Místo jejich slov, o tom, že už se na televizi dívá jedenáct hodin, že za celou dobu nepromluvil ani slovo a že by s ní měl komunikovat, slyšel jen děsivé ticho lidí shlížejících k obloze a do toho hlas malého děvčátka: "Podívej, mami! Tam, na obloze, jsou letadla!"

Mluvila na něj, ale on jí nevnímal. Díval se na ní, ale neviděl ji, poslouchal ji, ale neslyšel ji. Místo její krásné, blonďatými vlasy orámované tváře viděl město ztuhlé strachem a temné stíny na obloze. Místo jejich slov, o tom, že už se na televizi dívá jedenáct hodin, že za celou dobu nepromluvil ani slovo a že by s ní měl komunikovat, slyšel jen děsivé ticho lidí shlížejících k obloze a do toho hlas malého děvčátka: „Podívej, mami! Tam, na obloze, jsou letadla!“ Byl rád, že je mu nablízku a přesto by radši chtěl být sám. Sám se svými depresemi. Měl tmavé kruhy pod očima, seděl v křesle a neustával ve sledování té bedny. „Prosím, mluv se mnou,“ naléhala na něj, ale on slyšel jen svist bomb. Mluvila na něj dál. Zprvu byl její hlas milý a konejšivý, jako když ho matka uspávala ve své náruči. Potom však tvrdnul a získával na intenzitě. Nezáleželo na smyslu slov, jenž mu vyprávěla, on už slyšel jen tvrdého profesora z dvacátých let, oděného v čerň a jeho křik. Jeho pohled sjel od obrazovky k prstům pravé ruky. Bylo to už třicet let, ale on měl stále strach, že se na jeho ruku snese pravítko a připraví bolest jeho prstům. Hlas dále zvyšoval na intenzitě. Teď to byl hlas Hitlera svolávajícího německé nacionalisty. Jeho levé oko začalo cukat. Už to nemůže dál poslouchat. Hitler mu příliš připomínal učitele, bomby zase pravítko. Jenže prsty se zahojily. Životy ne. Její hlas byl svištěním padajících bomb, její hlas byl sypoucím se cyklónem bé. Už ne! křičela jeho mysl. Už žádní učitelé, diktátoři, bomby, pravítka. Ne! Už žádné utrpení! Žádná krev! Žádné desítky let dušené traumata, žádná zeď kolem jeho duše. Musí tomu udělat rázný konec! Všechna bolest musí skončit! Jeho nohy se vymrštily a luxusní boty prorazily sklo přijímače. Ona se zděšeně postavila. On křičel a vstával z křesla. Fotoaparát byl zlomen. Stůl letěl vzduchem. Zbytky televize prolétly oknem. Ona utekla, ale toho už si nevšímal. Ležel na podlaze, stočený do klubíčka a byl spalován vnitřním žárem. Ani nemyslel na to, co dělá. Zamkl dveře zevnitř, otevřel zapnutou troubu a posadil se do křesla. Klížily se mu víčka a on doufal, že se už neotevřou. Už nebude bolest. Už nebude zklamání. Nebude utrpení. Nebude samota. Nebude nic. Jen metan.