Bydlím v jedné okrajové vesničce, kde srny dávají dobrou noc a kamenitými uličkami se linou vůně čerstvého hnoje. Příroda volá jen co otevřu okno. Vyskočit z něj a proletět se nad celým mým světem, nad Vršovicemi.

Tamhle někdo dojí krávu, jiný krmí kozy či zablátěnou dogu. Nadletět nad poli, vidět všechny lotry, jak kradou kukuřici, nebo poznávají svět dospělých, první polibky v čerstvých květech máku.

Ou nou, zase se dostávám do jiných dimenzích tohoto světa. Raději to okno zavřu, po cestě přijíždí stará smradlavá Karosa.

Mám na stole nůž a pod stolem satana, dneska prý největší hajzl ve světě vyhrává. Mě se to nelíbí, nechci se podvolit, všechny dobré naděje do koše vyhodit. Na stěnách lezou černí pavouci. Občas se zastaví, když zapnu starou dobrou zaprášenou televizi. Třeba rosalinda, tu přímo žerou. Pak je zabiji – lehce – mou levou. Viděli naposled dívenku milou.

Satan už není jen pod stolem. Vyběhl dál, opřel se do kolen. Támhle bordel, tu zas tužka, na posteli hryzlá hruška. Bordel v hlavě, bordel kolem všude. Někdy ani nevím, co jiného po mě zbude.

Já, mám hrubé ponožky, no fakt. Dobře hřejí, zvlášť v zimě, kdy divné věci se dějí. Máme kamna, celé černé, od sazí. Hromádka uhlí u zápraží. Plastová láhev neškodí komu, zeleně hoří i tam v tom domu.

Spím na sušené trávě, mnozí říkají, to samé máš v hlavě. Přijmout to je obtíž. A právě na ně čeká dlouho, na stole lihem čištěný zrcadlové barvy, ostrý velký nůž. Jen nevím, kdy ho použiji. Už?