Je temná noc,
jen svíčky svítí.
Chtěla jsem asi moc
po zvadlém kvítí.

Na chvíli žít
pro každý nádech,
na chvíli být ve snových sadech,
tam, kde za úsměv neplatí se,
kde karty obrátí se.
Na stromech roste naděje a síla,
všechno spojí zvláštní víra,
v to, že Slunce vyjde ráno zase,
že svůj život smím dát lásce.

Znám jeden takový snad skutečný svět,
křehký jako vlčího máku květ.
Jednou mě k sobě zval: Pojď blíž!
Já ale nemohla jsem, vždyť víš,
že nohy zkameněly, když utíkat měly,
že v hlavě ticho bylo, odněkud rány zněly.
Srdce se rozbušilo na poplach,
že ze svého snu dostala jsem strach.
Strach z jeho spnění, že na dosah ruky existuje snad,
sama sobě musela jsem se smát.

Pak slza stekla po tváři a svět byl pryč,
a ty si klidně breč, klidně křič.
A to bylo konec nebo možná začátek,
ale tu chvíli už nevrátím nazpátek. Nikdy

Odněkud temně klavír zní,
svíčka zvolna pohasíná,
dnes už je ta báseň jiná.