Stojím na chodbě dvanáctipodlažního paneláku a čekám na výtah. Naštěstí sám. Doufám, že baba Horáčková z toho svýho brlohu nevyleze. Včera byla dost nafrněná, nerad bych se s ní srazil.

Cvakly dveře bytu. Sousedka jde k mému výtahu a funí. Táhne za sebou na kolečkách nacpanou nákupní tašku.
„Dobrý den,“ pozdravím slušně.
„Hm…“
Mlčíme. Výtah stále nejede. Mám sto chutí jít dolů pěšky. Pět pater není zase tak moc, když se tak na tu jedubabu koukám.
Začala mávat před svým knírem rukou. „Je děsný vedro, herdek,“ zakňourala.
„Jo, strašný vedro,“ udržuju konverzaci.
Ukázala na svou brašnu. „Po svým starým, teda myslím nebožtíkovi, mám hromadu zbytečnejch knížek. Nikdo je nechce, tak je na zahradě pálím.“
„Vy pálíte KNIHY?!“ ptám se zděšeně. „Proboha, to je ale dost hrozný! Můžu se zeptat, jaké knihy v té brašně máte?“
„No… po starým, …ste hluchej? Nikdy ste neviděl knihu? To je potištěnej papír, kerej dobře hoří.“
Polilo mě horko. „Nemohl bych ty knihy vidět?“
„Cože? Nejste praštěnej?“ zdvihla Horáčková přísně obočí. „To jako, že bych je jak blbá zase z tašky vyndávala?“
„Koupím je,“ ve stresu ze mne vypadlo.
„Za kolik?“
„Podle toho, co to bude, paní Horáčková. Ale pálit je… vždyť je to barbarství!“
„Vy naděláte…“ Začala mně podávat jednu knihu po druhé: Stalin: Dějiny Všesvazové komunistické strany bolševiků / Hitler: Mein Kampf / Mussolini: Fašismus / Lenin: Co dělat? / Mao: Rudá knížka / Ford: Mezinárodní Žid.
Třeštím na Horáčkovou oči: „Tohle vašeho manžela bavilo?!“
„Asi jó, když si to kupoval, né? Tak kolik mi za ně dáte?“
„Paní Horáčková, velký kulový…“
Babě se vzteky odkrvil obličej. Když začala rudnout, na nic dalšího jsem už nečekal. Vyrazil jsem ke schodům a bral je po dvou...