Deštník se zdá jako dobrý nápad jen do chvíle, než Lenka stane venku pod deštěm. Jak by řekl Forest Gump, prší shora, zdola i ze všech stran, takže je ta malá zaštítěná plocha nad hlavou až pateticky směšnou obranou, kterou navíc strhává bokem silný vítr. Naštěstí Justýna bydlí nedaleko, i když občas Lence bleskne hlavou zlostná myšlenka, že taky mohla ona přijít za ní.

Justýna se dlouhé roky styděla za svou homosexualitu, tajila ji, snažila se ji dokonce potlačit a chodila s pár kluky. První, komu se přiznala, a taky první holka, na kterou to zkusila, byla Lenka. Která se tehdy zděsila, doslova vycouvala z kamarádství a holky se skoro rok neviděly. Nakonec se Lenka omluvila, znovu se začaly bavit a o celém zbrklém incidentu už nepadlo ani slovo. Justýna si pak našla Agátu, policajtku, s takovou drobnou, ale docela vysportovanou postavou, a s tou už bydlí skoro tři roky.

Lenka zvoní a doufá, že Justýna otevře brzo, protože se jí už lepí oblečení na tělo a začíná nepříjemně studit. Konečně zarachotí západka a ona vklouzne do suchého příšeří.

„To jsem ráda, že jsi přišla,“ říká na schodech Justýna.

Dveře od bytu se stihly přibouchnout, takže znovu loví z kapsy klíče, které už schovala.

„Však Marek má dneska ten sraz, taky jsem se nudila.“

„Jo, Marek,“ usměje se Justýna, otočí klíčem a drcne do dveří. „Jak se má? Byla mu ta knížka k něčemu?“

„Co já vím,“ pokrčí Lenka rameny. „A má se asi dobře.“

Justýna nezůstala na katedře. Dopadla osudem mnoha fyziků: jako programátorka. Na rozdíl od Marka dělá hlavně na databázových aplikacích, ale i tak mu nedávno půjčovala jednu knížku o kaskádových stylech, což sice Lenka ví, co je, ale už ani neví, proč jsou vlastně „kaskádové“. Dalo by se říct, že se Justýna s Markem docela znají, což už se stěží dá říct o Lence a Agátě. Ne, že by se Lenka nechtěla seznámit, ale brzy si uvědomila, že ta drobná policistka žije v úplně jiném světě, než ona. Asi si to uvědomila po dialogu o tom, jestli je lepším základem pro „em-em-ej“ začít s muay thai nebo se zápasem, což byl vlastně spíš monolog Agáty, u kterého se Lenka, jejímž nejvíce heroickým sportovním výkonem je doběhnutí tramvaje, moc nechytala.

„A co ten tvůj diplomant? Pořád tak hyperaktivní?“ ozývá se Justýna z kuchyně přes hukot vařící konvice a cinkání lžičky, kterou ze dna skleněné dózy nabírá zbytek brazilského kafe.

„Jo, Aleš má pořád nějaký problém,“ zasměje se Lenka a posadí na židli zády k oknu, na které bubnuje déšť. „Ale je šikovný.“

Vzpomínání na staré dobré časy je takovým tím záchytným bodem pro kamarády, kteří už toho v současnosti moc společného neprožívají. Povinná suma vtipných momentek z vysokoškolských studií se vyčerpá a kafe je pořád ještě teplé.

„Vypadáš zamyšleně,“ řekne Justýna po chvíli odmlky.

„Zase píšu knížku,“ odvětí Lenka. „O té Adlétě, víš, jak jsem se na to chystala…“

„Jasně, kolik toho už máš?“

„Hm, ne moc… Pár stránek a už jsem se nějak zasekla. Některá témata možná vypadají skvěle jen v konceptu.“

„Takže to nedopíšeš?“

Lenka pokrčí rameny.

„Nevím. Proč hned vzdávat boj? Třeba mě to téma zas chytne.“

Lenčin pohled se zastaví na poličce těsně u stropu. Je plná rostlin, jejichž šlahouny visí do prostoru a celému tomu stropnímu pralesu vévodí zamračená Leibnizova busta. Ironické, že na někoho, kdo měl takové problémy s matematikou, shlíží celé dny tenhle bůh integrálů.

„Já to stejně nechápu, proč sis vzala do hlavy zrovna tu Adlétu. To už mi třeba Eliška Přemyslovna přijde lepší, přeci jen to její ne zrovna šťastné manželství s Janem Lucemburským a ty její spory s Rejčkou a vůbec…“

„Přeci je třeba psát o někom, o kom nejsou vydány tuny knih,“ usměje se Lenka.

„Dobře, ale proč Adléta?“

„Nevím. Vlastně jsem si celou tu postavu vymyslela v hlavě a ten můj výmysl pak chtěla jen na někoho skutečně historického naroubovat… A proč ona? No, původním impulzem byla bitva u Chlumce, o té jsem chtěla psát, ale zároveň o té ženě, jejíž obraz jsem měla v hlavě.“

A mám ráda to jméno, dokončí Lenka v duchu.

„Ty bitvy u Chlumce se mi pletou. Bylo to jedenáct set dvacet tři, že?“ řekne Justýna.

„Jasně. Žádní sedláci.“

„Na střední by ze mě měli radost.“

Právě díky dějepisu se vlastně Lenka s Justýnou prvně sblížily. Byly v tom docela jedinečné, protože prototypem fyzika byl spíš člověk s odporem k literatuře a k literatuře historické obzvlášť. Justýna tehdy asi poprvé přišla do Ponorky, kde se čtvrtek co čtvrtek prváci z astrofyziky scházeli. Byla tichá, možná i litovala, že se vůbec nechala přemluvit, říkala si, že si měla radši pustit seriál, ale pak ji upoutala Lenka, jak ostatní bavila vyprávěním z přemyslovské historie. Chvíli poslouchala a pak, když Lenka řekla cosi nepřesně, tak tiše, ale výrazně, řekla opravu. Skvěle to načasovala, zapůsobila a překvapila. Hlavně se však potom daly obě do řeči, zjistily kolik mají společného, jak romanticky jsou okouzleny planetami a planetkami, jak trochu bojují s matematikou a že se obě k dějepisu na střední dostaly přes fantasy.

Po kávě pečou spolu medovník a u toho si dál povídají. Vesměs o samých nedůležitých věcech, i když Lenka vidí, že Justýna má hlavu jen plnou obav o Agátu a že jen chce tyhle myšlenky trochu upozadit, nu, však od čeho jsou kamarádi. Jak si tohle Lenka říká, tak se přistihne, že taky moc nemyslí na to, o čem se baví, že nejdřív myslí na Justýnu s Agátou a pak na sebe s Markem.

„No, a v tom Prometheovi řekne Charlize Theron, že jsou půl miliardy kilometrů od Země…“

„To jsou tři astronomické jednotky a něco,“ usměje se Justýna, zatímco otevírá troubu.

„Však jo, to by nebyli ani na Jupiteru.“

„Však Hollywood. Starý dobrý Han Solo taky měřil rychlost v parsecích…“

Obě se zasmějí a Lenka si všimne, že už skoro neprší. Co asi dělá Marek? V jaké fázi opilosti asi s ostatními už je? A co bývalé spolužačky, nyní pohledné ženy… Kdepak, takhle neuvažuj, holka!

„Já jsem k tomu náhodou někde viděla vysvětlení,“ ozve se po chvilce Justýna, Lenka se na ni podívá a vidí úpornou snahu, aby rozhovor pokračoval. „Prý letěl kolem nějaké černé díry a dokázal to zvládnout kratší vzdáleností než ostatní.“

„To určitě,“ řekne Lenka, podívá se z okna a vidí, že už neprší.

„Bude v pohodě,“ pronese Lenka zdánlivě mimo téma, ale Justýně je jasné, že myslí Agátu.

„Jo,“ kývne.

Venku se objeví paprsky a vlhké sklo se zatřpytí barvami duhy. Lenka si pomyslí, že chtěla ten den psát druhou kapitolu a ta měla být hlavně o smrti a umírání, ale náhle jí to přijde až jaksi cynické, když tu tak stojí s Justýnou a ta se bojí o Agátu, i když Agátě určitě nic nehrozí, ale přeci, kdyby umřela a byl pohřeb a Lenka viděla Justýnu zlomenou, to by byla pravá tvář umírání, na tom by nebylo nic zajímavého a nešlo by to dohromady s atmosférou v mlze se topícího středověku a nebyl by to materiál pro existenciální úvahy, byl by to jen pocit, že se stalo, co se stát nemělo, že už se to nemůže odestát a byl by tam pocit bezvýchodnosti a otupělosti, možná i bezradnosti; každé slovo by jako útěcha bylo slabé a Lenka by se styděla, že neví jak dál, že se psaním té druhé kapitoly pasovala na odborníka přes umírání a teď nemůže Justýně nijak odborně pomoci, nemůže jí pomoci ani neodborně, nemůže jí totiž nabídnout vůbec nic, snad kromě své přítomnosti.

A vidí tu paralelu, vidí Adlétu, jako by byla živá; Adlétu, co se v Praze bála o svého muže, který táhl do boje, bála se o něj, protože byl podstatnou částí jejího života, bála se u tuhle svou část života, nic ji netěšilo, protože žila jen ze dvou třetin a zbytek byl nejistý, měla hrozný pocit, že nemůže nic udělat, nijak ovlivnit to, zda se jí muž vrátí či ne, že nakonec prorocký sen a starodávné kopí vzala jako milosrdenství, jako dar, který jí dá možnost něco udělat a i kdyby to něco bylo k ničemu, bude mít alespoň pocit, že bojovala, že plavala proti proudu osudu a nečekal jen, kam s ní voda smýkne.

Adléta by zemřela muži po boku a přišlo jí to tak správné, ale Justýna by vůbec nechtěla umírat s Agátou, nechtěla by, aby musela kterákoliv z nich umírat, proto by pro ni bylo takový šokem a nepochopitelným bezprávím, kdyby se to stalo. Justýna chce jen zapudit tu myšlenku, že by se to vůbec mohlo stát, má snad jakousi podvědomou vizi podivné magie, že když se zlá myšlenka vytratí, zlá věc se nestane, proto tady s Lenkou peče a snaží se myslet na jiné věci a tím jako by svou milovanou chránila na dálku od nebezpečí…

Adlétě by nestačilo pečení, nestačilo by jí působit na dálku, ona je dcerou jiné doby a jakou náramnou dcerou! Když je někde smrt, nechce přivřít oči, nechce se přesvědčovat, že neexistuje; když je tu smutek, nechce ho zlomit, chce to všechno vidět, být u toho, prožít to, čelit tomu, nebát se, ale přitom rozumět míře hrůznosti. Kdyby Soběslav umřel, patřilo by to k životu, patřilo by to k manželství, patřilo by to k lásce a k Adlétě, to ona ví, rozumí tomu a respektuje to, ale moderní člověk, tedy přinejmenším Justýna s Lenkou, ty chtějí před tímhle zavřít oči, to se prostě nesmí stát, ne že nesmí, to se prostě nestane, protože ony to nechtějí a tečka!