jsem u tebe Baru zvyklý na něco jiného to máš pravdu, nezačala jsi zrovna nejlépe na rytmu rozkývaný obraz dálek a přízně, který se po originální stránce moc nepovedl (právě toto je jeden z patrných prvků tvé poezie - originálnost)

dovysvětlující krátká linka mi navodila další část, takže tady jsem spokojený, splnilo to to, co mělo

tak a pozor tady to zase začlo... ne, neboj... přišlo to proč je vždy důvod se k tvým veršům vracet - obraz + kontrast = soulad

"Kraj dětí českých klínů,...." - surové na konec, OK
pointa nechybí - jsem rád

občasné zarýmování báseň okořenilo
1,4 o něco hůře za ten začátek, ale i tak si myslím, že se k tomu budou lidé vracet a rádi, takže na mé kritice nezáleží,
mám-li ohraničit báseń svými pocity tak musím říct, že každy jednou i víckrát něco takového za život napíše a čím je starší, tím se k tomu více vrací

děkuju, pavle. na té kritice se asi dost shodneme. nejsem s tímhle textem bezvýhradně spokojená, ale zároveň chci, aby ho četli ostatní. asi pro úlevu.
nicméně jsem se chtěla zeptat, co myslíš oním "něco takového párkrát za život napíše"? co něco takového?

něco bezvýhradně jeho, v čem nedává čtenáři víc než je nutné ale tak napíše něco takového, co čistě otevírá jeho niterné pocity mimo metafory... všichni tu potřebu máme napsat někdy něco s mírnou odchylkou od kvality, jen aby ten pocit byl venku

Pročetla jsem a vzpomněla si na svého tátu, zajímavé na tom je to, že mi jej připopmněly hlavně verše, které zrovna příliš "nesedí"....můj táta vždycky "pochodoval" obývákem a do kuchyně to měl daleko....ale jinak je to dobře napsané a pro mne velmi čitelné. Díky.

Můj táta si neosolí polévku, i když před ním stojí slánka...protože prostě solí jen po špetkách...;-D...
ale teď k básni...

v prvních třech verších bych dala podstatná jména do jednotného čísla...asi proto, že je to jedna domácnost...a přišlo by mi to tak konkrétnější...;) a pak by mi i o trošku líp seděl následující rým..;)

boudy - odměřenost...pěkně vyjádřené...

možná by bylo zvukově lepší "ve smíchu i v zahryznutí" nějak se mi v těch místech zadrhnul jazyk...

následující sloka se váže k první...nebo mi to tak alespoň přijde...;) ´je taková naléhavější..."děti" bych v prvním řádku vypustila...a dala je až na konec..."děti bez pohnutí"...

ale možná jen hodně plácám o tom, čemu nerozumím...;-)

děkuju za komentář. to nožné číslo tam má svoje opodstatnějí. ačkoliv souhlasím s tvou připomínkou, množné číslo má funkci metaforickou. nejde totiž jen o opravdový stůl a skutečnou kuchyň,ale o všechna ta místa a situace, která mne a mojí mámu od táty dělí. a které nás zárověň pojí. a "ve smíchu" zní vážně pépe, ale nesedí mi pak rytmus, proto jsem zvolila kratší "v".
a pak bych chtěla vysvětlit tu poslední strofu: je to narážka na tátovu xenofobii. jeho život klade důraz na to, kdo má genetické kořeny v téhle zemi. proto děti českých klínů. a děti bez pohnutí nedávají stejný smysl, ten, který jsem chtěla zmínit. (táta má děti čiperné, mnoho čiperných dětí:)
dík za názor:)

:) bylo by to jinak...je to alchymie koukám...*