.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...

 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Červen  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

 .: Online
Stránku si právě čtou 3 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie

 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Zpověď 17. listopadu

Histes - Zajímavosti - 17. 11. 2005 - 2863 přečtení

Fronta na banány či pomeranče nebo maso. Asi takto je nejvíce prezentována doba komunismu. Jenomže kvůli banánům revoluce nebyla. Obrovská nevoboda, strach vládly této zemi. Dokud nepřišel zlom. 17. listopad 1989. Zpovědi účastníků demonstrace si můžete přečíst v tomto článku...

Alfréd Tutko,
student 6 roč. Fakulty všeobecného lékařství UK:

"Asi nejhorší byl okamžik, kdy se lidi domluvili, že už to nemá význam a půjdeme domů - a v tu chvíli nebylo kudy. Ještě pět minut před akcí se volalo "Nechceme další Čínu" a "My chceme domů". Marnost.


V jednu chvíli jsem se ocitl vpředu, první řady se spontánně chytily za ruce. Roztrhli nás. Vždycky někoho vytáhli a zbili - i ty, co už leželi na zemi, bez výběru. To jsem pocítil strach.


Hrozný strach z bolesti, ale přišly horší věci. Kousek ode mne dostala paní infarkt, desítky lidí zůstaly přiskřípnuty mezi zaparkovaná auta, ta se začala rozjíždět. Já osobně jsem dostal dvě rány. K tomu jsme inkasovali výkřiky typu "no pojďte, teď se bojíte". Zbytečně jsme ukazovali prázdné ruce, zbytečně jsme to skandovali, pro nikoho nebylo uniku."

Leoš Krejčí,
čtyřiadvacetiletý provozní montér s otřesem mozku:

"Vracel jsem domů. Bydlím na Národní 38. Policajtům jsem ukázal občanku. Bylo kolem deváté a doma čekala moje těhotná žena. Nadrotmistři mě odmítli pustit, přivolaný poručík jejich rozhodnutí potvrdil. Chtěl jsem odejít, otočil jsem se zády. Byl jsem hned na ráně. Padl jsem na kolena. Jako by mi padl na hlavu pytel cementu.


Když jsem se probral, kopali do mě, obuškama mlátili do zad. V ruce jsem pořád ještě držel svou občanku. Když mě nechali, vběhl jsem do podloubí. Tři metry od našich dveří mě za límec čapl policajt. Hodil se mnou, zase rány do zad. Řval, že ho nezajímá, že tu bydlím, musel jsem nějak pryč. Podlamovaly se mi nohy, bolela mě hlava. Na pohotovosti se mnou sepsali protokol. Na Františku hlásili plno, odvezli mě do fakultní nemocnice."

[zdroj: Mladý svět 51/89]



ještě jednou demonstrace na Národní třídě

Poslední fáze zákroku:
Demonstranti jsou stlačeni na nejvyšší možnou míru. V prostoru u podloubí (dnes pomník) je vytvořena ulička. Jediné místo, kudy se lze dostat pryč. Po stranách této uličky stojí Červené barety a pendreky mlátí každého, kdo uličkou prochází.



Petr Náhlík,
osmadvacetiletý inženýr z Plzně:

Nachází se ve fakultní nemocnici II. Tělo má v sádrovém límci. Na nohou jelita a strupy zaschlé krve. Vypráví:


"S manželkou jsme jeli do Jonáš klubu na výroční schůzi. Průvod nás zastihl u Národního divadla, skandoval "Národ sobě!" Čelním heslem bylo slovo NENÁSILÍ. U pasáže Metro jsme průvodu ustoupili na chodník, starý pán tam vzpomínal, jak demonstrovali v devětatřicátém. Mezitím se průvod zastavil. Lidé si posedali. Na zem postavili svíčky, rozprostřeli vlajky. Dělily je od štítů pohotovostního pluku.


Jedna paní si něco dávala do auťáku zaparkovaného u chodníku. Říkala, že něco podobného už zažila na Václaváku a stačila včas ujet. Pluk se pohnul, řekl jsem ženě, ať se schová do auta. Kromě mě se tam vmáčknul ještě jeden kluk. Do kapoty třískaly obušky. Řidičce ukazovali, ať otevře okýnko. Dovnitř vstříkli slzný plyn. Křikl jsem na ženu, aby si dala něco na obličej. Toho kluka vytáhli za vlasy a ruce. Pak mě. Padl jsem na levý bok a chránil si zátylek. Kopali mě do kříže, když jsem se pokusil vstát, mlátili ještě víc. Hnali mě k autobusu, seděl jsem v něm u dveří, žena na mě křičela, že je v pořádku. Chtěli ji vytáhnout z davu, ale lidi se shlukli tak, že mohla utéct.


V autobuse nás přibývalo. Výroky policajtů mě ohromily: Kdo ho přivedl? Nevím. Co udělal? Napadl SNB. A tenhle? Asi KSČ. Na Barťáku jsme stáli na chodbě. Vedle mne kluk ze Společnosti pro veselejší současnost. Řekl, že je tu dobrovolně. Uvědomil jsem si, že jsem ho viděl, jak sám od sebe nastoupil do autobusu. V tu chvíli mě všechno přestalo bolet. On dodal, že nikdy zatčený nebyl a chce o tom napsat reportáž. Policajtům se nabízel, že by jim rád mnoho zajímavého řekl. Výslech byl slušný, i když mě neupozornili, že nemusím vypovídat. Zjistili mi, že moje žena zadržená není, pustili mě. V noci jsem ji našel u jedněch známých. Přemluvila mě, abych šel na pohotovost. Hrozně mi bylo v sobotu. Jeden pacient mi půjčil rádio a já neviděl na jeho čísílka. Bál jsem se, že do rána přestanu vidět."

[zdroj: Mladý svět 51/89]

Jaroslav Kraus,
ročník 1935:

v erárním nemocničním pyžamu pobyl týden.
Teď vypráví:


"Stál jsem u Domu dětské knihy, narazili jsem na pohotovostní pluk. Děvčata, byla tam i ta z Berušek, dávala šmoulům za štíty květiny. Stoupl jsem si na bednu a viděl, že náš dav je rozdělený další řadou šmoulů. Chraplavý hlas nás začal vyzývat, abychom se rozešli. Nebylo kam. Děvčata zpívala. Zezadu se na nás tlačili lidi, nebylo možné už sedět na zemi, někteří se dusili.


Chtěli jsme ustoupit ke zdi. První co udělali bylo, že vyběhli právě k ní. Uniknout nemohla ani myš. První ránu jsem ztlumil rukou, druhá šla do bambuly. Ostatní bili do hlavy a obličeje. Padl jsem na zem. Někdo mě táhl za nohy. Postavili mě, dopadl jsem na zeď. Pak jsem stál, nohy roztažené, šmoula mě do nich kopal, rozjížděly se mi. Předali mě příslušníkovi u antona. Choval se velice slušně. Řekl jsem mu, že potřebuju zvracet, nechal mě poodejít. Odvezli nás na VB k botanické zahradě. Tam si někdo všiml, že krvácím, žádal pro mě ošetření. Odvážela mě sanitka, ale pak si už nepamatuji nic."

[zdroj: Mladý svět 51/89]



Jan Švéd:

"Najednou jsme v pasti - zhruba po hodině od chvíle, co jsme sem přišli..Čím dál větší skupinky lidí s rukama nad hlavou se trousí směrem k řadám pohotováků. Chtějí domů. Nevěří vlastním očím - pohotováci je vracejí zpět, mají to prý zakázaný nás pustit... Pohotováci nás svírají z obou stran, jsme v presu...slyšíme štěkot psů, někteří zoufale vykřikují "Nechceme násilí", "Nechceme Čínu", "Nechceme Gestapo", "Nechceme krev"

[zdroj: Studentské listy prosinec 89]



Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek | Zdroj: Dobový tisk

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 17.05.2006 18:11:32     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Bell] - Bell (bela2006@volny.cz)
Titulek:
je smutné, že lidí mají krátkou paměť, je smutné, že dnes se opět komunisti roztahují v parlamentu a vládnou za vydatné pomoci socanů. Dovede si někdo představit, že by po druhé světové válce mohl zasednou v Německu do parlamentní lavice nacista ?
Nacista = komunista, jenže komunista tady byl déle a je prokázané, že zavraždili mnohem víc lidí, než stačili nacisti. Oběti Velké vlastenecké v Rusku dodnes nikdo nebyl schopen spočítat.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz