„Zas budem spolu spát. Na syrinx trav nám vichry zahrají. Šplouchání Léthé budem naslouchat; a písni pradlen, když rubáš máchají… Chápeš to?“

„Co je syrinx?“ zeptá se Lenka.

Marek složí knížku na stůl.

„Nevím. Ale zní pěkně. ‚Syrinx.‘ Tak vznešeně a starobyle. Ale co si jinak myslíš?“

„No, asi prostě umřou a setkají se v posmrtném životě, ne?“ pokrčí Lenka rameny a pomyslí si, že je škoda, že je sobota a venku prší a že stékající kapky po skle jsou pěkné, ale byla by radši, kdyby nepršelo, ale svítilo slunce a oni mohli jít ven.

„Panova flétna nebo také syrinx je dechový hudební nástroj,“ cituje Marek Wikipedii.

„Aha, Panova flétna. Už se chytám.“

Naposledy takhle googlili, co je to „porfyr“. Lenku napadne, že kolem a kolem ta slova vypadají a zní podobně. Jako pochmurné reálie ze zapomenutého světa, ve kterém se mluvilo řecky. A taky ji napadne, že člověk googlí, ale nakonec stejně vždycky skončí na Wikipedii.

„Akorát si nemůžu pomoct,“ řekne Marek a má knížku zas v ruce. „Když tu je napsáno ‚do tmy lásku odhodíš, svůj štít‘, tak si prostě představím Kapitána Ameriku, jak háže svůj štít.“

Toliko k pochmurným reáliím ze zapomenutého světa. Marek má pro tyhle věci vždy tolik nadšení, ale pak je dovede jediným výrokem rozbít, přeměnit vážné ve frašku. Ale je to stejně roztomilé, že takové věci vyhledává a čte a že se o nich chce bavit a Lenka věří, že to není jen póza, že si na to nehraje, a i proto ho má ráda.

„Něco na tom je, ne?“ žertuje (nebo nežertuje?) Marek. „Kapitánův štít značí Spojené státy, jeho lásku, takže když ho odhodí… A navíc je pak na chvíli o něco bezbrannější, může jen uhýbat, nemůže se za ten štít schovat…“

„Jenže on ho většinou háže, aby někoho sejmul,“ řekne Lenka. „V té básni to je, řekla bych, ‚odhodíš‘ v tom smyslu, že to vzdáš, že štít upustíš na zem a rezignuješ na to se jím krýt. Jako když v Bitvě u Thermopyl král Leonidas…“

Lenka se zarazí. Vždyť to dělá také. Ale co, tohle je přeci dobrá příměra, však to je taky zapomenutý svět, ve kterém se mluvilo řecky.

„Je to krásná báseň,“ konstatuje Marek po chvíli.

„Já nevím. Mě tyhle věci asi moc neberou. Nerozumím jim. Mám radši, když mají texty děj.“

Intenzita deště sílí a sílí. Lenka se dívá na okno, poslouchá Marka na půl ucha a přemýšlí, co bude k obědu. Na chvíli se přistihne u pobavené myšlenky, jak rychle se z ní stala cynicky pragmatická žena, onen pověstný „krk rodiny“.

Den předtím byla v řeznictví a koupila kuřecí steaky. Ten krám má přes cestu, je to sotva pár kroků, stačí se nenechat přejet tramvají a je tam. Přemýšlela tam tehdy o tom, že řeznictví jsou jednou z posledních výsep starého světa. Všechno se dá nacpat do přehledných polic samoobsluh, ale u toho masa pořád přežívá jakási potřeba se nechat obsloužit, pobavit se s řezníky, nechat si to nakrájet a odvážit. Ovšem, klenoty nebo květiny člověk taky nenajde v regálech, ale Lenka měla na mysli věci denní potřeby, pro které se masy lidí každý den vydávají a které jsou vyvrcholením jejich práce, neboť peníze jsou konečně přeměněny na něco užitečného. Ty masy se nalévají přímo z práce do hypermarketů, procházejí tam jedním směrem, jako hmyz ve své kolonii, mlčky shrabují věci z polic, ovšemže pořád ty stejné věci, tlačí ten svůj vozík… a zastavují se jen u řeznictví. Mlčky projdou kolem baleného masa, protože si chtějí o svých chutích popovídat, chtějí si jako feudál na trhu ukázat: „Tuhle flákotu mi dejte s sebou! A ještě tohle! To všechno chci.“

Nikdo z nich není zastáncem malých obchůdků, každý chápe výhody hypermarketové kultury… ale u masa chtějí lidský styk. Možná i proto, že je maso jakýmsi jádrem typického jídla, jeho srdcem, tím klíčovým… Ostatní je do počtu, ale o maso jde, to se nesmí pokazit, jeho úprava je malým rituálem a nákup je přípravou na tento rituál, lidé se chtějí v řeznictví pochlubit svou volbou, chtějí dát najevo „asi budu zítra dělat řízky“ a chtějí nevyslovené stvrzení prodavačky „dobrá volba, člověče“.

S Markem se Lenka odpoledne loučí. Odchází do toho deště na sraz střední školy po patnácti letech. Po patnácti letech… To je docela dost. Lenka má pocit, jako by na střední byla před chvílí. Možná už to přitom taky bylo patnáct let. Kdo ví. Ale nic se neslavilo, tedy alespoň má ten pocit.

Každopádně… Adlétina družina je v pevnosti. Soběslav jel obhlédnout záseky a vrátí se do pevnosti až ráno. Bude na něj tedy čekat.

Lenka se zarazí. Rozepsala rozhovor Adléty s Bohuslavem, v knize již druhý, ale náhle se jí zdá, že je Adléta strašně neživotnou postavou. Měla být z knihy nejsympatičtější, ale náhle jí ani sama Lenka nefandí. Nepřehnala to v začátku? Nelíčí ji jako moc bezproblémovou? Žádného čtenáře nezajímají postavy bez slabosti, bez vnitřního konfliktu. V touze stvořit to nejlepší stvořila něco umělého. Adléta věrně miluje Soběslava. Proč? Je Soběslav tak dobrý muž? Vybrat si ho nemohla. Přišla z jiné kultury, pořádně ani neuměla česky. Soběslav byl nelítostný panovník, zavedl lámání v kole, své nepřátele dával oslepovat a vůbec, byl středověk. Kníže byl na půl úvazku politik, na půl úvazku hrdlořez.

Mohla by ho Adléta milovat, protože se tak prostě rozhodla? Nebo si můžeme představovat, že on byl prostě jiný? Ostatně to, že ona byla prostě jiná, to je základní premisou knihy.

Adléta si mohla kdykoliv zajít k řezníkovi, zrovna jako Lenka. Nebylo to o moc jiné, tedy snad až na těch pár much navíc. Můžeme si z ní udělat další takovou ikonu jako z Boženy, takovou kněžnu, která by s obyčejným řezníkem zavedla řeč. Lenka vždycky historii psala tímhle romantizujícím stylem a vlastně ani nikdy nechtěla psát jinak. Co jí je po faktech, ostatně je astrofyzičkou, lidi to čtou, protože to je čtivé a protože to je velký příběh, ne aby se něco dozvěděli.

Déšť je ještě silnější, to už snad není déšť, ale krupobití, je to smršť ran Muhammada Aliho na slábnoucího soupeře, nebesa tlučou do asfaltu, jako by ho chtěla prolomit. To je správně středověká atmosféra, chybí už jen mlha, napadne Lenku a přijde jí na mysl Sedmá pečeť. Pršelo v tom filmu vůbec? Co na tom záleží. Je víc způsobů, jak navodit danou atmosféru, ale všechny odkazují k jednomu. K existenciální nejistotě. To je to, co ji na středověku láká. Ten malý člověk a obrovská příroda, ta jeho bojácnost a spousta otázek, na něž nezná odpovědi, jeho zdánlivá nesmyslnost a malost života.

„Nic tam není,“ odkrývá dívka pravdu o smrti rytíři, kterého hraje Max von Sydow, a ten tomu nechce věřit, kroutí hlavou a má tvář v grimase: „Ne, tak to nemůže být!“

Na tuhle notu se snaží Lenka přivést druhý rozhovor Adléty s Bohuslavem a přitom se jí pořád na mysl vrací další úvahy o řeznictví. A pak o Markovi. Nakonec přemýšlí hlavně o něm a už vůbec nepíše. Jsou to podivné myšlenky.

Kdysi, když se poprvé zamilovala a taky poprvé vyspala s klukem, to bylo v jejich sedmnácti (už je to třináct let!), tak byla zhrozena vlastními myšlenkami. Čekala velikou lásku a nedostavila se. Byla s ním tři měsíce a měla ho ráda. Přišel jí zajímavý a bylo jí s ním dobře. Ráda s ním znovu a znovu spala a dívali se na filmy a chodili na procházky, ale ani jednou nezažila pocit, který by mohla chytit a říct si „aha, tohle je ta pověstná láska!“. U druhého kluka se s tím vyrovnala: nic takového neexistuje a hledat to je ztrátou času. U žádného dalšího se tím už netrápila. Jsme pohlavně se rozmnožující tvorové, máme jisté pudy a krom toho je i sociologicky výhodné být spolu. Tečka. A přeci teď, když to s Markem konečně chtěla myslet vážně, čekala, že to zas bude jiné, znovu se jí obnovila ta dávná víra v ten jakýsi podivný a úplně nový cit. Ale zas nic takového.

František Palacký napsal, že se Adléta po smrti Soběslava utrápila. Samotou snad? Nebo ho opravdu tak milovala? Je Adléta zas v něčem lepší než Lenka? Nebo je Soběslav lepší než Marek? Lenka vlastně píše o něčem, co sama nezná. Adléta miluje Soběslava. Ale jak si to představit? Je to její vnitřní rozhodnutí za ním vždy stát? Její přesvědčení, že je Soběslav dobrý muž? Je to jen podivná směska pocitů? Chce jen mít jeho penis opět v sobě a jeho dech na svém krku? Nebo jde i ještě o něco jiného?

Literární postavy žijí v relativně maličkém světě. Starají se o relativně málo věcí. Když spisovatel rozvrhne postavu Karla, který je modelář, tak to vypadá, že je Karel modelováním docela posedlý, že nikdy nemyslí na nic jiného. Je to jeho význačný rys. Ale skutečnost je všelijaká, jen ne plná tak význačných a jasných věcí. Adléta, kterou Lenka utvořila, má v knize nějakou známost s asi pěti lidmi. Lenka sama jich zná určitě víc než padesát a další stovky jich jen tak vídává na ulicích jako bezejmenné kulisy denního ruchu.

Zná desítky mužů, které obdivuje stejně, ne-li víc, než Marka. Zná muže chytřejší, jemnější, vtipnější, atletičtější postavy, pohlednější. Kdokoliv z nich by mohl být na jeho místě a zdá se, že by se nic nezměnilo. A to je představa, která ji znepokojuje. Vybrala si jej, chtěla by, aby to bylo výjimečné a přitom se zdá, že Marek není ničím moc zajímavý, ona není moc zajímavá, jejich vztah je dílem náhody a nemá o nic víc pevnosti než jakýkoliv jiný. Snad je s ní Marek zas proto, aby měl s kým spát a aby si kámoši nemysleli, že není schopen žádnou sbalit, snad je ona s ním, aby nepropadala zoufalství osamělé ženy s věkem začínajícím číslicí tři.

A to pro život stačí? Lenka má stejný pocit, jaký měla v sedmnácti. Ležela nahá a zpocená po orgasmu, ten kluk (jmenoval se taky Marek, jaká to náhoda) šel zahodit kondom a ona si sáhla mezi nohy a pak se podívala na prsty od krve a přikryla se peřinou; cítila se zklamaná a měla pocit, jaký měla, když dlouhé měsíce čekala na skvělý film a hltala o něm každou novinku, pak šla natěšená na jeho premiéru a když odcházela z kina, tak si jen řekla „takže… to bylo to ono?“. Teď chce udělat konečně volbu muže pro zbytek života, Marek se nastěhoval k ní a ona si říká „takže… tohle je to ono?“.

Potkalo něco takového Adlétu? Lenka má vizi, že Adléta měla jakési předporozumění všem věcem, podivnou moudrost. Pro ní nic z toho žádnou změnu nepředstavovalo, v ní to dávno bylo. Nic se nezměnilo po její ztrátě panenství, nic se nezměnilo, když se zamilovala do Soběslava. Byla už předem tak dokonalá, že ve své mysli nebyla nikdy naivní pannou, ale už zodpovědnou ženou a byla tak dokonalá, že měla srdce plné lásky dávno předtím, než poznala Soběslava, jehož tvář pak akorát do té lásku obtiskla a uchovala. To vše byl jakýsi podivný dar přírody, účast na archetypu ženství.

Něco takového je možné asi jen ve fikci a Lence to náhle přijde odporné. Proč o tom vůbec píše? K čemu takový nedostižný ideál? Píše dál, ale jde to jaksi mechanicky. Pomyslí si, že to jí to tedy brzy znudilo a znechutilo… Chce to pauzu.

Jako důvod k pauze a vysvobození zazvoní mobil. Justýna je sama doma, kouká prý z okna, nemá do čeho píchnout a má trochu strach, protože Agáta je kdesi u zásahu. Ze skoro dvacetiminutového hovoru nakonec vyjde otázka, zda se Lenka nechce stavit, že by spolu zalogaritmovaly. To sloveso Lenka s Justýnou používaly od dob, kdy spolu ještě na bakalářském stupni studovaly astrofyziku a scházely se spolu učit. Největší problém měly s matematikou a jedna z těch dvou (těžko už říct která) řekla „vždyť pořád jenom logaritmujem!“ a pak se uchytilo jako výraz pro tyhle učební schůzky a později pro jakékoliv schůzky obecně.

„Tak já přijdu,“ řekne Lenka rezignovaně, ale je docela ráda.