4. 5. 2008

Bezdomovec nejsem dlouho. Řekl bych tak měsíc a něco. Nevím to přesně, protože kalendář sleduju teprve co jsem začal čmárat tužkou do notesu. Bude mi skoro padesát, učil jsem na vysoké škole, měl jsem mladou ženu, děti nemám. Víc o minulosti nechci psát, neexistuje. Všichni mě hodili přes palubu, nikdo se mě nezastal, a na doprošování už jsem starej a asi i moc hrdej.

Byliště mám na gauči pod nedokončeným mostem v bývalém vojenském prostoru. Řekl bych, že ten zbytečný most mi je hodně podobný - nikdo ho nepotřebuje, je stranou veškerého dění a pinožení, nikdo po něm nejezdí ani nechodí. Měla tudy vést dálnice - postavili most a pak si projekt rozmysleli. Vyhodilo se oknem pár miliónů, no a co. Pak tu pro „osvoboditele“ z osmašedesátého udělali vojenský prostor. Když jsme se s Rusy rozloučili, tenhle kus lesa zůstal zaminovaný. Ne proti nepříteli, ale kvůli bordelu v Rudé armádě. Když se to tady vyčistilo, nastěhoval jsem se. Mám tu klid, protože k této části krajiny nemá nikdo důvěru – ani houbaři, ani hajnej, ani porybnej. Ideální stav pro bezdomovce. Všude kolem mne pobíhají jeleni a srnky, tak je jasný, že je opravdu odminováno. Snad.

Jaro a léto bude fajn, ale pak musím něco vymyslet abych nezmrznul. Jsem začátečník bez zkušeností a kolem nejsou žádní rádci. Crusoe vojenského prostoru. Vlastně nejsem tak úplně sám. Mám společníka, lépe řečeno - společnici. Chodí za mnou malá krysa Fíďa. Taky je sama, naštěstí. V hejnu bych je nesnesl, ale tahle maličká je roztomilá.

Když tak nad tím přemýšlím, schází mi něco? Jsem zdravej a nemusím žebrat. Kolik nás takových je? Asi ne moc, viď Fíďo. Holka moje, ty jsi na tom stejně jako já – opuštěná, zdravá a nežebráš. Jídlo si odpracuješ tím, že mi děláš společnost.

____

5. 5. 2008

Nakoupil jsem si ve městě zásoby na celý týden dopředu. Vždycky to tak dělám. Mezi lidmi jsem nervózní, i když se snažím vypadat civilizovaně. Nejsem špinavý ani zarostlý. Nechci vzbuzovat soucit, natož odpor.
Vždyť já vlastně začínám litovat lidi kolem mne! Uštvaný, ustaraný, nasraný lidičky. Lítaj jak splašený, bojí se o sebe, o děti, o lásku, o práci, a já nevím o co všechno. Já se bojím jen o Fíďu, ale ta je zdravá a šikovná. Přežila by i beze mne. Napadá mě – proč JÁ bych měl být mezi lidmi nervózní? Oni jsou nervózní.

____

6. 5. 2008

Na skládce jsem našel spoustu užitečných věcí. Vím co s nimi. Mám vizi, cíl. Fíďa kolem mne kmitá, vycítila moji dobrou náladu. Chtěla by pomáhat, mrška, ale je moc malinká.
"Neboj, až si ze všech těhle krámů postavím bydlení na zimu, budeš bydlet se mnou. Zmrznout tě nenechám."

Pod mostem se mi vrší materiál. Bydlení na odlehlém, zapomenutém místě - to jsem si přál už jako dítě. Teprve teď se mi vybavují dětské sny a já si je ve zralém věku plním. Ani laboratorní bílou myšku mi rodiče nepovolili, natož krysu!

Lidi sem naštěstí žádní nelezou. Most jakoby odpuzoval - hyzdí krajinu až brutálním způsobem. Most se nehodí do téhle přírody – a já se nehodím do téhle doby. Podal jsem si s mostem ruku. Fíďa, zdá se, je na tom stejně. U většiny lidí by vzbuzovala jen odpor. Možná nebyla oblíbená ani ve svém kolektivu, kdo ví? Někdy se jí na to zeptám. Teď ne, nechci ji stresovat.

____

7. 5. 2008

Chtěl bych bydlení i se sklepem. Jabloní je všude kolem silnic dost, vitamíny bude třeba uskladnit. Krumpáčem se oháním tak usilovně, až mám o Fíďu strach. Neví co se děje. Zmateně pobíhá do díry a zase ven. Myslí si, že bořím naše obydlí. „Ale počkej, Fíďo, jak to tu jednou bude vypadat! Střecha nemusí být dokonalá, most nás ochrání. Rád bych, aby moje stavba byla jako přechodník mezi mostem a přírodou. Spojnice, jestli mi Fíďo rozumíš. Nerozumíš. Tak si počkej a uvidíš.“

____

8. 5. 2008

Nemít nablízku porybného je dobrá věc. Z gauče si nachytám pstruhy ke snídani. S Fíďou je máme rádi udělané v horkém popelu. Máslo, chleba i sůl je sice z krámu, ale to hlavní nám dá příroda. Odpoledne budeme s Fíďou pokračovat na stavbě přístřešku. Obrousil jsem rezavou sekeru, poprvé v životě se budu pokoušet vytesat trámy. Na to jsem sám zvědavý.

____

9. 5. 2008

Všechno dělám blbě!!! Nic neumím, jsem děsně nešikovnej. Proč jsem takovej DEBIL??? Narodil jsem se v intelektuální rodině s vyhlídkou, že se nikdy nebudu živit rukama! Teď sklízím „ovoce“ špatné výchovy. Sekerou jsem se málem zmrzačil! I všechny třísky se proti mně spikly a zadřely se mi pod kůži. Nic do sebe nezapadá, nepasuje. Fíďa nade mnou kroutí hlavičkou a určitě si říká: „Tohle střevo se má o mne postarat?“ Znovu vytrhávám kládu (pokolikáté už?), přibíjím ji jinak – a zase šejdrem. Seru na to! Nechám to na zítřek. Namaluju si plánek. Přeci nejsem tak blbej, hergot!!!

____

10. 5. 2008

„Pane, je vám něco?“
Někdo mi sáhl na rameno. Otočím se a rozespale mžourám. „Co je?“
„Nestalo se vám nic?“ ptá se mne nějaká ženská. Nebyla sama. Vypadá to na mámu s dcerou. Posadil jsem se. Rozhlížím se po Fídě, ale asi se někam schovala.
„Jestli jsem vás vyděsil, paní, tak se omlouvám,“ rukama se snažím trochu upravit vlasy. „Opravdu nejsem mrtvola. Já tu tak trochu bydlím.“
„Tady?“ diví se ta druhá, asi patnáctiletá holka.
„Časem to tu bude lepší. Už jsme s Fíďou začali stavět.“
„Vy tu máte kamaráda?“ zeptala se mne paní.
„Kamarádku,“ ukazuji na prkno vedle nich.
„Krysááá!!!“ zavřeštěly obě dvě najednou. Fíďa se posadila a předními tlapkami si probrala vousky. Vzal jsem si ji na klín.
Paní se pokřižovala: „Nebojíte se, že vás hryzne?“
„Snídani máme až za půl hodiny,“ vysvětluji.
„Fakt nekouše?“ nevěří holka.
„Mě ne. Jestli cizí, nevím. Můžeme to vyzkoušet.“
Holka odvážně vykročila za Fíďou.
„No Evo! To snad nemyslíš vážně!?“ zhrozila se paní.
„Neboj mami, vždyť je ještě malinká.“ Eva si Fíďu pohladila. Už i krysa mi je nevěrná. Cítil jsem, že Fídě pohlazení udělalo náramně dobře.
„Evo, půjdeme. Slyšela jsi - budou mít za chvíli snídani,“ paní se usmála.
„Tak Fíďo ahoj. Nashledanou, pane.“
„Nashle...“

Odešli. Nejsem rád, že mne tu někdo našel. Bude se o mně mluvit a mohli by mi sem chodit zvědavci. Kdyby se vyplnily moje obavy, radši se odstěhuju.

____

18. 5. 2008

Týden se nedělo nic. Naštěstí už žádní lidé nepřišli. Stavbu přístřešku jsem sice přerušil, ale přeci jen jsem chtěl trámy a klády do sebe líp sesadit. Pořád je to nakřivo, hergot! Táto, táto... k čemu mi je znalost kvantové fyziky, kybernetiky, genetiky a ostatních hovadin, když neumím sesadit ani blbý trámy! Kdyby byla Fíďa silnější, možná by dřevěná konstrukce vypadala jinak.

„Dobrý den.“
Za mnou stála ta mladá holka. Eva. Měla u nohou dvě obrovské tašky.
„Nemohla bych u vás bydlet?“
„Ahoj. Proč ne?“ Začínám se jakoby šacovat. „Hledám po kapsách klíč od horního patra. Je tam lepší koupelna a záchod. Ani výhled do zahrady není k zahození.“
Poznala hned, že si z ní dělám srandu. Sedla si na tašku. Fíďa k ní přihopkala a vyškrábala se jí na klín. Eva ji hladí, ale Fídě najednou na hlavě přistála kapička slzy. Zatřepala hlavičkou.
„Proč brečíš?“
„Naši se rozváděj. Táta to s pitím už dost přeháněl...“ Eva má u nosu svíčku. Fídě hrozí větší nebezpečí, než se slzou.
„Já tu kapesníky nemám, abych ti půjčil,“ upozorňuju.
„To je dobrý...“ Vyndala si z kapsy papírový kapesník a pořádně se vysmrkala. Fíďa se dívá nahoru, rovná si v hlavičce jestli se náhodou neblíží bouřka. Eva kapesníky zastrčila zpátky do kapsy, vzala Fíďu do rukou a nosem jí ťukla do čumáku. Fíďa byla v sedmém nebi. Teď už mi bude totálně nevěrná, potvora.
„Evo, nezlob se, ale tady zůstat nemůžeš.“
„Proč?“
„Upozornil bych na sebe státní mašinérii. Doteď s nimi žiju v míru, ale díky tobě sem může vlítnout policie, nebo přinejmenším sociálka. Ani o jedno nestojím, jestli mi rozumíš.“
„Ale já už domů nechci.“
„Hm... tenhle pocit znám.“
Mlčeli jsme. Eva si hrála s Fíďou a já se jdu podívat na trámy.
„Z tohodle chcete něco postavit? Můj táta by upad´ smíchy, kdyby to viděl.“
„Věřím. A proto bude lepší, když to neuvidí. Mohla bys mi to, prosím tě, támhle nadzdvihnout?“
Eva dala Fíďu na tašku a postavila se k opačnému konci trámu. Společnými silami jsme trám zapasovali.
„Teď už to vypadá líp,“ usměje se Eva. V kapse jí začal zvonit mobil. Nevšímá si ho.
„Evo, jestli to je tvoje máma, mohl bych to vzít já?“
Eva se podívala na display a podala mi ho.
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Voláková."

Paní Voláková: „Evo?“
Já, P: „Tady Pavel. Dobrý den, paní Voláková.“
V: „Jakej Pavel? Kde je Eva?“
P: „Jmenuju se Václav Pavel.“
V: „Václav Havel?!“
P: „Néé... Pavel. P jako pr... pračka, třeba.“
V: „Holka je u vás?“
P: „Ano, pokusím se ji k vám přivést. Ale je hodně rozrušená.“
V: „Já jsem taky rozrušená, doprdele. Promiňte... je holka v pořádku?“
P: „Nic jí není, až na ty nervy, jak říkám.“
V: „Kde vlastně je?“
P: „V lese pod mostem.“
V: „Jéžišmáriá... vy jste ten...?“
P: „Ano, já jsem ten.“
V: „Mohl byste mi ji dát k telefonu?“
„Evo, máma chce s tebou mluvit.“
Eva odmitavě zdvihla obě ruce: „Kdyby se netahala s chlapama, tak táta nechlastal. Ať si trhne!“
P: „Ona...“
V: „Já vím. Slyšela jsem ji. Zajedu k vám autem... Hergot, vždyť tam žádná cesta nevede. Vůbec je div, že tam máte signál. Tak já tam jdu.“
P: „A nebylo by přeci jen lepší, abychom my šli k vám?“
V: „Tak jo... já vám půjdu naproti. Vlastně... to je blbost, mohli bychom se minout. Pane Pavle, já se vlastně musím na vás plně spolehnout.“
P: „Paní Voláková, ničeho se nebojte, kdyby něco, domluvíme se mobilem.“
Eva si vzala mobil: „Mami nešil, já tady panu Pavlovi ještě s něčím pomůžu a přijdu. ...No jo... čau.“

Strčila mobil do kapsy a zeptala se: „Chcete ještě s něčím píchnout?“
„Ani ne, prkna už zvládnu. Možná.“
„Vy asi nebudete moc zručnej, že jo?“ rozhlídla se. „Nemáte cigáro?“
„Tady se nekouří, nepije a nefetuje. U mne by se mladým lidem nelíbilo.“
„Mladým lidem nelíbilo,“ řekla s posměšným tónem. „Měl byste aspoň rozlišovat mezi šprtem a feťákem.“
„A ty jsi v tom žebříčku kde?“
„Na základce jsem měla sem tam dvojku, na gymplu je to horší. Ale zvládám. A vy jste v žebříčku kde?“
(No jo, tohle je vlastně těžká otázka. Jsem na dně? Opravdu? Ale já nemám ten pocit.)
„Ve výzkumu jsem neuspěl, tak mě odsunuli učit – a teď jsem tady. Sama mi řekni, kde na žebříčku jsem?“
„V prdeli.“
„Vážně?“
„A co myslíte, že je tohle kolem? Pětihvězdičkový hotel?“
„Chtěla jsi v tomhle hotelu bydlet, nevzpomínáš si?“
„Ale jen přechodně. Ne furt, jako vy. Teda... promiňte. Asi moc kecám. Nechtěla jsem vás urazit.“
„Né, to je dobrý. Nezaškodí pohled z druhé strany. Jenom mi řekni, proč tu jsem tak spokojenej?“
„Protože si lžete do kapsy. Něco vošklivýho se vám stalo, a vy jste si vsugeroval TOHLE štěstí.“
„Evo, jenže já když přijdu do města, tak vidím spoustu lidí, kteří nemají štěstí ani normální, ani vsugerovaný. Oni si neumějí ani lhát do kapsy, je to nad jejich síly. Koukni se jak spolu mluví, jak řvou na svoje děti... na jejich gesta a mimiku – vždyť takhle přeci civilizace neměla vypadat! Nebo jo? Lidi mají trápení s prachama, se vztahy, s politikou, s doktory... Mně to tady všechno odpadlo! A pokud si sám nebudu muset operovat třeba slepé střevo, pokud mi nebude zima, nebudu mít hlad ani žízeň, co mi tu bude scházet?“
„Láska.“
Ta holka je chytřejší, než jsem doufal. Tohle byla moc dobrá trefa. Co s tím?
„Evičko, láska je moc nebezpečná věc.“
„Není to věc, pane Pavle, je to nádhernej pocit.“
„Šťastná láska – to musí být nádherný pocit. Ale láska jako taková? Vždyť i v zamilovanosti se vaří láska s nenávistí v jednom kotli. Emoce si dělají co chtějí - člověk chodí jak omámenej, zbavenej rozumu. Já mám v padesáti už klid. Emoce pěkně pod kontrolou.“
Eva si z čela odhrnula ofinu a řekla s mírným posměškem: „Mít emoce pod kontrolou, to je něco, jako bejt mrtvej?“
Hergot, ta mi dává. Jak může být Fíďa na klíně u tak drzé holky?
„Když budu celý dny vzdychat po nějaký prsatý babě z plakátu, to je ten pravý život?“
„Nemusíte u toho vzdychat. Stačil by NORMÁLNÍ vztah.“
„Neznám takovej.“
„Já vlastně taky ne.“ Eva zdvihla Fíďu a dala jí pusu na čumák. Začíná to přehánět, zblbne mi ji. „Byl jste ženatej? Nebo snad dokonce ještě jste?“
„Byl. Žena nechtěla děti, já jo. Měl jsem s ní stejnej pech jako v práci - výzkumu genetiky. Tam jsem šťoural do věcí, které nadřízení nechtěli vidět ani slyšet.“
„Například?“ zeptala se.
„Například se vytahujeme, že genetický vývoj směřuje k dokonalejšímu člověku. Jenom pár lidí z výzkumu ví, že to není pravda. Prosazuje se genetická nekvalita. U některých jedinců tuplem.“
„Teď jste trochu přestřelil, ne? Kdyby byl člověk čím dál blbější, tak nevznikne tolik vynálezů, rekordů ve sportu, nelítáme do vesmíru...“
„Kdyby byl člověk čím dál chytřejší, tak zjistí, že ke šťastnému životu nic takového nepotřebuje.“
Eva se zahihňala: „Tomuhle vy říkáte šťastnej život? Nezlobte se, ale mně to připadá ujetý. Jste jako hipísák, kterej zaspal dobu. Vždyť tohodle (rukou ukazuje kolem sebe) se právě každej bojí... aby neskončil pod mostem.“
Zahnala mě do obrany: „Nejsem výjimka, taky jsem se toho bál. Je mi jasný, že tenhle život není pro každýho. Jinej by na mým místě asi trpěl. Ale jestli si lžu do kapsy, tak se musím pochválit. Lžu si tak dokonale, že to sám nepoznám.“
Fíďa se od Evy nechá rozmazlovat jako mimino. Olizuje jí prst.
„Vy tu vážně chtete žít?“ Eva to říkala spíš Fídě, než mně.
„Evičko, já jsem tu proto, abych to zjistil.“
Podívala se mi do očí a já tuším, že mi začíná rozumět.
„...Hele, tvoje máma je celá na trní, měli bychom vyrazit,“ přerušil jsem rozpačité  ticho.
„Škoda. S našima si o tomhle nepokecám. Mohla bych za vámi tuhle sobotu odpoledne přijít?“
„No, já nevím, musím si hlídat dobrou pověst, nechci přijít do řečí,“ směju se. Vlastně jsem se díky téhle drzé žábě zasmál poprvé po hodně dlouhé době.
„Nic se nebojte, pane Pavel, přijdu s kámošem a trochu vám pomůžeme s vaší příšernou velkostavbou.“

Eva dala Fídě poslední pusu a zdvihli jsme se k odchodu. 

Ilustrační fota: internet free