Tak jsem na Richarda vytáhl "Tubular Bells" a on odvětil, že skladba byla hotova už předtím, než tento Oldfieldův kousek vůbec slyšel (Jinak dodal, že Mike je "nudný"..).
A toto - příjemná pohodovka, ničím neoslní, ani neruší. Trošku provokativně jsem Richardovi napsal: "Hudba do obchodního domu" :-)

Na Mike Oldfielda nedám dopustit. Nudný mi teda nepříjde. První album Tubular Bells vyšlo v roce 1973.
Skladba se mi líbila, ale tvé přístupy poslední doby mě uvádí do rozpaků.
P.S. - "mimo osobní potřebu považuji za trestné".., to slovo považuji nepůsobí moc autoritativně.

haf

Nikomu nezakazuji nic, jen dávám najevo, že bych byl nerad, kdyby se to ocitlo v jiné podobě, protože ten MP3 soubor sám o sobě nese název skladby a autora.

V první chvíli jsem se lekl, že je to reakce na můj příspěvek a zpytoval jsem svědomí, než se mi rozsvítilo, že je to komentář určený autorovi :) .

Mám Oldfielda rád, mám originální desku prvních TB. Nebudu tady kopírovat rozhovor co jsem skutečně Harrymu napsal, ale zopakuji - je nudný pro to, že dokáže dlouhou dobu opakovat stejný takt bez větší změny. Tabular Bells má první zajímavou změnu na konci, kdy přichází cosi ve stylu country, na druhé straně je zajímavý opět konec - double speed guitar apod. Nádherný zpěv na konci.

A kdo mě zná, tak ví, že v podstatě nepískám nic jiného než Oldfielda.

Oproti takovému Vlastovi Redlovi však zůstává Oldfield pouze vyčnívající popový skladatel s jedinečným zbarvením kytarového zvuku.

Řekl bych, že u něj zůstanou lidé, kteří ustrnou ve všeobecně známých tvářích a nezajdou k méně poslouchané, ale mnohy daleko zajímavější hudbě. Pro ty, kteří neslyšeli lepší skladatele pochopitelně Oldfield zůstává jedničkou, stejně jako pro mě před asi 5-ti lety, když jsem na něj prvně narazil.

Jen dodám, že Richard napsal: "Je to borec, který vydal první desku v 16" (a nejen vydal, ale proslavil se s ní na celém světě, dodávám já). O tom ustrnutí má ale R. také pravdu, vlastně už nic lepšího nevytvořil, jen nejvýš stejně dobré, a víceméně se pohybije v kruhu ... :)

Zakopaný pes je v lidech.

Mám možnost si to ověřit. Ti, kteří slyšeli jako první mou skladbu Bludiště, kterou jsem hrál poprvé a naposled před 5 lety, říkají, že je nejlepší.

Kdo slyšel pozdější album, je pro něj ta nejlepší skladba Vítězi... A na Bludiště jej vůbec nezaujme.

Dneska zase nedáte dopustit na Sněženku, a přitom byla dávno překonána.

Těď je taky v kursu BlackTangerine...
No ale zpět. Oldfield má i lepší, propracovanější... První verze kterou jsem si schválně z toho roku 73 pustil (točí se mi černý disk s nálepkou, kde je stejný letopočet), má spoustu nedostatků - nástroje nemají stejné nástupy a rytmicky je to dost nezvládnuté.. Ale je v tom to odhodlání, přirozenost..

Problém je, že každý chceme mít člověka takového, jak se nám vepsal, a nebereme od něj nic jiného a nového. Pokud má někdo už první skladbu výraznou, je pravidlem, že dáváme přednost jí, ačkoli autor se posunul s invencí i kvalitou mezitím daleko dál.


Taky bych řekl, že v útlém věku je skladba víc o náhodě, zázraku, později, když získáte přehled harmonické provázanosti a pochopíte jak co přibližně funguje, svádí vás to tvořit konstruktivně, ne hekticky..

Někdo to řeší oprašováním staré tvorby (nohavica taky stále oprašuje, ačkoli se tváří, že přináší nové věci), jiný ustrne a věnuje se něčemu jinému a třetí chlastá čímž si dodává to jiné vidění světa a jeho vnímání.

A já musím do hudebky a místo procvičení jsem psal komentáře :)

Tak mily Richarde, první zodpovědná kritika: