.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Únor  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28    

 .: Online
Stránku si právě čte 32 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Jaroslav Ježek, Čp.8

Autor: v anotaci - 2) Hudba - 25. 04. 2007 - 13988 přečtení

Jára jsme mu říkali my. Maminka ho oslovovala Jarino. Dostal na život jen osmadvacet let, téměř tak málo jako Jimi Hendrix, Janis Joplinová nebo Jim Morrison. Dokonce ještě o osm let méně než Járův prastrýc Jaroslav Ježek, Voskovcův a Werichův spoluautor z předválečného Osvobozeného divadla. Autorem článku je Jiří Černý, publikováno se souhlasem autora. Máte jedinečnou možnost poslechnout si digitalizovanou nahrávku Československého rozhlasu z folkového festivalu Porta '83. 


Jaroslav Ježek (20.9.1957 - 2.12.1985)

cp8_jj.jpg

Kde byla ta síla

Jára jsme mu říkali my. Maminka ho oslovovala Jarino. Dostal na život jen osmadvacet let, téměř tak málo jako Jimi Hendrix, Janis Joplinová nebo Jim Morrison. Dokonce ještě o osm let méně než Járův prastrýc Jaroslav Ježek, Voskovcův a Werichův spoluautor z předválečného Osvobozeného divadla. Jejich pověsti se Jára Ježek nedopracoval. A k tomu, aby teď muziku jeho karlovarské skupiny Čp.8 docenili současní posluchači, po něm zůstalo maličko nahrávek. Album jediné.

Že však během plzeňské Porty v letech 1982-85 skupina Čp.8 patřila vedle Nerezu, Ebenů, Nohavici, Plíhala a Janouška k vrcholům nové folkové vlny, na tom jsme se shodli mnozí. Přinejmenším porotci, kteří dali Ježkovi čestné uznání na Prolog života (1982) i autorskou Portu za Motýlka (1983) a skupině Čp.8 "velkou" Portu 1982. A pochopitelně i ti posluchači, kteří v diváckém hlasování přisoudili Čp.8 prvenství (1983) před Poutníky a Nerezem.

Zatímco Nohavicovy básnické obrazy předem signalizovala jeho tvář a už pouhý kukuč tří Ebenových kluků věstil jejich milou inteligentní ironii, první setkání s Čp.8 bývalo nečekané. Než začal zpívat, první dojem z Járy Ježka byl chroustík: klučina, co si dodává zmužilosti alespoň beatlesáckým sestřihem. Jakmile se ale se svým zdánlivě malým a úzkým, obyčejným hlasem rozlétl jednočárkovanou oktávou až k polnicově naléhavým f´, g´a dokonce až k a´, člověk si v duchu s ním opakoval "Kde je ta síla?". To nádherně vyklenuté místo z Motýlka se mi v paměti vrací při každé vzpomínce na Járu Ježka.

Mezi obrazy a kytarou

V Příbrami se Jára jenom narodil. Pak už se Ježkovi natrvalo přestěhovali do Karlových Varů. Za Járou se prý už od dětského věku táhly houfy kamarádů. Stavěl s nimi na potoce mlýnky a na pískovištích myší domečky. Když byl v devíti letech poprvé v nemocnici na vyšetření, přemluvil a secvičil děti ke zpívání koled.

U mladých lidí s uměleckým talentem se hudební nadání velice často proplétá s výtvarným, a to byl i Járův případ. Proto chodil i do Lidové školy umění a po devítiletce vystudoval ve Varech střední keramickou průmyslovku. "Mysleli jsme, že by to malování bylo pro Járu lepší, bezpečnější," vzpomínal Járův otec. "Oni se doktoři dost rozcházeli v tvrzení, jestli mu zpívání škodí nebo prospívá.

Podobně jako jeho prastrýc měl totiž i Jára dobu svého života do značné míry vlastně vymezenou lékařským nálezem. Zatímco prastrýc trpěl vrozenou ledvinovou chorobou, Jára těžkou poruchou výměny vzduchu z plic.

"Seznámili jsme se v roce 1980, kdy jsem byl k němu pozván jako k nemocnému." (Citujeme MUDr. Larvu z nevydané knížky Petry Severinové.) "Volali mi, že je to spontánní pneumotorax - vniknutí vzduchu mezi dva listy pohrudnice - a já se divil, jak to mohou tak přesně určit, protože je to velice sporné. Ukázalo se, že diagnóza je správná. Stalo se mu to tehdy už poněkolikáté. O rok později jsem se jel podívat na Loketský kotlík a zaujala mne tam folková skupina Čp.8, obzvláště výrazný zpěvák. Nepoznal jsem v něm onoho pacienta, dali jsme se do řeči, až když mě pozdravil. Po počátečních kontaktech, řekl bych z mé stránky profesionálních, jsme se stali přáteli... Občas jsem žertem nadhazoval, ať ho nikdo nevidí takhle vyzpěvovat, že mu seberou důchod, ale v zásadě mi bylo jasné, že začít omezovat člověka s vymezenou dobou života by vedlo jenom ke zhoršení stavu věci."

Trochu jsme ale předběhli: Než se totiž Jára po maturitě dostal až na druhý pokus na pedagogickou fakultu v Plzni, načas pracoval jako technik v dalovické porcelánce a chvíli také učil na Lidové škole umění v Ostrově nad Ohří. Na fakultě pak ovšem nejvíc času věnoval kytaře, kterou ostatně neopustil od svých osmi let. (Na rozdíl od povinných a tudíž neoblíbených houslí v Lidové škole umění).

Skupinu Čp.8 založil v roce 1980, nedlouho poté, co zkusil napsat první písničky. To už se také musel definitivně rozhodnout mezi malováním a hudbou. "Když mě přešlo první oslnění nad tím, že jsem třeba schopen něco barevně zpracovat, začaly mě přepadat pochybnosti. Zdálo se mi, že cesta k tomu, abych byl schopen obrazy reprodukovat svoje myšlenky a pocity tak, aby to mělo nějakou úroveň, bude hrozně dlouhá... Přitom jsem měl takovou normální lidskou potřebu si aspoň čas od času ověřit, jestli to, co se snažím vytvářet, je někdo jiný schopen přijmout. Proto mě začal uchvacovat ten přímý, živý kontakt při prvních vystoupeních, která jsem zhruba tou dobou absolvoval.

Aby všichni jedno byli

Začalo to Járovým zpíváním a hraním na dvanáctistrunnou kytaru ve dvojici s houslistou Jirkou Černíkem. Na jarním sokolovském Dostavníku se ještě rychleji než do přízně publika vepsali do paměti konferenciéra Mirka Kovaříka, který je hbitě pozval do svého pořadu v pražském Rubínu. Okouzlen rychlým ohlasem, zeptal se Jára cestou domů svého mladšího bratra Míti, jestli by s nimi nechtěl hrát na bonga. Míťa nechtěl. Ani žádná bonga neměl. Ale Jára jeho odpor zlomil za tři dny: prostě mu je koupil. Čtvrtým členem skupiny, nazvané podle čísla domu, kde Ježkovi bydleli, se stal o něco vyhranější basista, houslista a flétnista Jan Richter. "Já jsem prostě cítil, že hrát s nimi bude mít smysl. Nikdy před tím ani potom jsem už to takhle nevnímal a proto bych v jiné kapele určitě nehrál."

Kouzlo silné osobnosti, skrývající se v Járově lehce nahrbené postavičce, s hlavou vsazenou nízko mezi rameny, účinkovalo napříč generacemi i profesními partami. Takřka všechny vzpomínky Járových spoluhráčů vypovídají o jeho vůdčích schopnostech. "Princip zkoušení lze těžkou definovat," říká například Jan Richter. "Jára říkal: Tak si tam něco vymyslete. My vymýšleli a on zase: Tohle si pamatuj. Jak jsi to dělal? A protože jsme to často už nevěděli, používali jsme později magnetofonu. Bylo to prostě takové tápání, nespoutané hudební teorií... Že nedodržoval to nebo ono ? Muzika se má líbit a ne vejít do pravidel. O tom mě přesvědčil Jára. Já jsem mu zpočátku měl za zlé ty všelijaké úlety, ale on tvrdil, že tudy. A bylo to dobře. Proto jsme také sedávali v obloučku, abychom všichni viděli na Járu. On zvolnil, když to cítil... Nehráli jsme podle rytmu, ale podle Járy. A o to šlo: Abychom byli jedno těleso."

Jestliže první Ježkův sólový pokus skončil v roce 1979 jen dvacátým místem mezi dvěma sty účastníky autorské Porty, skupinové provedení písničky Proč ti můžu pomoct už vyneslo Čp.8 velký potlesk na krajském kole Porty 1981, i když na postup do plzeňského finále to ještě nestačilo. Ono výmluvné a opakované "myslíte, že víte, jak je nám?" se však stalo jedním z plzeňských refrénů hned napřesrok.

Na podzim 1982 přišel místo Jiřího Černíka kytarista Petr Linhart - Medva. Hrával ve folkových Listech. Když se Listy rozpadly a Černík odešel, bylo to jasné. Atmosféře víkendových zkoušek u Ježků v dětském pokoji se přizpůsobil rychle a pochopil také vnitřní rozložení sil. "Jára byl člověk, který asi v každém kolektivu získal sympatie i přirozenou autoritu. Nejblíž mu byli lidi z kapely. Samozřejmě sourozenecké pouto Jára - Míťa, ale asi nejsilnější bylo Jára - Honza. Co měl Jára v písničkách, měl Honza v sobě, jestli se to tak dá říct. Jejich pohled na základní životní otázky byl totožný. V kapele se projevil i věk. Honza s Járou byli uvážlivější, měli obecnou platnost rádců i v osobních záležitostech. My s Míťou jsme byli ztřeštěnější."

Neskrývaný půvab surkampovského tenoru

Po koncertech dostával Jára od dívek květiny. Na plzeňské Portě se to dalo při troše jízlivosti a špatné vůle vysvětlit tím, že tam měl i spolužačky z fakulty. Jenomže Jára dostával lyrické lupení jinde.

Nikdy sice nepoužíval žádné sexy tanečky, natož pak ochechulézní průpovídky, i on však dobře věděl, že ani hudba Čp.8 se nevnímá jenom ušima. "Dělal drobné zásahy i po stránce nemuzikantské," dosvědčuje Petr Linhart. "Říkal třeba před vystoupením: Ty, Medvo, rozhároš se, prosím tě, nemůžeš tam jít tak ulízaný." Myslím ovšem, že cosi ojedinělého a zvláštním způsobem krásného bylo především v Járově hlasu; cosi křehkého i vyzývavého, vypjatého až k prasknutí.

Zpíval jako u nás nikdo a v cizině snad jeden Američan, David Surkamp ze skupiny Pavlov´s Dog. Ježek nikdy před tím dvě alba této kultovní skupiny ze St.Louis, která se rozpadla už v roce 1977, pochopitelně neslyšel. Dlouho jsem byl nakloněn si podobnost obou hlasů vykládat Surkampovými astmatickými potížemi. Z nedostatku informací a z ostychu se zeptat jsem se mylně domníval, že Járova choroba je velmi příbuzná, ne-li stejná. Ale podoba mezi vysokými tóny Surkampovými (jak od "zdrogovaného hraboše", psali v USA) a Ježkovými je přece jen mnohem výraznější než třeba mezi hlasy jiných astmatiků, Petra Kalandry a Vladimíra Mišíka.

K výčtu Járových talentů samozřejmě patří i literární. Nejenže na střední škole psal ekologické povídky; on si vymýšlel i pohádky. A když je četl spolužákům ve třídě, kantoři chodili poslouchat za dveře.

Od prvních písniček z roku 1979 - poslal mi jich šest, myslím, že už kriticky přebraných - si Jára věděl s formou textů rady. Střídavě a jakoby lehce používal volný verš, často s jasným vnitřním rytmem, který dobře nahrazoval rýmy, nebo pevnou rýmovou strukturu, ale většinou se složitými, vzdálenými rýmy. Nedělal si ale těžkou hlavu s tím, když formu měnil od sloky ke sloce. Stručně řečeno: raději znásilnil formu, než aby kvůli formě zakulacoval a obrušoval obsah.

Nezdá se, že by se shlížel v nějakém konkrétním básnickém vzoru. Jistěže Čp.8 sympatizovali s folkrockovým zvukem strhujících Marsyas, rozjímavého Oldřicha Janoty nebo hospodského Ivana Hlase, to však jsou docela jiné poetiky. Natož pak Hutka, Kryl, nebo Vodňanský & Skoumal, jejichž repertoár Jára s chutí vyzpěvoval na mejdanech. Sem tam se u něj najdou inspirační drobnosti. Čistou, zřejmě vědomou parafrází Kainara je "byli jsme hluční, jen když jsme měli radost" (Hledání č.3). A velice dylanovsky vypadá "to nic, jenom jsi tu nebyla, když jsem tě potřeboval" (Představy II.). Mimochodem: to je zpověď silná a bolavá až k prahu, jehož překročením spadnete z umění do bolavé vzpomínky.

Postupně se Jára učil své motýlkovité myšlenky zkracovat, protiklady vyhrocovat a útočit zvukem i veršem.

Připravujete nás pro život
a neučíte žít
Učili jste nás poslouchat
a neučili dívat
Mluvíte o lásce
a myslíte přitom na sebe
Zvyšujete populaci
a děcáky jsou plný
Myslíte, že víte, jak je nám?

Věděl, že si to bude umět zazpívat. A že spoluhráči pro něj udělají, co je v jejich silách.

"My jsme byli Járovým nástrojem, podřídili jsme se mu, aby přinesl něco hezkého lidem - otevřel jim oči," míní Jan Richter.

 

Tvrdý závěrečný rytmus

Dvě síly hnaly Járův talent a temperament: vědomí krátícího se času a touha po jiném, ještě přesnějším a silnějším sebevyjádření. Podle vzpomínek jeho matky jednou řekl "Já chci cejtit, že mě berou lidi, a ne ať se o mě píše v nějakejch přiblblejch časopisech."

Umínil si, že zvuk Čp.8 přitvrdí a rytmicky ozvláštní. V roce 1983 přikoupil v bazaru dvě conga, Richter udělal templbloky a strýc zvonce. Po červnovém Folkovém kolotoči 1984 v Břeclavi vzali do skupiny klávesistu Jiřího Šantrocha a v roce 1985 udělali další změnu: místo Petra Linharta přišel už třetí kytarista, Václav Křivanec. V létě zkoušeli na Křivancově chalupě v jižních Čechách. Za čtrnáct dní se musel naučit celý repertoár.

Hrávali i pětkrát týdně. Jestliže by Jára ve skupině despotou, pak stejnou náročnost vyžadoval i od sebe sama. I když své plány začal uvozovat slovy "jestli vydržím..." Cvičil dech, dělal jógu. Aby se při zpívání nerozkašlal. (A já, fachidiot, hledal jeho sílu ve srovnání se Surkampem.)

Doma mu všichni pomáhali.

Skromná žena Jana, matka jeho Honzíka ("Já si třeba můžu myslet, že jsem ho inspirovala, ale nemusí to být pravda. Tu pravdu se nikdo nedoví.")

Chápavá matka, spravedlivá k oběma synům. Věřící. ("Jarina měl jednak vrozený smysl pro humor a jednak dar říct vždycky to, co sedělo. Míťa ne, ten si všechno musel vyšlapat. Ale protože Járův život byl zkoncentrovaný, zhuštěný, tak zřejmě proto tohle dostal zadarmo. My jsme celý chod domácnosti podřizovali potřebám Jariny nebo vlastně kapely. Kdyby ale byl zdravý, tak bychom mu nic neulehčovali.")

Rozvážný, pevný a nesentimentální otec. Atheista. ("On zůstal vlastně pořád dítětem... Ne, kluci si nestanovovali cíle. To ani nemůže být upřímné; tvorba, když se moc mluví o cílech.")

 

Labutí píseň

Nějak se stalo, že jsem po svých karlovarských antidiskotékách párkrát zůstal u Ježků na noc, do odjezdu pražského autobusu. Občas mi dopředu kupoval i lístek. Poprvé to bylo v roce 1983, naposled, myslím, pár měsíců před Járovým koncem. Já chodíval aspoň na chvíli spát, Jára si do rána ode mne přehrával desky: především s Peterem Gabrielem, taky s Kate Bushovou a možná i jiné.

Věděl jsem, že špatně dýchá a že kvůli kašli nespí s rodinou, aby nikoho nebudil. Jinak jsem vlastně nevěděl nic. Jára mě důsledně vykal a na rozdíl od jiných mladých písničkářů mě nežádal o žádné rady. Cítil jsem obdiv k jeho pracovitosti a soustředěnosti, dokonce jsem se vůči němu občas cítil nepatřičně rozjuchaný. Byl ke mně zdvořile zdrženlivý, jen jedinkrát udělal výjimku. Když jsem chválil jednu místní slečnu, bez úsměvu řekl: Já ji nemám rád. Později jsem mu dal za pravdu. Vůbec se mi zdálo, že se u něj leccos naučím. Já mu, obávám se, nebyl kromě desek platný ničím.

Po Járově smrti se zbytek Čp.8 pokusil hrát dál s jiným zpěvákem, Danem Kohoutem. On sám své rozhodnutí později označil za největší životní omyl. "Vůbec jsem to tehdy nedomyslel. Chtěl jsem kapelu a uniklo mi, že budu zpívat Járovy písničky, Járovu publiku, s Járovou kapelou."

Folkrocková skupina Čp.8 naposled koncertovala 24.března 1987. Dan Kohout pak pozměnil složení a se skupinou pod názvem Čp.87 zpíval výhradně svoje písně. Z někdejších členů Járovy kapely se nejvýrazněji prosadil Petr Linhart, který své melodie i texty uplatnil na třech projektech (kazeta a dvě CD) svébytné artfolkové skupiny Majerovy brzdové tabulky.

Ale protože tohle vzpomínání patřilo především Járovi, budou mu patřit i závěrečné verše. Jsou z jeho rukopisu.

Tancoval trpaslík labutí píseň
Nikdo ho nechápal
Na břiše příjemné dámy bez dechu
vykreslil znamení ze kterých šla tíseň

 


Albová diskografie (včetně spoluúčasti):

Koncert pro chmelojedy (1982 Supraphon)
Porta ´83 (1984 Supraphon)
Tisíc dnů mezi námi (1985 Supraphon)
Jaroslav J. Ježek a Čp.8 (1991 Sdružení Porta)

 

Singlová diskografie:

Prolog života / Představy (1984 Panton)
Pochod snů / Představy II (1985 Panton)

 

Literatura:

Jaroslav Ježek: Písničky Čp.8 (1983 OKS Karlovy Vary)
Petra Severinová: Čp.8 (rukopis knížky)
Zlata Holušová: Rozhovor v Bulletinu folkového kolotoče 1984
Miroslav Balák a Josef Kytnar: Československý rock na gramofonových deskách (1998 Indies)

 

 



Hudební ukázka (doplněno redakcí)

 

dáváme k možnosti poslechu skladbu Motýlek, která byla vydána na LP nakladatelství Supraphon "Porta '83".

Bitrate: 128kbit/s
Formát: MP3 Stereo
Velikost: 2,50MB
Délka: 2:44 sec
Poslechnout si skladbu


Související články:
Nino Rota (16.06.2008)
Petr Skoumal (01.10.2007)
Jiří Stivín (25.06.2007)
Angelo Michajlov (15.04.2007)
Karel Svoboda (17.01.2007)
Petr Ulrych (28.12.2006)
Jaroslav Uhlíř (16.10.2006)
Zdeněk Liška (06.10.2006)
Jerry Goldsmith (28.09.2006)
Ennio Morricone (04.09.2006)
Jan Klusák (01.05.2006)
Jaroslav Celba (20.04.2006)
Jiří Šust (14.03.2006)
Petr Hapka (08.03.2006)
Yann Tiersen (22.02.2006)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Výpis komentářů:
Komentář ze dne: 02.12.2009 20:54:33     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - yvec (yvec@centrum.cz)
Titulek: díky
Díky za tenhle článek,dneska je to 24 let,co umřel.Chodila jsem kluky poslouchat,když jsem byla středoškolačkou na keramce ve Varech.Pustila jsem si Motýlka a vrátila se o čtvrt století zpátky do mládí.Díky Yvec(2.12.2009)

  
Komentář ze dne: 03.12.2009 09:28:13     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Richard (Histes) (@)
Titulek: Re: díky
Jaroslav J. Ježek je takový můj vzor... jsem rád, že je tento článek i dnes přínosný a tak trochu závidím, že jste je mohla vidět naživo. Taková osobnost mi dnes na scéně docela citelně chybí.

Komentář ze dne: 02.12.2010 09:56:56     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Miloš Hlávka (milos.hlavka@volny.cz)
Titulek: Nezapomínám
Tak dneska (2010-12-02) už je to 25 let...
Nezapomínám, přestože jsem v životě byl všehovšudy na dvou vystoupeních jeho kapely (na obou v roce 1983). Kolik si nás dnes ještě vzpomene?

  
Komentář ze dne: 03.12.2010 01:58:07     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Ondrabubi (@)
Titulek: Re: Nezapomínám
Zrovna včera jsem si na YouTube našel moji oblíbenou písničku z dávných časů Hledání č.3 Po mnoha letech jsem zatoužil po poslechu a zrovna je to 25let od..... Je to jenom náhoda?!

  
Komentář ze dne: 12.02.2011 22:03:42     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Lubos Servus (lubos@navysluni.com)
Titulek: Re: Nezapomínám
Vzpomínám skoro denně.

Komentář ze dne: 19.12.2010 01:53:19     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jaromír Strnad (strnad.jaromir@post.cz)
Titulek: zbytečná blamáž
Dnes jsem narazil na tento článek a nezbývá mi než na něj zareagovat. Netuším proč autor článku lživě uvádí - cituji "...Dokonce ještě o osm let méně než Járův prastrýc Jaroslav Ježek, Voskovcův a Werichův spoluautor z předválečného Osvobozeného divadla..." když s rodinou zmiňovaného známého hudebního skladatele nemá vůbec nic společného. Jmenovci se příbuznými automaticky nikde na světě nestávají!
Jakkoli smutné je, že mu osud vyměřil tak málo života, vydávat ho za někoho kým není je hanebnost.
A musím to vědět nejlépe, protože mám pouze mladší sestru a nikoliv staršího bratra.
Prasynovec Jaroslava Ježka
Jaromír Strnad

Komentář ze dne: 08.10.2011 15:40:40     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - zuzana (zu.be@seznam.cz)
Titulek: čp.8
Ahoj všichni příznivci Járovi muziky, bylo mi tenkrát sedmnáct...a tahle kapela naprosto s přehledem,převálcovala mé všechny tehdejší favority a myslím,že mluvím za všechny příznivce z Kladna. chodily jsme na čp8. do klubu 55, mám pocit,že nic silnějšího jsem tenkrát neslyšela a ještě dnes, kdykoli si pustím i jen kousek Motýlka či kterékoli jiné písničky, mi začne být tak krásně smutně... tak nepopsatelně...Je věčná škody Járy Ježka, jako člověka i jako muzikanta. Vlastně jsem nikdy nezapochybovala o jeho člověčenství a srdci na tom nejsprávnějším místě.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz