Animovaný film měl v české kinematografii vždy mimořádně silnou pozici a tak není divu, že do styku s ním přišla celá řada významných osobností ze světa výtvarného umění, literatury a hudby. Z posledně jmenované oblasti to byla taková jména jako Bukový, Fišer, Hapka, Kocáb, Liška, Michajlov, Petrov, Skoumal, Stivín, Srnka, Trojan, Zahradník a mnohá další. Jsou jich desítky. Ale pouze jeden z nich se věnoval téměř výhradně filmu animovanému – Jaroslav Celba, autor nezapomenutelných a naprosto skvělých skladeb ke krátkometrážním animovaným snímkům Supermyš (1980), Všehochlup (1980), The Hat (1980), Prak darebák (1982), Had je mašinka (1986) a především k seriálům Pohádky z mechu a kapradí, O makové panence, Štaflík a Špagetka, Pásli ovce valaši a mnoha dalších, které zná doslova celý národ. Jaroslav Celba však není jen skladatelem hudby k animovaným filmům pro děti, je to i člověk, jehož život krutě poznamenaly události dvacátého století. (1979),

Jaroslav Celba se narodil 26.12.1924 v obci Kramolna u Náchoda. Od mládí velmi miloval jazz, a tak není divu, že se stal záhy v Náchodě členem místní studentské kapely, kterou vedl jeho kamarád Josef Škvorecký. Jaroslav Celba se ostatně později stal předobrazem literární postavy – kytaristy Harýka – v asi nejznámějším Škvoreckého díle, v románu Zbabělci, který se odehrává na samém konci války.

Pouhé čtyři roky po událostech popsaných ve Zbabělcích se Jaroslav Celba ocitá znovu v mimořádně vypjaté životní situaci. Je rok 1949 a Komunistická strana se teprve nedávno politickým pučem nelegálně zmocnila vlády v Československu. Vzhledem k této situaci jsou noví páni naší země značně paranoičtí a třesou se strachy, aby o svou protiprávně získanou moc stejně rychle nepřišli – zuřivě tedy pronásledují své domnělé i skutečné nepřátele, všude tuší zradu a nenávist. Jaroslav Celba tráví toho roku veškerý svůj čas jako vojín tehdy ještě povinné základní vojenské služby. Jednoho dne se dozví překvapivou zprávu o tom, že jeho kamarád a kolega z jazzové kapely byl tajnou komunistickou policií zatčen a absurdně obviněn ze spolupráce s britskou tajnou službou. Během krutě vedeného vyšetřování je tento Jaroslavův kamarád násilím donucen uvést jména dalších údajných kompliců. Několikahodinový tvrdý výslech udělal své a na seznamu podezřelých se postupně objevují někteří přátelé obviněného. Mezi nimi i Jaroslav Celba. Ten je okamžitě zatčen a odvezen do nechvalně proslulého “Domečku” v Praze na Hradčanech, známé mučírny komunistické tajné policie. Tam je následně “vyšetřován” a po neuvěřitelném utrpení způsobeném neustálým bitím se rozhodne podepsat cokoliv, co mu vyšetřovatelé předloží. Na základě tohoto násilím vynuceného a tudíž falešného přiznání je Jaroslav Celba označen za tajného agenta nepřátelských států a je pro něj navržen trest smrti oběšením. Tehdy je mu pouhých 25 let.

Během soudního procesu však vešly ve známost zcela zřejmé nesrovnalosti v celém případu a Jaroslav Celba navíc odvážně upozornil na to, že byl k přiznání donucen násilím. Koho už ale jednou tehdejší páni pevně drželi v rukou, ten jim neunikl. A tak byl Jaroslav Celba nakonec odsouzen alespoň na dva roky vězení, což ovšem považoval za obrovský úspěch.

Je třeba si uvědomit, že například právě jen během zmiňovaného roku 1949, popravili komunisté z politických důvodů 22 nevinných lidí, takže uniknout trestu smrti byla v těch časech opravdu nečekaně šťastná náhoda. Nespravedlivě udělený trest si musel odpykat zpočátku ve věznici v Plzni – Borech a poté v uranových dolech v Jáchymově (později byl Jaroslav Celba rehabilitován a dokonce jmenován čestným občanem města Náchoda).

Po návratu z vězení se usadil v Praze, kde následně prošel všestrannou průpravou na Lidové škole umění, na níž studoval dálkově při zaměstnání, a své hudební znalosti si ještě doplnil soukromým studiem u E. Hradeckého.V uvolněných 60 – tých letech se opět jako hudebník i skladatel věnoval komunisty až dosud zakázanému jazzu, který v těch časech postupného zmírňování cenzurních zásahů zažíval znovuzrození. Do oblasti moderní vážné hudby Celba výrazněji zasáhl dvěma orchestrálními kompozicemi La habanera (1964) a Opožděné etudy (1965).

Jednoho dne, počátkem 60 – tých let, se Jaroslav Celba přestěhoval v Praze z Břevnova na Smíchov, a to přímo do domu, kde bydlel výtvarník a animátor Zdeněk Smetana. Ten tehdy zrovna dostal životní šanci ujmout se své první režijní práce na animovaném filmu a požádal svého souseda ,hudebníka, o zkomponování několika skladeb pro tento svůj debut. Přestože Celba do té doby nikdy hudbu k filmu nedělal, nezaváhal ani chvíli a lákavou nabídku s chutí přijal. Jednalo se skutečně o osudové rozhodnutí, jelikož onen krátkometrážní snímek zaznamenal mimořádný úspěch a pro Zdeňka Smetanu tímto okamžikem začalo dlouhé období bohatého pracovního vytížení a zaslouženého uznání. Na “svého” skladatele samozřejmě nezapomněl a v dalších letech jej opakovaně přizval ke spolupráci.

Do historie animované tvorby výrazně zasáhl rok 1965, kdy vznikl dnes už nejstarší televizní pořad v naší zemi – Večerníček, cyklus seriálů pro děti, který českému animovanému filmu zajistil vlnu obnoveného zájmu diváků. Ve svých počátcích byl Večerníček velmi silně ovlivněn spisovatelem Václavem Čtvrtkem, díky němuž se ubíral jinými cestami, než podobné pořady v zahraničí. Tam byla seriálová tvorba pro děti vydatně ovlivňována americkými akčními a dost drsnými groteskami typu Tom a Jerry. Naproti tomu se seriály Večerníčku ubíraly ve svých nejlepších dobách cestou poezie, lyriky, přívětivosti a inteligentního humoru, čemuž odpovídal i výběr obdivuhodných osobností, které se na nich postupem času podílely. Ať už se jednalo o znamenité výtvarníky (Born, Jiránek, Pilař, Trnka, Smetana, Šalamoun), vynikající režiséry (Bedřich, Doubrava, Beneš, Pojar, Seko ad.) a samozřejmě i skvělé hudební skladatele. České večerníčky se tak již více jak čtyřicet let stávají pro malé děti jednou z prvních příležitostí ke kontaktu s uměním. Vždyť jejich prostřednictvím působí na malé diváky výtvarné umění, literatura, hudba, animace a často i skvělé výkony herců, kteří filmovým postavám propůjčí svůj hlas. Jedním z nejslavnějších seriálů Václava Čtvrtka se v rámci Večerníčku staly Pohádky z mechu a kapradí (1970) v režii a výtvarném zpracování již výše zmíněného Zdeňka Smetany. Pro tento seriál napsal Jaroslav Celba zdařilou, výraznou a okouzlující hudbu, která je dnes již legendou – hudba podbarvující často velmi podivné příhody dvou populárních postaviček, Křemílka a Vochomůrky, se pevně vtiskla do paměti několika generací dětí. V následujících letech pak Jaroslav Celba vytvořil znamenité kompozice k řadě dalších úspěšných animovaných seriálů pro děti: O makové panence a motýlu Emanuelovi (1971), Štaflík a Špagetka (1971), Pásli ovce valaši(1974), Byla jedna koťata (1976) a mnoha dalších. Vytvořil také hudbu k již v úvodu zmíněným krátkometrážním animovaným snímkům a rovněž k filmům televizním: dvěma slovenským – Nikto nie je doma (1974) a Jedno malé sídliskoPříběhy kolem nás (1976). (1975) a pak třeba k filmu

Jaroslav Celba čerpá inspiraci pro svou vkusnou a trochu zvláštní hudbu především z tradice běžných žánrů – lidové hudby a hudby populární, které však dokáže zajímavě okořenit prvky moderního jazzu. Melodika jeho skladeb je většinou jednoduchá, harmonie přehledná a hudba má srozumitelný, dětskému vnímání blízký charakter. Děti i dospělé však vždy zaujme především příjemně znějící barevná instrumentace. Hudba Jaroslava Celby patří v každém případě k tomu nejlepšímu, co mohlo náš animovaný film potkat, a tak až budete zase někdy se svými dětmi či vnuky sledovat večerní animované seriály, k nimž Jaroslav Celba napsal své kompozice, vzpomeňte si i na to, jakým životním osudem musel tento člověk projít, aby se stal tím, kým v životě byl. Člověkem, jenž udělal pro děti určitě víc, než všichni politici světa.