. A málokdy se z něho něco neztratilo.

Když jsem tuto epizodku dovyprávěl, vždy jsem svým posluchačům položil tři doplňující otázky: Kolik u nás znáte čistotných a důvěryhodných romských chův cikánských ghett, které byste svěřili své milované batole? Znáte nějakou romskou hospodyňku z tohoto prostředí, kterou byste mohli nechat hospodařit ve svém bohatě vybaveném bytě bez obav, že se z něho nic neztratí? Nechali byste si něco k jídlu uvařit od kuchaře z ostravské romské čtvrti?

Odpovědmi na tyto mé otázky byly vždy jen hrůzou vytřeštěné oči mých spolubesedníků.

Příběh čtvrtý:

Po tolik diskutovaném výroku starostky Ostravy - Mariánských hor ing. arch. Liany Janáčkové, že třeba zaplatí Romům letenky do Kanady, jen ať se vystěhují, se vzrušila také ředitelka pro styk s veřejností Prezidentské kanceláře Václava Havla JUDr. Jana Chalupová.

Rozhodla se proto, že se do Ostravy osobně podívá, aby se zastala šikanovaných Romů. Ohlásila den své návštěvy s podmínkou, že chce přenocovat v bytě romské rodiny, která již do Toronta vycestovala.

Když přijela do Ostravy, konečně se dozvěděla, že starostka nechtěla Romy vyštvat, ale jen od nich odkoupit pro obecní využití jejich byty, za které by jim dala odpovídající část peněz na letenky. Tím chtěla zabránit černému obchodování s obecními byty, což také řekla před televizní kamerou při natáčení diskutovaného pořadu TV Nova.

Autor tohoto dokumentu o emigraci Romů do Kanady však účelově ponechal jen část slov starostky, čímž z ní udělal dokonalou rasistku. Po tomto zjištění se JUDr. Chalupová odebrala do terénu, aby si vybrala nějaký romský byt pro svůj nocleh. Když ale spatřila zdemolovaná obydlí s odpadky až do půl lýtek, rychle se otočila na patě a nechala se ubytovat jinde.

K tomu se ještě dozvěděla, kolik statisíců investoval obvod starostky Janáčkové nejen do těchto bytů, v nichž si Romové vytrhali parkety, aby si s nimi topili. Navíc vyřezávali díry do dveří pro své psy, a co nebylo přibité, to prodali.

Paní doktorka Chalupová rovněž zjistila, že každá pětičlenná nepřizpůsobivá rodina dostává měsíčně 12,5 tisíce korun čistého na přídavcích a sociální podpoře, aniž by někdo z této rodiny pracoval. Proč by to také dělal, když minimální mzda v Česku je nižší, než podpora v nezaměstnanosti? K tomu je třeba dodat, je plat středoškolského učitele s dvacetiletou praxí byl v roce 1997 zhruba 11 tisíc Kč hrubého. (I když dnes, po jedenácti letech, už je téměř dvojnásobný, skoro stejně jako sociální dávky pro nepřizpůsobivé občany - pozn. autora)

P.S.: Má ještě někdo nějaký smysluplný dotaz na téma, zda jsme v Česku rasisté, zda nepřizpůsobivé občany skutečně diskriminujeme a proč nemáme většinu z nich v lásce..?