Excellent Plzeň je rodinná firma. Jak vznikne rodinná firma zabývající se prodejem fair tradového zboží?

Vznikla díky souznění mezi mými plány a plány mé maminky. Sama jsem se už předtím věnovala rozvojové spolupráci. Žila jsem několik let v Africe. Vystudovala jsem na Mezinárodním institutu sociálních studií v Haagu, který se na rozvojovou spolupráci specializuje. Dva roky jsem pracovala na ministerstvu zahraničí, kde jsem měla na starosti monitoring rozvojových projektů, a pak jsem si začala říkat, že stejně jako jsem v českém prostředí ve velkém měřítku zahájila projekt Adopcí na dálku, chtěla bych podobným způsobem přispět nějakému dalšímu projektu. V Německu a v Holandsku, kde jsem studovala, běží obchod s fair tradovým zbožím desítky let. Když jsme před třemi lety zahajovali svou práci my, tak už několik málo prodejců fair tradového zboží existovalo, o samotné značce nebylo ještě příliš velké povědomí.

Jako rodinná pak naše firma vznikla díky podpoře mé matky. Dnes prodej fair tradového zboží tvoří devadesát procent aktivit firmy se šesti zaměstnanci. A třeba biodožínky navštívilo letos v Plzni na pět tisíc lidí.

Jak jste se dostala ke studiu v Haagu?

Šlo o krok související s mým zájmem o rozvojovou spolupráci. Do Haagu jsem nastoupila po několika letech práce v Ugandě a v Praze na řízení projektu Adopce na dálku. Všichni lidé, se kterými jsem tam studovala, byli rozvojoví profesionálové. Podmínkou přijetí totiž byly tři roky práce v rozvojové zemi nebo problematice. Byli to často lidé kolem třicítky, kteří pracovali pro vládu, pro univerzity nebo pro různé organizace. Studovalo nás tam sto osmdesát, přišli jsme z osmdesáti zemí a všichni jsme bydleli na jedné koleji. Takže když dnes potřebuji někam vyjet, mám skoro v každé zemi nějaký kontakt.

Jak jste se seznámila se značkou fair trade?

Značka fair trade je zahraniční. Všechny české organizace ji museli přijmout a každá česká organizace má také zahraniční partnery, v Německu, v Rakousku anebo v Itálii. Sama jsem se s fair tradem seznámila v Holandsku, a když jsem se pak rozhodovala, zda se pustit do vlastního podnikání, navštívila jsem i všechny fungující fair trade organizace u nás. Určitě už tehdy existovala Ekumenická akademie a Obchůdky Jednoho světa.

Myšlenka, se kterou přišel Excellent, byla, že oslovíme firmy a budeme jim vysvětlovat, že je součástí jejich společenské odpovědnosti myslet na to, co spotřebovávají. Naším nápadem jsou i prodeje ve velkých kancelářských centrech, kde se i snažíme, aby z pracovních kolektivů vznikaly tak zvané fair týmy. Skupiny, které budou nakupovat fair trade zboží a zároveň se vzdělávat v rozvojové problematice. Třeba náš zahraniční partner, německá GEPA dodává fair tradové zboží hlavně hypermarketům a činnostem, které děláme my, se nevěnuje.

Proč je nutné, aby české firmy měly zahraniční partnery?

Protože dovážet fair trade produkty přímo je drahé a to množství, které by stálo za to dovážet, v českém prostředí neprodáte. GEPA nakoupí od jednoho družstva celý kontejner kávy, to je osmnáct tisíc kilogramů. A zároveň je to množství, které tady dnes neprodáme ani za pět let.

Navíc musíte s družstvem komunikovat, musíte dát zemědělcům smlouvy na tři roky dopředu, musíte monitorovat jejich práci. Jejich dodávku musíte také z šedesáti procent předfinancovat.

Produkty fair tradového zemědělství navíc musíte taky zpracovávat - dovézt cukr z Filipín, kakao z Pobřeží Slonoviny a někde vyrobit čokoládu.

Uměla byste lidem v České republice vysvětlit, že je tento projekt potřeba předfinancovat?

Před půl rokem jsme byli v Ugandě na hloubkové kontrole v družstvu Gumutindo, ve kterém pracuje na šest tisíc farmářů. Družstvo potřebuje kapitál, aby mohlo zaplatit farmářům. Káva zraje devět až dvanáct měsíců podle typu a oni nemohou rok čekat, než uzraje. Až potom kávu otrhají, zpracují a vyvezou, tak zase nemohou půl roku čekat, než jim za ni někdo zaplatí. Ti lidé potřebují peníze hned.

Předfinancování je nutné proto, aby ten drobný zemědělec vůbec přežil. Aby mohl dětem zaplatit školné. Aby se nemusel zadlužit u lichváře. Kolikrát jsou pro ně tyto peníze také jediným zdrojem na nákup suroviny. V Ugandě, ale i v dalších zemích chybí kapitál. Většinou nemáte šanci dostat od banky úvěr.

V systému fair trade netěží zemědělci jen z vysoké výkupní ceny. Jde o celkové dlouhodobé obchodní partnerství. GEPA a jiní zahraniční fair trade dovozci se ze zemědělců nesnaží získat co nejnižší ceny a co nejvyšší zisk. Cílem GEPY je rozvoj komunity. Dávají družstvu zálohy, poskytují poradenství. A když má GEPA zisk, reinvestuje ho do družstva. Poskytne mu peníze, ze kterých potom družstvo financuje půjčky svým členům.

Organizace obchodující s fair tradovým zbožím nejsou neziskové, naším cílem je ale rozvoj komunit, od kterých zboží nakupujeme.

Fair trade, jak ho popisujete, je záležitostí, která se těžko může rozvinout v jiných než v bohatých zemích, tedy v západní Evropě, severní Americe, Austrálii, Japonsku?

Dnes už fair trade organizace začínají prodávat i v rozvojových zemích, například v Jihoafrické republice, ve Vietnamu ale také v Indii. Musejí se jen při prodeji zaměřit na bohatší lidi nebo turisty. Vždycky tam musí být kupní síla, která nákupem sleduje vyšší cíle. Sama jsem si třeba teď koupila peněženku o několik set korun dražší, než by byla normálně. Mohu si to dovolit a zároveň vím, že za ní nestojí dětská práce.

Chápu, že si běžná česká rodina nemůže dovolit nakupovat všechno zboží se značkou fair trade. Jde o věci špičkové kvality, takže jsou dražší než běžné zboží. Lidem doporučujeme fair tradové zboží výrobky využívat jako dárky. Zároveň s předmětem obdarovanému zprostředkují příběh a etickou stránku obchodu.

Co všechno je součástí fair tradové značky a proč je její součástí také forma družstva na straně zemědělců?

Forma družstva je podle mě v rozvojových zemích přirozená. Místní komunity fungují jako pospolité. Skupina lidí si navzájem koupí jeden stroj, protože jeden by si ho sám dovolit nemohl. Půdu přitom vlastní každý sám. Družstvo by mělo fungovat demokraticky. V jeho vedení by mělo být alespoň padesát procent žen.

Družstvo Gumutindo, o kterém jsme hovořili, má šest tisíc členů a skládá se z deseti poddružstev. Jejich členové se pravidelně scházejí, dostávají vysokou výkupní cenu a dostávají také sociální prémii, která se platí za každé kilo kávy. Družstvo pak musí rozhodnout, jak tyto prostředky, které nejsou malé, využije. Zda opraví školu nebo cestu, koupí loupače kávy nebo bude poskytovat půjčky svým členům. Nejhorší přitom je, když je zemědělec sám. Vyšší výkupní ceny oproti němu mají i družstva, která se fair trade systému neúčastní. Jednotlivý farmář navíc o certifikaci ani žádat nemůže.

Když ve vedení družstva pracuje padesát procent mužů a padesát procent žen, zůstávají těm ženám peníze i ve skutečnosti?

Jedna věc je skladba vedení družstva a druhá, jak si to žena doma obhájí. Ona dostane peníze, a je samozřejmě možné, že když přijde domů, musí všechno odevzdat. Fair trade do mikrosvěta rodiny nevidí. Ženy, které pracují ve vedení družstev, už ale patří mezi ty emancipovanější a sebevědomější.

Říkala jste, že banky by lidem v Ugandě nepůjčili. Jak vypadá takové ugandské bankovnictví?

Fungují tam státní banky, soukromé mezinárodní banky a některé mikrofinanční instituce. Musíte ale mít štěstí, abyste byli v oblasti, kde nějaká taková instituce sídlí. Družstvu by pak možná úvěr dala. Farmář z vesnice ale často nemá ani na cestu do města, natož aby si zakládal účet v bance.

Kam byste zařadila Ugandu z hlediska její kulturně politické orientace?

Současný ugandský prezident Yoweri Museveni byl velmi blízký americkému prezidentovi Bushovi. Kulturně se tak hodně propaguje Amerika. Uganda byla britská kolonie, takže třeba systém vzdělávání zůstal britský. Zboží - oblečení i nejrůznější lavory a kanystry, které používají všechny rodiny, jsou z Číny. Léky se dovážejí z Indie. Indové v zemi také vlastní většinu hotelů, obchodů nebo zábavních parků a také čajové a cukrové plantáže. Mnoho desítek let až na etapu vlády Idiho Amina, kdy byli ze země vypovězeni, patří mezi nejbohatší lidi v zemi. Čaj a podobné zboží se zase zpracovávají v Keni, protože Uganda nemá téměř žádné továrny.

Kontroluje vás německý partner podobným způsobem, jako vy jezdíte do Ugandy?

Ne, ale budujeme velmi úzké obchodní partnerství a vztahy. Pravidelně se navštěvujeme. Pokud jsme kontrolováni, tak skrze českou Asociaci pro Fair Trade, jejímž jsme členem, a která kontroluje ceny a prodejní praktiky.

Čím je pro vás užitečné členství v organizaci typu Fóra pro rozvojovou spolupráci nebo kampaně Česko proti chudobě?

Česko proti chudobě je pro nás důležitým zdrojem informačních materiálů o potřebách rozvojových zemí a různých aktivitách na jejich podporu. Díky Fóru pro rozvojovou spolupráci se dozvídáme o akcích, na kterých můžeme propagovat či prodávat naše zboží a je to také důležitá platforma pro výměnu informací.

Podporují nějak vstup fair tradu do českého prostředí církevní organizace?

V Americe, Německu i Anglii tyto aktivity církevní organizace zahajovaly. U nás se na nich příliš nepodílejí. Jednotlivé sbory mají malé rozpočty, takže i když se třeba po bohoslužbách scházejí u kávy, tak fair tradovou nevyberou. Velmi aktivní jsou ale obchody Jeden svět, které patří církvi a byly první, kdo fair trade v České republice představil.

Když jste v roce 2000 poprvé přijela do Ugandy, bylo to už v rámci práce v Arcidiecézní charitě Praha?

Jela jsem tam jako dobrovolník britské neziskové organizace World In Need. Měla jsem pracovat jako učitelka ve vesnici Buikwe u Viktoriina jezera, ale hned první týden jsme zjistila, že ti lidé na mě mají úplně jiné požadavky. Očekávali, že je propojím s Evropou a najdu sponzory pro děti, které nemohly chodit do školy.

Nakonec zvítězili oni. Kontaktovala jsem Arcidiecézní charitu Praha, která po čase souhlasila, že založí pobočku Adopce na dálku v Ugandě. Předtím ten projekt již asi sedm let běžel v Indii. Charita nám dala za úkol zaregistrovat k adopci prvních padesát dětí. Po deseti letech práce je tam adoptovaných dětí čtyři a půl tisíce.

Uměla byste popsat rozdíl mezi rozvojovou spoluprací a obchodem?

Dnes už je mi bližší obchod. Lidé si ho sami řídí, sami dělají projekty a my jim do toho nemůžeme moc mluvit. Mají větší hrdost než příjemci rozvojové pomoci.

V rozvojové pomoci jsme také my, běloši, měli balík peněz a byli jsme to my, kdo rozhodoval, co se z něj bude platit. Samozřejmě jsme místní respektovali jako konzultanty, ale rozhodování bylo na nás.

V rozvojové spolupráci vás pak často limitují různé termíny - uzávěrek, žádostí, vyúčtování projektů. Bylo by sice potřeba dát místním dva nebo tři roky navíc, aby si něco zažili, naučili se něco používat samostatně, ale není čas to udělat, protože v Evropě musíme mít všechny kolonky v pořádku.

Do jisté míry jsou pak problémem malé platy zvláště v charitativní činnosti. Mnoho mladých lidí a zejména mladých dívek se na ní podílí také proto, že když by měl muž zajistit ženu s dítětem, tak z platu charity rodinu neuživí.

Doléhá na Vás krize?

Řada firem zrušila rozpočty na vánoční oslavy a balíčky, takže musím říct, že ano. Většinu našeho obratu tvoří prodej během prezentací ve firmách. Zároveň s tím ale provozujeme i internetový obchod (www.e-fairtrade.cz). Na druhou stranu ale mnoho společností chce své limitované prostředky např. na vánoční dárky zaměstnancům nebo obchodním partnerům využít smysluplně a proto se rozhodnou právě pro fair trade. Naše společnost spolupracuje s chráněnými dílnami, které pro nás vyrábí krabičky, různé drobnosti a kompletují balíčky, a tím víc jsme pro firmy tou správnou volbou.

Když bude fair trade v Ugandě fungovat ještě jednu generaci, kam myslíte, že se místní komunita bude s to dostat?

Hlavním úspěchem bude, když děti budou gramotné. S gramotností se snižuje porodnost, takže dívky nebudou mít deset dětí, ale třeba jen čtyři. Se vzděláním získají také větší sebevědomí. To je základ.