Vánoce jsou symbolem soužití a vzájemné radosti. Symbolem dobročinnosti, svobody a i Sametové revoluce se stala Marta Kubišová. Přeji zajímavé čtení o této významné zpěvačce a zároveň hezké Vánoce.

Snad tomu osud chtěl, aby Marta Kubišová, dcera z českobudějovické lékařské rodiny, nešla studovat medicínu, jak zamýšlela. Když se její rodiče přestěhovali do Poděbrad, našla si zaměstnání v místní sklárně, kde pracovala dva roky. Naskytla se jí tam příležitost ověřit si své pěvecké schopnosti při účinkování s poděbradským lázeňským orchestrem, a pak se zúčastnila soutěže Hledáme nové talenty.

I když v hodnocení asi nedopadla slavně, přece si někdo jejího osobitého výrazu všiml, protože dostala nabídku ze Stop-divadla v Pardubicích. Pravděpodobně byl tím „někým“ pianista a vedoucí orchestru tohoto divadla Bohuslav Ondráček, který tehdy složil písničku na text Pavla Kohouta Sama řekla, že ho nemá ráda, nahranou Karlem Gottem. Pak přešel ve stejné funkci do divadla Alfa v Plzni a Marta Kubišová s ním. Tam už byla pěveckou hvězdou, stejně jako nová Ondráčkova akvizice Václav Neckář. Oba účinkovali v Ondráčkových hudebních číslech inscenací Černej sen, Edudant a Francimor a Ukradený měsíc podle Ludvíka Aškenazyho. Kubišová v té poslední hře také interpretovala píseň Bohuslava Ondráčka a jeho nejčastějšího spolupracovníka Jana Schneidera Je půl vosmý a na 2. jazzovém dostaveníčku také song Musím zpívat jazz. Přechod do pražského divadla Rokoko roku 1965, kde se ke Kubišové a Neckářovi přidala Helena Vondráčková, byl jen logickým pokračováním její kariéry. Účinkovala takřka ve všech představeních divadla jako Čekání na slávu, Listy důvěrné nebo Filosofská historie, později také s Waldemarem Matuškou. To už ale měla svůj prvý hit Loudá se půlměsíc a po něm řadu dalších, například Já dovedu lhát, Víc nechtěl by snad ani D ‘Artagnan, Depeše a z hostování v pásmu divadla Apollo Nepiš dál.

V roce 1966 zahájil svým prvním ročníkem mezinárodní festival populárních písní Bratislavská lyra, a to už byla Marta Kubišová slavná a spolu s Helenou Vondráčkovou vybojovaly Stříbrnou lyru s písní tvůrčí dvojice Ondráček — Schneider Oh, baby, baby. A napřesrok zde zvítězila s protiválečným songem Cesta, o níž jistě tvůrci ani ona, ani kdokoliv jiný netušili, že dá podnět ke štvanici na českou populární píseň, kterou zahájil východoněmecký deník Neues Deutschland. V roce 1968 ještě stihla odejít z Rokoka, založit spolu s Ondráčkem, Neckářem a Vondráčkovou soubor Golden Kids a účinkovat v revue Micro Magic Circus i v zájezdových programech. Kubišová ale nebyla typem revuální hvězdy a dělat při zpěvu taneční pohyby se jí zdálo nevhodné, ne-li směšné. O to víc dala vyniknout pohybovému perfekcionismu a hlasové zvonivosti Vondráčkové i Neckářově hravosti. Sama z toho kontrastu přesvědčivostí svého altu těžila také.

Když se natáčel seriál Píseň pro Rudolfa III., pro jehož jeden díl byl skladatelem Jindřich Brabec, připadl Martě Kubišové úkol interpretovat píseň Modlitba na text Petra Rady, které se později neřeklo jinak než Modlitba pro Martu. Bylo paradoxní, že ačkoliv textem byl v podstatě mírový apel, který ani v pozdější situaci po okupaci vojsky Varšavské smlouvy neztratil svůj původní význam, přece jen byl chápán jako protest proti této invazi. Marta Kubišová tuto skladbu ještě v jiném aranžmá, jen s varhanami, stačila roku 1969 nahrát na své jediné gramofonové sólové album Songy a balady spolu s jinými nádhernými písněmi: beatlovskou Hey, Jude (ve které jí, ale i v řadě jiných dělali sbory Helena Vondráčková a Václav Neckář), Evrettsovými Proudy, Auteovou a Schneiderovou Magdalenou, Ondráčkovou Ring-o-ding, Bonovou a Krečmarovou Mamou a dalšími. Pro hlavního textaře desky Zdeňka Rytíře představoval tento projekt jeden z jeho vrcholů. Anglická exportní verze byla sice rovněž nahrána, ale vyjít už nesměla. Za dva roky nato přišel definitivní verdikt, podle něhož této naší skvělé zpěvačce, vítězce ankety Zlatý slavík let 1966 a 1968 (a mnoha dalších, které byly kvůli ní buď zrušeny, nebo se její jméno nesmělo objevit), bylo zakázáno v budoucnu jakkoliv veřejně vystoupit. Tak zůstalo pro kariéru Kubišové v jejích nejlepších letech vyhrazeno pouhých deset let, zatímco dalších osmnáct byla její činnost před publikem skryta. Na tom všem bylo nejparadoxnější, že Marta byla v těch letech spíš pasivním typem, a ne nějakou uvědomělou bojovnicí — tak se začala projevovat až po vzniku Charty v roce 1977. Ale ze svého přesvědčení přes ztrátu možnosti pokračovat v kariéře neuhnula a stala se tak symbolem. Jako takovému se pro její zpěv po listopadu 1989 opět otevřely uši většiny obyvatel naší země.

Leo Jehne, z knihy Slavné tváře českého popu