Nastínění hodin angličtiny, ze kterých osm let tuhne krev v žilách, ve kterých se maturant stává děckem a na které dnes člověk s úsměvem vzpomíná…

„Jen tak pro ujištění – až bude půlnoc, hrajeme dál, oukej?“ ptá se Arnošt. „Jasné,“ přitakají ostatní, protože na nějaké silvestrovské trdlování za letu konfet s šáníčkem, pusinečkama a voláním juchů a juchuchů nás neužije.

„Andělíčku můj strážníčku zařiď to nějak!“ úpěnlivě skučím, dřu si kolena o koberec, dlaněmi o sebe šoupám sem a tam a očima probodávám mračna na obloze. Dvakrát do roka (období zkouškového čistě náhodné) se stávám přesvědčenou věřící, která si sliby, že se příště bude opravdu ale OPRAVDU učit, snaží naklonit na svou stranu Boha, Alláha, Jehovu, Budhu, Brahmu, Višnu a Šivu.

Šestnáctého června jsem seděla ve vlaku a mířila do Brna na jednu veřejnou přednášku. Téma bylo věnováno europeizaci Strany zelených, se kterou nás měl obeznámit její mladý člen. Jelikož jsem mu po jednom rozhovoru slíbila kroužek na volebním lístku, rozhodla jsem se  přesvědčit, jak coby politik obstojí...

Nevěřím na zázraky...spoléhám na ně. Jestli se ptáte proč, máte pádný důvod číst dál...