Už půl roku moje babi nesešla schody. 2 měsíce se sama ani pořádně neuměla posadit. Všichni říkali, to už bude jen horší. Já jsem to stále nemohl pochopit. Proč? Proč tak najednou.

Jaké pekla buchty. I teď si vzpomínám, jak jsem od ní na Vánoce dostal vkladní knížku. Vždycky byla spořivá. Nedokázala se nikdy přizpůsobit dnešní generaci a nenáviděla, když jí děcka střílí míčky do zahrady. Za svůj život jich nasbírala stovky. Nikdo nikdy nezjistil, kde se nakonec octly.

Pokaždé, když jsem za ní přišel, dostal jsem bombón. Poslechl si nějakou z již známých historek. Byly většinou negativní, babi žila v chudobě a neměla příliš šťastný život. Sloužila u židů a viděla, jak byli odvlečení do sběrných míst. Viděla je nešťastné i veselé. Chtěli jí darovat celý dům, ale to nepřijala. Viděla i pochod smrti. Dala jim chleba. Však ti, co okusili, byli zbičováni. Viděla zrádce i nevinné lidi. Zloděje i vše čestné. Vystudovala pouze základní školu, přesto posbírala tolik moudrosti, kolik nemá ani vysokoškolák.

Já jsem stále věřil, že se to zlepší. Říkal jsem, jí, musíš se vzchopit.

Na své 91. narozeniny, když za ní ráno šla babi, aby jí osprchovala, vylezla prababi z vany, že už se osprchovala sama. První šok. A odpoledne sešla celé patro dolů, dala si štamprli slivovice a odešla nahoru. Nikomu se to nechtělo věřit. Ale bylo to tak. Naše Babička po půl roce dole. Usmívá se a dává si štamprli slivovice. Potom zase odešla nahoru do svého bytu. Od té doby normálně chodí po bytě. Pozoruje, co se děje kolem a poslouchá dechovku. Zajdu si k ní na bombón a zahraji na klavír. Její oblíbenou. Ta naše písnička česká. Vykládala o tom, jak za protektorátu byla na zábavě a muzikant nakonec zahrál tuto píseň. Celá hospoda se rozezpívala. A pak gestapo tohoto 19-letého mladíka zmlátila. K smrti. Takový měl osud. Děly se špatné věci a dějí. Já mám ale radost, že nemusí být vše horší a horší. Že si i nemohoucí člověk nakonec může dokázat, že ještě něco dovedu.