Dnes již nelze pochybovat o tom, že poměry, za jakých jsou děti vychovávány, mají vliv na celý jejich další život. Snad každý z nás byl alespoň někdy v životě nervózní, ale nebyl ještě neurotikem. Možná že měl špatnou náladu, byl podrážděn, mučil se vnitřními pochybami, nespal, bolela ho hlava, něčeho se nadměrně bál. Do neurózy jako nemoci měl ještě daleko. O té hovoříme teprve tehdy, když se tyto jednotlivé příznaky spojují ve větší celky, jsou trvalejšího rázu.

Co vede k neuróze
V průběhu podrobného vyšetření neurotiků, při sezeních individuální a skupinové psychoterapie můžeme stopovat, jak tyto poruchy úzce souvisí s nesprávnou výchovou, nevhodnými zásahy rodičů, učitelů a jiných pro dítě významných osob.

Neurotické poruchy nepřebírají děti po svých předcích dědičnou cestou, ale spíš udržováním neurotických rodinných tradic. Životní smůlou neurotických dětí není to, že se narodili neurotickým rodičům, ale že nemají možnost jiné volby, než s nimi po dlouhou dobu žít. Každý z nás ví, jak dítě bezděčně přejímá naše vlastní názory, jak do sebe vstřebává systém hodnocení věcí z osoby, kterou má rádo a s níž se ztotožňuje…

Kdo je neurotik
Neurotik je nejhorší nepřítel sám sobě, často i svému okolí, včetně dětí. Neví co chce, snaží se řešit konfliktní problematiku útěkem do nemoci, nevyřeší však nic, naopak upadne ještě více do svých obtíží a bludný kruh se upevňuje. Není schopen reálného postoje.

Vady ve výchově
Základem pro budoucí psychické problémy je buďto příliš povolný režim, rozmazlování nebo naopak prostředí, kde se s dětmi jedná hrubě, nespravedlivě. Nesprávná je výchova, kde se dítěti od útlého věku věnuje nadměrná pozornost a je neustále vychvalováno a kde se lehce uspokojí všechna jeho přání. Tato neochota navykat děti práci v nich rozvíjí sobectví, sebelásku, vzdorovitost. Takové děti pozbudou schopnosti brzdit svá přání, jež jsou v rozporu s potřebami společnosti.

Příběh ukazující na nesprávnou výchovu
…vznik neurózy se začal postupně vyjasňovat teprve tehdy, jak pacientka nabývala důvěry k lékaři a vyprávěla mu o svém životě. V rodině vyrůstala jako jedináček. Byla velice půvabná. Rodiče ji zahrnovali láskou a omezovali její styk s dětmi. Rostla ve společnosti dospělých. Rodiče se obávali o budoucnost této hezké dívky. Neustále jí proto vštěpovali svůj svérázný názor na morálku, podle něhož se neměla na muže ani podívat a neměla svým pohledem komukoli prozrazovat své sympatie. V její přítomnosti často vyprávěli o případech špatného chování dívek a silně je odsuzovali. Stala se ostýchavou a nadmíru zdrženlivou. Bála se stýkat s lidmi – nejen muži, ale i ženami. Když se v ní v mládí probouzel zájem o mladé lidi, pozorně jej kontrolovala. Jednou potkala na ulici mladého muže, který se jí velmi líbil. Pozorně se na ni podíval. Jeho pohledu se však zděsila. Odvrátila se a pocítila, jak se jí vlévá horkost do tváří. Zdálo se jí, že chlapec uhádl, co cítí. Od té chvíle zápolila se zájmem o společnost mladých lidí a strachem „aby se neprozradila“. Už při pouhém setkání s nimi nezadržitelně zneklidněla, zčervenala, zvláště tehdy, když jí věnovali pozornost. Tak se ereutofobie i samo zčervenání staly trvalými…

Nejlehčí verze neurózy
Můžeme nazvat přepracování. Ale ne u všech se pracovní vypětí projeví stejně. Některým právě naopak práce pomáhá zdravě a radostně žít. Již starý ruský psychiatr Čiž upozorňoval na to, že „horliví pracovníci neurastenii (nemoc z přepracování) nedostanou.“ Podle Daviděnkova se pracovní schopnost snižuje přepracováním většinou jen dočasně a odpočinkem se snadno obnoví. Často se jednostranně přeceňuje význam duševní činnosti a snižuje se důležitost práce tělesné. Zapomíná se na to, že teprve spojení obou složek je podmínkou harmonického vývoje osobnosti.

Odstranění chyb ve výchově
Makarenko kdysi napsal: „Naučit člověka šťastným nelze, ale vychovat ho tak, aby mohl být šťastný, už možné je.“ Nejjistější obranou proti neuróze je šťastné a bezpečné dětství.

Základní postoje k dětem:
Láska – pocit bezpečí, nikoli je omezovat. Nikdy bychom neměli děti strašit tím, že je přestaneme mít rádi, značně je tím traumatizujeme a ohrožujeme jejich pocit bezpečí.
Pochopení – snažme se děti pochopit, nepotlačujme dětskou přirozenost. Dítě si musí vždy zachovat svou svéráznost, je to rozhodně lépe, než aby bylo naprosto dokonalé a vzorné. Děti potřebují především lidský vztah.
Porozumění – dítěti je třeba porozumět. Příliš často mu říkáme svá „ne“, aniž se pořádně přesvědčíme, co vězí za jeho přáním. Nemá smysl je stále okřikovat, potřebují mít své ventily právě tak, jako dospělý člověk.
Cílevědomost a důslednost – vědět stále, co od dítěte chceme. Pravidelný denní režim musí být zachován i během nemocí dětí, kdy se často chybuje a dětem se z lítosti často ustupuje. Celodenní rozvrh práce a odpočinku, spánek, stravování, hygienické návyky, to jsou oblasti, které můžeme do značné míry zautomatizovat.

Je na rodičích, aby je této samostatnosti učili a postupně zatěžovali větší odpovědností a náročnějšími úkoly.Kasárenskou disciplínou v rodině bez lásky a pocitu bezpečí mnoho u dětí nedosáhneme. Ze závislosti na rodičích se musí s rostoucím věkem postupně osvobozovat a rozšiřovat  okruh svých vztahů k jiným členům lidské společnosti, než je pouze rodina.

Povaha dítěte lze přímo modelovat, nepřistupujme k ní jako ke kousku laciného těsta

Zdroj: Kniha Výchova a neurózy - R. A. ZAČEPICKIJ, E. K. JAKOVLEVA