Večer jsem chtěla zavřít okno a jít spát, ale místo toho jsem se oddala kouzelné noci...

Všude kolem tma, mír a klid, jen Měsíc mi svítí do oken, jeho propůjčená záře putuje až k mému srdci. Občas proletí kolem tajuplný vládce noci, jako let je tichý, jako let soví královny. V nejhlubší bezvětrné noci mě vyzívá na dalekou cestu za dobrodružstvím. Mám ho následovat? Mám poslechnout touhu duše? Je nedočkavý, neustále se přibližuje a zase vzdaluje, aby se vrátil k něžnému tanci s okouzlující partnerkou. Nemohu odolat. Už stojím na okenním parapetu. Bojácně vykračuji do volného prostoru. Nemám strach z gravitace, ta teď není, ale bojím se výšek, vždyť zase budu muset dolů. Jenže ta chvíle, ta zázračná chvíle má cenu tisíce pádů. „ Už jdu,“ vyslovím a v lehké noční košili vykročím vstříc nočnímu tanečníkovi. Někdo hraje na housle, krásné tóny mi opět rozbuší srdce. Nabídl mi tanec. Snad nevidí, že se červenám, když jeho uhrančivé oči zaplály citem a očekáváním, jenže jeho srdce nepatří mě. První nerozhodné krůčky se rychle mění v jisté čarovné kroky, které mě donesly až za samotným pasáčkem hvězd. Tajemný tanečník se vrátil za svou princeznou. Housle hrají dál, moudrý Měsíc se usmívá a neustále sleduje noční dění. „ Dobrý večer,“ řekne nesměle a mrkne na mě stydlivýma očima neznámý kouzelník. „ Pojď se mnou.“ Ruku v ruce plujeme teplou nocí, hvězdy se na nás šklebí občas dodají úlisnou poznámku. Doplujeme až k vysoké borovici za vesnicí, posadíme se jen tak ve vzduchoprázdnu. Opřu si hlavu o jeho rameno a z očí se začnou kutálet slzy štěstí, jemně mě prstem pohladí po horké tváři, neposlušné vlásky vrátí za ouško, kam patří, zachytím jeho pohled, nakloním se k němu, on ke mně, znovu mě pohladí po tváři a potom mě jemně políbí na toužící rty. Další slza pomalinku stéká po šťastném obličeji… Jsem zase zpátky, sedím na okně, oči přivřené po krátkém spánku, všechno byl jen sen, jen odněkud stále zpívají housle a netopýří pár dál zamilovaně krouží pod pouliční lampou.