Temné jako duše před písemnou prácí

Černou svíci přikryla černá ruka. Těžké záclony se stáhly k sobě a temnota prostoupila celou místností. V té černé mase noci se vznášely oči, které se bledě leskly, ač nebylo ničeho, co by se v nich mohlo odrážet. Nebylo útěku. Nemělo nastat rozednění. Bezmocnému a vyděšenému mu muži proběhl ve chvíli, kdy mu ocel projela tlukoucím srdcem pozpátku celý život. Nemělo nastat rozednění. Nebylo útěku. V té černé mase noci se vznášely oči, které se bledě leskly, ač nebylo ničeho, co by se v nich mohlo odrážet. Těžké záclony se stáhly k sobě a temnota prostoupila celou místností. Černou svíci přikryla černá ruka. Už se dveře otevírají! Dveře zavrzaly. Byl si jist, že se nechce setkat s tím, kdo je na druhé straně dveří. Muž napůl spal a napůl bděl. Ten někdo na druhé straně pomalu stiskl kliku. A byl si také jist, že to nejsou kroky normálního člověka. Už si byl jist, že chodbou se rozléhají kroky. A na okně seděl černý havran, který splýval s nocí tak dokonale, že když v okamžik jeho smrti zakrákal, znělo to jako satanův smích. Nestvůra v místnosti zvedla své hrůzostrašné oči a dlouho se nepohnutě na havrana dívala. Smrtelníkovi oči by nemohly jeho černé tělo na černém pozadí vidět, ale tohle nebyl smrtelník. Havran chtěl uletět, ale nemohl se ani pohnout, tak ho ten pohled přikoval k oknu. Záclony jen tiše zavířily, když byl havran rozmačkán. Poslední ptačí vzpomínkou bylo to, co se stalo předtím. Havran ve zlomku vteřiny vzpomínal, jak záclony jen tiše zavířily, když byl rozmačkán. Vzpomínal na tu hroznou chvíli bezbřehého zoufalství, když chtěl uletět, ale nemohl se ani pohnout, protože ho ten pohled přikoval k oknu. Věděl, že smrtelníkovi oči by nemohly jeho černé tělo na černém pozadí vidět, ale když tahle nestvůra zvedla své hrůzostrašné oči a dlouho se nepohnutě na havrana dívala, bylo jasné, že to není žádný obyčejný smrtelník. Proč vlastně do místnosti vešla? Napůl bdící muž si musel být hodnou chvíli jist, že chodbou se rozléhají kroky. A byl si také jist, že to nejsou kroky normálního člověka. Ten někdo na druhé straně pomalu stiskl kliku. Už v té chvíli mohl havran uletět. Člověk ale uletět nemohl. Byl bezmocný. Už se dveře otevírají! Černou svíci přikryla černá ruka. Knot zaprskal a pohasl. Těžké záclony se stáhly více k sobě, zúžily havranovi výhled a temnota prostoupila celou místností. V té černé mase noci se vznášely oči, které se bledě leskly, ač nebylo ničeho, co by se v nich mohlo odrážet. Nebylo útěku. Ani pro muže, ani pro havrana. Nemělo nastat rozednění. Vrah otevřel dlaň a upustil rozdrceného havrana na zem. Obrátil se ke dveřím, potichu je otevřel a odešel. Místnost opět potichla, skoro by se zdálo, že černá svíce nikdy nebyla přikryta černou rukou, těžké záclony se nikdy nestáhly k sobě a temnota nikdy neprostoupila celou místností. Jenomže, věřte čemu chcete: pravda byla taková, že černá ruka přikryla černou svíci.