Basnička, která byla vydána v almanachu Zrcadlení Mendelova Gymnázia v Opavě. Když ležím v místnosti a místnost je temná.

Když ležím v místnosti a místnost je temná
tu klíží se víčka a chce se mi spát.
Pak ve snu před zavřenými dveřmi
stojím a ptám se: Mám vstoupit?

A vedena touhou přec vejdu,
přede mnou chodba nekonečná.
Dveře se zavřou a já
jsem sama v tichu.

Strachem se mi sevře hrdlo
a tíseň, tíseň samoty
mě dusí.
Chci vykřiknout.

Vím, že tou síní musím projít
a běžím v té tmě.
Slyším šepot.
Povídají si o mých hříších.

A kromě té tmy,
ještě oči tvé vidím.
Dívají se tak vyčítavě.
A lesknou se slzami.

A tehdy i já se rozpláču,
lituji všech svých křivd a lží.
A tehdy stanu na konci chodby,
a hledím vstříc vycházejícímu Slunce.