Pokácíte ještě někdy další keř?

Jaro. Byla tam tráva. Mokřady to krásně zelené, protkané pavučinou ranní rosy. První pupeny vrby se rozvíraly. Bylo chmýří, na větvích té vrby. Tam a sem a tam a sem. Pohrával si vítr. Cožpak nepozná, že to není žádné kotě?

Jaro. Vylezla havěť. A už se protkává cestami pavučin rosy, blíží se. Pozoruje a slídí. Pozoruje a vidí. Pozoruje a před očima náhle mizí. Zase je tady, blíž. Nebojí se. Nemá úctu. Kdo se nebojí, nemá nic. Nemá ani soucit. Nemá právo nic říct.

A však jediný to tvor, který řečí je obdařen. Jeho kulatý snímač krouží kolem vrby. Vidí. Sleduje, kde by udělal škody. Jako prázdná lahev od piva. Zažloutlá a smrdí. Po čase, kdy už hýzdila svět dost, rozbije se na střepy a pokračuje ve svém smysluplném tažení. Smysl není dosažení. Smysl je v není smysl uvažovat. Možná je, ale pro vrbu podstatný není, protože všechny věci tady jej postrádají.

Vztáhne ruku. Co to keře vidí? Je to klacík, chudák předek. Býval ve vlaštovském údolí. Všechna zvěř právě jen u něj se scházela. Byl to keř, je z něj mrtvola. Neživý to je dnes keř. Taky ztuhl. Je pevný. Je hrozbou když nehnije pod bažinou.

Napřáhne se a celou svou silou švihne mrtvolným stvolem do keřů. Zuří a raduje se. Úleva a pomsta při každém nalomení...

Je hotov. Byl v přírodě, deprese jsou pryč, vždyť vytvořil si bič. A ty ostatní, jen cvič. Cvič…

Jaro. Byla tam tráva a mokřady. A vrba, ta kvetla. Nádherně, chmýří jako kožich mladého kotěte, které odešlo i s havětí a bručí v jeho objetí. Co vše se děje, nikdo nemá ponětí.