„ Mami, maminko, podívej, to je pěkný pejsek,“ říkala holčička s roztomilými blonďatými cůpky a rozzářenýma hnědýma očima, mladá žena v letních šatech ji vzala do náruče a zlehka políbila.

Holčička rostla, přišel první školní den, první pětka, první pětka, první nevinná pusa, a pak jednou se vrátila 16letá slečna do bytu, kde vládlo nepřirozené ticho, nečekal na ni mámin teplý úsměv. Vešla do ložnice…. Ona usměvavá žena ležela na posteli v kaluži krve. Svět se najednou tolik změnil, už neměla nikoho, táta odjel do Ameriky, když byla ještě miminko a už se nikdy nevrátil, kamarády nikdy neměla, byla sama, tak neuvěřitelně sama. Po večerech se toulala po ulicích a k ránu se vracela do prázdného bytu nasáklého smrtí.

Jednou se při svých procházkách náhodou zapletla ke zvláštní skupině lidí, zdáli se být tak šťastní. Hodně toho slyšela o drogách, vždy je odsuzovala, ale najednou jí někdo podával trávu, dlouho nepřemýšlela, vždyť jí slíbili, že se bude cítit lépe. Tak se Erika dostala do začarovaného kruhu.

Časem už marijánka nestačila, proto přidala perník a LSD. Milovala ten pocit, kdy droga pomalu vniká do těla, kdy svět přestává být tak zlým, ba i se stává krásným, všechny ty barvy a obrazce, jak se v nich cítila svobodná a nezávislá. Nechtěla přestat, proč taky, vždyť je jí nádherně jako nikdy a peníze už nějak sežene, třeba ukradne, proč ne.

Co na tom, že spí na lavičkách, protože neplatila nájem? Proč by ji to mělo vadit? Hlavně, když bude mít peníze na své štěstí, jenže i ty časem došly a nejednou se ocitla kvůli krádeže za mřížemi. Proto teď stojí na Nuselském mostě, bez peněz, bez drog, bez přátel, bez chuti žít. Byla rozhodnuta, že skočí, a potom bude konec, bude osvobozena, konečně uvidí maminku. Už stačil udělat pouhý jeden krok na to pár vteřin volného pádu, než dopadne na tvrdou zem, která byla až přespříliš krutá. Po celém těle se třese, přece jenom vykonat ten jediný krok není tak lehké, jak si myslela. Pomalu natáhla nohu do volného prostoru, bylo to jako by stála na okraji černé díry a nevěděla, jestli se dostane do jiného světa, nebo ji navždy pohltí nekonečná temnota.

Auta jezdila kolem jako všechny vzpomínky. Z okna jednoho vozu vykoukla blonďatá hlavička ozdobená culíky. „ Tatínku, co to tam ta paní dělá? Vždyť spadne,“ řeklo to kouzelné stvoření s hrůzou v modrozelených očích.
„ Nic, zlatíčko, nedívej se tam.“
„ Tati, zastav, vždyť umře, prosím zastav, jak to můžeš udělat, můžeme ji přece zachránit, jak můžeš být tak lhostejný.“ Po dívčině tváři stékaly slzy.
"Beruško moje, teď už nemůžeme pomoci, teď už to nejde.“ Ale tati,“ v tu chvíli se již bezvládné tělo snášelo k zemi, ale duše, ta navždy zůstala v očích oné dívenky.

Na konci života nebyla Erika sama, našla se nevinná dětská duše, která s ní všechno prožila, která ji měla ráda a bylo jí Eriky líto… Holčička s blonďatými cůpky se houpala na modré houpačce a z lavičky se na ni usmívala žena se stejně hnědýma očima jaké mělo i to děvčátko, která bylo šťastné.