tvá poezie tě očividně baví ondro, hraješ si se slovy a jejich rytmy, básen má uzavřený cyklus a myšlenka v ní pevně drží a nevystupuje z ní ven, je to možná ploché a u tebe opakované, ale aspon má svůj vnitřní řád a určuje to osobitost tvého vyjádření
v druhém verši je pro mě zbytečné sloveso "je", předtím jsem mluvil o myšlence, což je "věc" ryze vlastní a proto jí dávat aktivitu je vcelku zbytené, stačí promluvit k sobě samému.
"vážky" proč vážky? koncepčně mi zde vůbec nesedí, když už jsem se nechal unášet na chromém koni, možná koni bez podkovy, možná jemu chybící článek...a najednou vážka, snad metafora nejistoty - kéžby.
shrnuto do několika vět, je to zajímavá báseň, která nejde své čtenáře docela snadno, protože jsi nalezl to, co je pro básně tohoto typu ( bez honosných metafor s jemným vyjádřením a zdánlivou obyčejností) typické právě ta jejich uzavřená myšlenka, sám se o něco podobného snažím (slovo snažím je hrob či hajzl poezie) docela dlouho a myslím, že cesta vede zprvu přes miniatury, jedna a hlavní myšlenka a pak teprve o rozvětvení jako jest tomu u tebe, už jsi zase o něco blíž...
1,3

Díky Pavle za hodnocení. Vůbec s těmi druhými verši mám problém, to "je" tam je opravdu navíc, nechal jsem ho tam, jestli bude mít někdo stejný názor a nezklamal jsi mě:)
A vůbec mě překvapilo i tvé zabroušení do nejistoty, když čteš o vážce. Je to tak, má to být metaforou nejistého.
Miniatury jsou mi mnohem bližší, než dlouhé básnické útvary. Jednak proto, že člověku trvá delší dobu, než je splácá.Jednak proto, že se v nich hůře drží původní nápad, forma, jazykové prostředky...Jednak proto, že i v psaném textu se to pak rozplizne do neuvěřitelných dálav a pro čtenáře je to těžko stravitelné. Pokud básnickou skladbu, tak z miniatur.
Děkuji ti za tvůj názor.

nechci tolik pronikat do poezie, okrádá mě to o více pohledů, nejde o hledání pravdy a nečiním si na ni nárok, čili budeme dělat jako že jsem o vážce nic neplácnul

Čím více báseň čtu, tím více mám pocit, že je o nějakém životním předurčení. Jakoby na tvého koně něco (někdo) nasadilo pěkně pitomý situace - teda podkovy - a aniž ti k tomu něco dalšího řeklo nechalo tě se v tom plácat. Ač chceš ti nechceš, vzpouzíš se, či cokoliv jiného, tak už s tím nic nejde udělat. Takže suma sumárum, mě se to líbí, dost mě to popouzelo k nějakým asociacím a přemýšlení. Fajn.

Mám rád verše, které obstojí jako samostatná jednotka, jako řádek, který očividně není jen pouhou větou, ale je jednoznačně stvořen jako verš, má sám v sobě svůj vlastní rytmus, svou melodii.
Jistě se to týká zde prvního verše, od prvního přečtení mi rezonuje v hlavě a vyvolává osobitou náladu srovnatelnou tak asi s představou "rytíře smutné postavy" pana Cervantese. Ovšem jeho působivost je prokletím, báseň pro mne vlastně tím prvním veršem skončila, nesdílím další metafory a jen jsem prošel až k repete v posledních řádcích, které ale nemají sevřenost a melodiku toho prvního.

No vida, Ondřeju! :) Tady kdybych měl psát komentář, asi bych přesáhl zodpovědnou i odpovědnou míru (naštěstí asi ne váhu...). Tož jen tak dál. Vyjádřím se v interce. M

Nedala by se ta interka (nebo valná část z ní) rozeslat všem? Možná bychom rádi si taky přečetli Tvé podrobnější hodnocení ... IH_

Souhlasím.

dobře...

Některá slova, jako vážky mi nedávají do kontextu básně
žádný smysl. Nepostřehl jsem v ní, co tím chtěl básník
říci. Jestli chceš psát srozumitelně, hrát si se slovy, vynech
veškeré symboliky a zkus to napsat prózou jako citově
snivé líčení, nebo jak by se to dalo nazvat. Anebo zkus
jinej žánr.

Jeden náš učitel na vysoké, Jakub Chrobák, by ti řekl: "Opovažte se někdy použít tu debilní větu co tím chtěl básník říci"...:)
Je to naprosto bez symboliky, i s ní zároveň, je to o tom, jak to kdo přečte.
Jiný žánr zkoušet zatím nechci, cítím se v něm jistý...

To je pak ale pouze tvůj problém, nemyslíš? Nesnáším tenhle přístup, co tím chtěl básník říct. Nechápu, proč mají v drtivé většině čtenáři tendenci hledat autorovu inspiraci, aniž by se zamysleli nad vlastní představou a stejně jako autor, i oni si s básní dali trochu práce a ne jen slízli smetanu. Je tolik různých lidí, tolik různých přístupů a představ .... Dle mého je toto vynikající pocitová báseň. Vážky zpěv vnímám velice pozitivně jako fyzicky odrážející emotivní stav člověka ... pocit, kdy nejsme schopni promluvit, přestože je tolik co říct, což je vztažné právě k následující "svatbě" ... kdy jsou snoubenci často dojati k slzám a pořádně ani nejsou schopni odříkat prohlášení. A "chromě je můj kůň podkován" ... i štěstí občas ztratí podkovu a neustálým pokoušením zchromí, pak už je na nás, jestli zvládneme i "koně - osud" o třech nohách, anebo raděj zavřeme oči a stáhneme hlavu do ulity. Celou básní vnímám jasné rozhodnutí, že i se ztracenou podkovou se dá slušně běžet ... právě proto vážky, proto svatba …

Zabývat se tím, co chtěl básník říci, je ta nejzbytečnější a nejmalichernější starost čtenáře. Je to, jak říká Eponka - udělat si z toho vlastní vjem je zajímavější (a taky se tím obohacuje vlastní fantazie), mnohem, protože když to člověk začne moc pitvat, co to a tamto mělo znamenat a říct, tak nakonec klidně může zjistit, že básník tím nechtěl říct lautr nic, jen se prostě v neděli odpoledne nudil a neměl do čeho píchnout;)

tohle ale zavání tím, že autor je zbytečný. když nás nezajímá, co chtěl básník říct, jaká je jeho role? je jenom stroj na metafory, za které si máme sami dosadit? na vytváření slovních spojení můžeme udělat program. Podle mě je na každé básni nejdůležitější právě to zdělení, které básník vložil do slov (a proto básně nepíši, protože tohle neumím). Není to o tom, že básník si vymyslí ze pět slovních obratů, nějak je spojí a nechá na čtenáři, aby si našel to své. Podle mě je myšlenka básně to hlavní a když ji čtenář nechápe, nemá pro něj báseň smysl (ovšem zda je chyba ve čtenáři či autorovi, to je individuální)

Převracíš to do absurdností. Samozřejmě, že sdělení je důležité, je to základní smysl jazyka vůbec, ale lidé nejsou přes kopírák ...když do sebe něco vsákneš (původní sdělení), nebude otisk v tobě stejný, jako otisk v někom jiném, tím spíš to nebude ona inkoustová kapka autora. Je pěkné zamyslet se nad motivy, ale černobílé vidět v tom jediný smysl poezie. A co jiného je poezie, než život, který rozhodně černobílý není! Je to o interakci, vzájemném působení podnětů. Patent na pravdu nemám, takže tvůj názor respektuji.

V tomhle ale Zbyňku souhlasíms předchozími příspěvky. V něčem je autor naprosto zbytečný svému čtenáři. V té části, kdy si čtenář prožívá báseň. Částečně souhlasím i s tvrzením, že autor, jakmile jej báseň opustí, tj. dostane se na papír, jde se svou kůží na trh, ovšem poté už svou báseň nevlastní. Ta už je v rukou čtenáře.

No, s tím vlastnictvím bych to nepřeháněla, přece jen žijeme v právním státě, ale chápu, že je to myšleno obrazně.

tak tak zbynku, jak řekly holky dílo opouští básníka v době, ho čte někdo jiný, může ho kontrolovat a upravovat, ale nepatří mu, je v moci čtenáře a básník už nijak neovlivní, obrazy vzniklé uvažováním čtenářem
kdysi mě kamarádka z gymnázia poprosila, abych jí pomohl s referátem o J. Wolkerovi a součástí byl rozbor několika jeho básní, kdy jism profesorka zadala CO TÍM CHTĚL JIŘÍ WOLKER ŘÍCT, vybral jsem k rozboru Baladu o nenarozeném dítěti a napasal jsem, že nevím, co tím chtěl Wolker říct, ale zato si myslím, že to není, narážka na sociální poměry, ale nenarozené dítě symbolizuje nemocné plíce básníka a jejich zánik před dovršením věků...tenkrát dostala 3 jen kvůli mému rozboru básní a já se naučil že "co tím básník říct" nesnáším

ale néé jasně, že autor je důležitej, to zkusím na příkladu...báseň není křížovka, kde doplňuješ za metafory (zadání) myšlenky autora (tedy, to co se píše do těch čtverečků), spíš bych ji přirovnala k omalovánkám, kde ti někdo načmárá pár linek a pak už je jen a jen na tobě jak si je vybarvíš, i když ten, co ty linky maloval si třeba představoval zelenou trávu, tak ty si ji klidně můžeš vymalovat fialově, ale někdo ty linky načrtat musel, páč pak by nebylo co vybarvovat;)

Souhlasím, je to pěkné:)

Líbí se mi "neposkvrněné mlčení podkov" , líbí se mi krátká linka a odpovídající anotace. Přečetla jsem si v tom o tápání po jistotách v životě plném nejistot.

Z této básně něco vyzařuje, oslovuje mne velice, vidím uvnitř takové jakési uvědomění něčeho osobního, pochybnosti, kráčení nejistotami, takové doslova balancování,zda-li dojdu nebo ne, zdali jsou ty kroky ještě pravé a správné anebo již sešly z cesty. Nemyslím si, že by báseň nutně měla být křížovka, nicméně prostor pro hledání a schopnost v ní nacházet i po vícenásobném čtení je alespoň pro mne
určujícím rysem kvality. Podružným rysem, nicméně pro mě důležitým jsou v básni sem tam se vyskytující osvěžující či originalitou zavánějící výrazy zde výraz "chromě"), "malebnost" a slušné provedení. To vše tu je.

Děkuji Davide za zhodnocení