Taková smutná krátká povídka, která by vás mohla zaujmout..

...Probudila jsem se. Bolelo mě celé tělo, ostré bílé světlo mě bodalo do očí jako ostří nože a z hlavy jsem měla jeden velký střep.
Po chvíli se mi podařilo zaostřit. Spatřila jsem nad sebou několik hlav, asi doktorů, jež neslyšně pohybovali rty. Chtěla jsem promluvit, zeptat se jich proč tu jsem...ale nešlo to....Nemohla jsem říct vůbec nic. Bolestí a zároveň bezmocí jsem začala plakat. Vařící slzy mi stékaly po tvářích, stékaly na rty, kde umíraly. A ti doktoři nade mnou stále nic. Jenom neslyšitelně pohybovali rty...
Kde to jsem? Co se mi stalo? Snažila jsem si vzpomenout...Byla jsem u matčiného hrobu. Pršelo. Kapky si tancovaly svůj vodní tanec a na mně nezanechaly jediné suché místo. Moje nálada byla stejná jako počasí. Truchlivá, plačtivá, smutná. Srdce mi krvácelo bolestí, protože rána ze smrti matky byla ještě příliš čerstvá. Objímala jsem ten hrob, chtěla jsem být jeho součástí, chtěla jsem...chtěla jsem maminku vrátit zpět. Mít ji u sebe. A pak...dál nevím, paměť mi neslouží...

Stále ležím. Hlavou mi běhají neuvěřitelné představy, jsou tak živé jako filmy na plátnech kin. Postavy nade mnou stále neslyšitelně pohybují rty...Cítím se stále slabší a slabší. Bolest mě pomalu zlehka opouští. Měla bych být šťastná? Možná...možná ano..možná ne. Život mám..měla jsem ráda. To se ovšem změnilo...Už brzy, brzy budu s mámou, cítím to... Vidím ji, na konci dlouhého bílého tunelu se zářivým úsměvem jež rozdávala po celý život. A konečně slyším, co si ti lidé povídali.
"Utrápila ji smrt a bolest...!"
"Mami! Už jdu!!!"