V poslední době jsme svědky zvýšeného zájmu o pasivní radary (např. Tamara, Věra) v řadě médií (televize, rozhlas, novinové články atd.). Protože novináři občas zveřejňují nepřesné nebo neúplné informace, pokusme se zde upozornit na některé souvislosti a uvést věci na pravou míru. Češi byli průkopníky pasivních přehledových systémů a bezesporu dodnes zůstávají světovou špičkou v této technice. Podrobnější obraz získá čtenář v literatuře, např. [1] až [5]. Zatímco [1] až [3] popisují technické otázky (v článcích [1] a [2] jsou fakta nejen o pasivních radarech, ale i data o řadě dalších českých aktivních radarů), Doktor Emmett, který pracuje na knize o československých radarech, zaměřil článek [4] i na širší okruh problémů, takže uvedeme i některá zajímavá fakta z tohoto článku. Ve výborné, nesmírně zajímavé a čtivé knize [5] je uvedena velmi podrobně historie vzniku nejen Tamary, ale i jejich předchůdců (J. Hofman se velice aktivně podílel na rozvoji pasivních radarů) včetně názorného vysvětlení jak technických, tak vojenských problémů spojených s pasivními radary i s uvedením osobních vzpomínek na řadu lidí, kteří se o rozvoj tohoto oboru značnou měrou přičinili, ale i na některé jedince, kteří spíše škodili.

Je pochopitelné, že úhel pohledu na daný problém se u různých lidí liší. A proto P. Emmett zdůrazňuje podíl výzkumu a vývoje ve výrobních podnicích (TESLA Pardubice, popř. ERA Pardubice po roce 1994), i když zkoumá i globální problémy spojené s nasazením těchto systémů. TESLA Pardubice (včetně Ústavu pro výzkum radiotechniky – ÚVR Opočínek) měla velmi dobré předpoklady pro rozvoj pasivních radarů, neboť byla největším světovým vývozcem přesných přistávacích radarů (zhruba 600 ks), vyráběla i kombinované přistávací-přehledové (více než 100 ks) a přehledové radary, ale vyvinula a vyrobila i řadu pasivních systémů. Naproti tomu se J. Hofman zabývá nejen výrobci jednotlivých subsystémů, výzkumnými a vývojovými pracovišti (Výzkumný ústav 060 Praha, VÚ 060 Brno, TESLA Pardubice, výzkum a výroba počítačů RODAN 10 a RODAN 15 v ELWRO Wroclaw, KONSTRUKTA Trenčín, Výzkumný podnik výpočtovej techniky Žilina, LET Uherské Hradiště, TESLA VÚVET, TESLA Hloubětín, ZPA Nový Bor, METRA Blansko, ORLIČAN Choceň, KAROSA Vysoké Mýto, TATRA Kopřivnice atd.), ale i uživateli jednotlivých systémů v Československu a v zahraničí, včetně nejvýznamnějšího uživatele, tzn. bývalého Sovětského svazu. Je nepochybné, že bez účinné spolupráce všech těchto subjektů by se nemohly pasivní radary v Československu, popř. České republice zdárně rozvíjet. J. Hofman zcela oprávněně zdůrazňuje význam vojenského výzkumu, ale občas nevěnuje stejnou pozornost vývoji ve výrobních podnicích, i když např. několikrát vyzdvihuje veliký přínos programů vyvinutých v TESLA Pardubice J. Loudou, které umožnily poprvé ve světě u radiotechnického pátrače zavádění cílů do automatického sledování. Ale i tak si čtenář knihy [5] může udělat představu o tomto grandiózním úkolu. Vývoj ve výrobních podnicích v mnoha případech umožnil velmi podstatné zlepšení kvalitativních i kvantitativních charakteristik jak jednotlivých částí, tak subsystémů a celého systému, které přinesly zcela nové, popř. mnohem dokonalejší možnosti využívání. I když patenty týkající se Tamary jsou ještě dnes tajné, bylo při rozvoji oboru pasivního sledování jen v TESLA Pardubice podáno 72 patentů, z nichž bylo přijato 64 a 61 se úspěšně v pátračích využilo (pochopitelně při výzkumu byla podána ve vojenských výzkumných ústavech ČSLA řada tajných patentů, bez kterých by rozvoj oboru nebyl vůbec uskutečnitelný) a řada patentů u kooperantů. Dále bylo jen v rámci ČSLA podáno a realizováno více než deset zlepšovacích návrhů a v TESLA Pardubice a u kooperantů se jednalo o několik desítek zlepšovacích návrhů. Protože se autor tohoto příspěvku podílel na vývoji Tamary v ÚVR Opočínek, má také značně zkreslený a zúžený pohled z hlediska antén a šíření vln. Přesto si dobře uvědomuje, že pro pasivní radary existuje řada jiných, nesmírně důležitých teoretických i praktických problémů (zejména při zpracování signálů). Zájem s jakým se setkávaly pasivní radary v zahraničí svědčí o tom, že šlo skutečně o převratné technické novinky. Tamara a její předchůdce Ramona byly nejefektivnější položkou československého zahraničního obchodu a dokonce předčily i efektivnost prodeje hydrogelového materiálu pro výrobu kontaktních čoček, který vynalezl akademik O. Wichterle. Zatímco vývoz osobních automobilů Škoda dotoval stát ze 40 % (tzn. že při vývozu se zboží prodalo pouze za 60 % ceny), prodával se materiál na čočky za 200 % a Tamara či Ramona za 250 až 280 % ceny (i když se prodejní ceny dojednávaly individuálně a přísně tajně, lze zcela orientačně uvažovat o deseti miliónech dolarů za kus). Celkem bylo prodáno 32 kusů Ramon a 21 systémů Tamara [5], z toho je jedna patrně v USA a jednu získal Bundeswehr. Dvě Tamary se v důsledku politických a hospodářských změn na počátku devadesátých let už nepodařilo prodat. I když dnes firma ERA úspěšně vyváží i civilní verze, je hlavní pozornost v tomto článku věnována vojenským systémům, zejména jejich využití pro vzdušné síly. V poslední době se pasivní přehledové systémy rozvinuly do takové šíře, že předstihují radary, které jsou preferované jako prostředky pro sledování cílů. Aby pasivní přehledový systém mohl pracovat, musí sledovaný objekt vysílat. Na Západě vzrostla úroveň impulzní komunikace mezi vzájemně propojenými zbraňovými systémy zejména s příchodem informačního boje na počátku devadesátých let a tím roste i možnost detekce a určování polohy zbraňových systémů. To je problém digitálních systémů moderního boje – když systém nevysílá, je nepravděpodobné, že by mohl hrát užitečnou roli. Hlavní rys pasivního sledování je, že je to tichý proces. Skutečný pasivní systém nevysílá žádný signál a ani pasivní senzory nejsou citlivé na elektronické rušení. Rušička pouze poskytuje silnější signál, což je příležitost, kterou mohou pasivní detektory okamžitě využívat. Jediná efektivní možnost vyřazení pasivních prostředků je fyzické zničení. Ovšem kompaktní anténa a elektronický systém je umožní zamaskovat do okolí, ať přirozeného, nebo umělého. Výsledkem je významné snížení nákladů ve srovnání s radarovými systémy a současně jejich rostoucí úloha při stoupajícím podílu elektroniky. Pasivní systémy hrály hlavní roli pro sovětské vzdušné síly během studené války, protože poskytovaly prostředky pro sledování letadel NATO nezávisle na radarech. Sovětské pasivní prostředky vysoce převyšovaly západní úroveň a až koncem devadesátých let začalo NATO uvažovat o pořízení přehledových pasivních systémů srovnatelných s aktivními systémy. Kdyby se během osmdesátých let změnila studená válka do aktivních vzdušných bojů někde ve střední Evropě, je diskutabilní, zda by nebyly neočekávaně vysoké ztráty s výslednou vojenskou pohromou pro Západ. Předpoklady západních plánů o perspektivním vojenském boji ve střední Evropě by byly značně kontroverzní vlivem neuvažování pasivních systémů. Chyba nebyla v nedostatku informací o různých pasivních systémech. Existovalo velké množství informací, ale bylo nedostatečné hodnocení možností Východu sledovat a vyhodnocovat vzdušnou situaci. Ať už existují jakákoliv tvrzení a opačná tvrzení o tom, co bylo známo v osmdesátých letech, zůstává prostou skutečností, že jedna strana měla možnost pasivního sledování a druhá ne. Navíc tato výhoda byla jak technická, tak i taktická, neboť pohled NATO byl, že radar je středem operačního plánování a přijatá opatření spočívala v zrcadlovém obrazu jejich vlastních čidel a ne proti skutečnému existujícímu nebezpečí. Bylo to obdobné, jako při bitvě o Británii. Němci měli vynikající radary a špionážní zprávy o britských radarech, ale zcela podcenili jejich roli. Inteligentnější strategie založená na zničení nepřátelských „očí a uší“ (radarů) by mohla způsobit zcela odlišný výsledek v roce 1940. Elektronická bitva, zejména v počátečních etapách životně závisí na dosažení překvapení. Stejně důležitá byla schopnost rozeznat přátelské a nepřátelské jednotky v taktickém prostoru. Hlavním cílem elektronické války bylo vyřadit sovětské radary, předpokládané „oči“ nepřítele, ale hlavní roli pasivního přehledu pro rozlišení spojenců a nepřátel plánovači NATO téměř nezaznamenali. Tato chyba nebyla spojená pouze s NATO, ale přetrvává v povědomí západních vojenských sil a akademií dodnes. V pasivních systémech se musí dělat jasné odlišení mezi schopností pouze detekovat vyzařování pro elektronickou špionáž a možností sledovat pohyby pouze s použitím vysílání elektromagnetických vln radarů, komunikačních a navigačních prostředků. Elektronická špionáž nebyla nic výjimečného a byla široce rozšířená jak na Východě, tak na Západě. Co bylo tak speciálního na sovětském pasivním sledování, byla schopnost zpracování informací z mnoha míst, aby se získalo autonomní sledování, které bylo srovnatelné, nebo lepší než z radaru. Principiální výhodou, kterou měli v bývalém SSSR vlivem pasivního sledování, bylo nepřetržité pokrytí vzdušné situace dokonce i během používání intenzivního elektronického rušení jejich vzdušných obranných radarů. Plánovači NATO předpokládali, že potlačení sovětských radarů dostatečně sníží jejich možnosti a dovolí tak proniknout hluboko do vnitrozemí a umožní útočit na sovětská letiště s rozumnými ztrátami. Pokud uvažujeme při analýze schopnosti pasivního sledování, byla by pravděpodobně situace zcela odlišná. I když by NATO použilo masivní rušení, ve skutečnosti by pouze pomohlo využití pasivních prostředků. Naproti tomu druhá strana by mohla zaplavit rušením radary NATO s minimálním vlivem na svou schopnost pasivního pozorování situace na bojišti. Navíc zatímco NATO nemělo účinný skrytý prostředek pro rozlišení mezi spojenci a nepřítelem, pasivní přehled je dává. To je překvapivý rys pasivního sledování, že může poskytovat nejen sledování, ale i identifikaci cílů, takže vzdušné prostředky NATO by byly neustále na sovětských obrazovkách a byly by k dispozici všem hlavním centrům sovětského vzdušného vedení. Plánování v NATO bylo pravděpodobně v pořádku do roku 1981, ale potom byla ignorována Ramona, což byl plně automatický pasivní systém, který vyvinuli v Brně v sedmdesátých letech a vyráběli v TESLE Pardubice. Ramona byla schopná nejen sledovat řadu cílů, ale poskytovala rychlou a přesnou identifikaci cílů s téměř okamžitou elektronickou analýzou. I když to nebyl první takový systém vyráběný v TESLE, Ramona měla schopnost automaticky sledovat i v nepříznivém elektromagnetickém prostředí. Ať se uvažuje Východ, nebo Západ, neexistoval žádný podobný sytém. Ramona měla dosah větší než většina obvyklých radarů (zhruba 450 km, což bylo dáno rádiovým horizontem) a alespoň stejnou přesnost. To umožňovalo umístit Ramonu hluboko ve vnitrozemí bez možnosti zjistit její činnost. Vysílání systémů včasného varování NATO by bylo k dispozici sovětským silám, což by umožnilo bojovou pohotovost před libovolným útokem. Krátce řečeno, NATO by bylo zasaženo devastující zbraní – technologickým překvapením. Je veliké štěstí, že se studená válka nerozvinula ve skutečnou, neboť Češi vyvinuli a začali vyrábět v osmdesátých letech mnohem účinnější systém Tamara.