Tyto myšlenky jsou stále silnější, stále aktuálnější. Je tolik těžké s ní žít. Je tolik těžké dnes žít. Být sama sebou.

Řídím vše, co udělá, vím to dřív než ona. Vím kdy půjde spát, i když se právě probudila. Vím, že dneska bude jen tak brečet, protože je sama. Jen nevím kdy umře, bojím se té chvíle, toho prázdného místa, co po ní zůstane. Ovládám ji, je z mé hlavy, z mého pera. Tolik jí toho dávám, tak málo od ní čekám. Chtěla bych, aby se mnou mluvila, aby mi řekla, co cítí, třeba to neví, ani já nevím, co cítím. Žije z mých myšlenek tak zmatených a plných zklamání. Bere na sebe má trápení, sdílí je se mnou, ale okrádá mě i o radost, o každou šťastnou chvíli, i tu jí dávám. Proč? Proč musím platit tuto daň. Daň za co? Za dny plné slz? Za všechny zklamané chvíle? Nebo snad za úsměv? Za to poslední kouzlo na světě? Za něj mám platit? Je čím dál silnější, začínám se jí bát, že bude silnější než já, že se dostane mimo papír a zničí mě. Jen mít tu jistotu, že ještě není pozdě, že ještě stále můžu říct dost. Možná to ale nechci říct a tak čekám, co se stane, až unikne z mých dost chatrných pout. Ona jsou příliš slabá, aby udržela někoho tak mocného. Dříve snad nebyla, ale teď jsou, teď už ano. Až přetrhne pouta, vezme mi všechno, nechá jen tělo, znavené, bez duše, neschopné pohybu. Vždy jsem ji cítila, ale teď… Je na každém mém kroku, prožívá se mnou vše, špatné i dobré, vždy si něco vezme, dnes už se mě neptá, jestli smí. Bere, krade, nenechá nic. Mám bojovat? Ale jak? Jak s ní mohu bojovat? Jak mohu bojovat s iluzí? S iluzí, kterou jsem si sama vymyslela, kterou jsem sama stvořila. Nemohu, nechci s ní vést válku, prohrála bych. Já bych byla v poutech, jestli už nejsem. Ona je mou součástí, nebo…nebo jsem snad už já součástí její? Jestli zjistí, že tohle píšu, bude bojovat, bude vědět, že mám strach, že když ráno vstanu z postele, mám chuť zavřít oči a uletět od ní, opustit nevím co. Bude vědět, že každý další krok je tak obtížný, že je tak strašně těžké jít dál, schovávat se. Ne, nemohu bojovat. Nemohu s ní sdílet jednu duši, dál už ne. Jenže jsem to já, kdo musí pryč, ne ona…ne po ní nezbude to prázdné místo, zbude po mně, ale bude malinké, téměř neviditelné. Snad zahlédne ho aspoň někdo, aspoň ten, kdo ví, že jsem byla a nemohla se rvát. Nemohla být sama sebou, a proto vznikla ona, ona já, já ona. Zase je zpátky, už ji zase cítím, je tu, nedokážu se bránit, je tak silná…