Dívka hledající svůj svět v tomto světě. Lyrickoepická skladba

Chvíli kouká se z okna.
Přemýšlí. Kolik životů,
kolik jen se zrovna dívá,
myslí někdo i na ni?

Zadívá se do skel,
brány mezi světy,
vidí svůj odlesk,
oči, smutné a přeci tak plné.

Obloha je zatažená,
není pozdě, ještě ne.
Zamračí se a shrbí,
pomyslí, jestli neztratila celý svůj život.

Rozhlédne se po místnosti,
podívá na zažloutlou klaviaturu.
Mírně se usměje.
Usedá, tvoří svou fantazii.

Její ruce, ohebné jako kaštanový květ
přejíždí ze strany na stranu,
údery tak přesné, přesvědčivé.
Fantazie zdála se hřejivou, i ledovou.

Mohla chodit pařit, vkládat za každé slovo „prostě“,
nebo mluvit bez následků… sprostě.
Objevila hezčí svět, kterému diktovala svými city.
Neskrývala se v něm, neurážela, nic neříkala… hrála.

Zase vzpomněla si na dětství plné pěkných hříchů,
na první výlety, popsané postele vespod,
taky se podepsala, odkaz zanechala.
Otočí se k oknu – koho si představují po podpisem?

Sněží. Je to tak krásné. Každá vločka je jiná,
úplně jiná, některé jen poloviční. Ale všechny působí nádherně.
I ta, co se vymyká. Jsem jako vločka?
Roztaji v záři hněvu? Myslí někdo na mě, jako já na ni?

Na okně se vytvářejí různé obrazce.
Maminka polívá kousek zahrady.
Bráška bude mít klouzačku,
přivede si spoustu kamarádů.

Ona nemá opravdové kamarády.
Ty, kterým by se svěřila. Ty, které
si představuje, když hraje. Je už skoro tma.
V místnosti není skoro nic vidět.

Pouliční světlo se odráží na staré klaviatuře.
Zase skloní hlavu. Usedá. A hraje.
Nikdy neuměla noty. Nikdy nehrála cizí melodie.
Jen ty svoje. Exhalace svých pocitů.

Místo dopisu v lahvi posílá své myšlenky
přes starý klavír. Kdo je uslyší,
vždyť se ihned vrací nazpátek
od stěn s opadanou omítkou.

To co vypouští, stále se vrací,
sílí. Ona sama, v pokoji. Zuří,
údery jsou stále silnější, tma zcela zahalila pokoj.
Už žádná melodie, jen harmonie, co si protiřečí.

Struna se strunou se hádá. Zrychluje,
stisk po stisku. Prásk. Struna se přetrhla.
Opřáhla její krk. A valily už jen červené vzpomínky. Ještě teplé.
Její paže, lokty, nakonec i celá hlava se svalily na klapky.

Zazněl poslední bezvýznamný akord.

Vločky padají dál, na toho, koho nenávidíš,
i koho máš rád. Na všech roztají stejně rychle.
Jen malé děti je chytají. A hledají v nich sdělení.
Co bude? Až někdo nebude?

Její melodie dohrála, zhaslo jediné,
co měla ráda. Zbyl jen nápis pod postelí.
Bylo to na soustředění, kde se naučila hrát,
kdy poprvé si uvědomila, jak všichni jí chtějí lhát.

Chladná to noc, vyhasla naděje,
venku z vloček tvoří se závěje.
A maminka vesele odklízí sníh,
Jako by nebylo lidí zlých.

Koukne do okna,
kde odráží se pouliční zář,
byla tam hudba která občas z okna vyhlédla.
jenže praskla struna, ona na vždy zalehla…