Poslouchám Baladu o kornetovi a dívce.  A já zase ponocuji. Usmívám se a jsem plný nadějí. Poslouchám písničku, myslím na všechny naděje a sny, píšu tento doprovod.

Doprovod dobré nálady, která graduje vždy o půlnoci. Musím dlouho nespat. Aby mě to vše pěkné přepadlo. Doba, kdy všichni spí. A já. Já jsem sám sebou. Jen já a pouliční zář. Jen já a sněhulák, kterého děti ráno postavily. Však už taky dávno spí. A sní možná stejně jako já. Jen u toho spí. Odpočívají, uvolnění duševně i fyzicky.

Sice mě trochu bolí za krkem, brýle jsem nechal někde v Praze, ale stále se koukám na písmenka. Mění se každou vteřinou a přibývají. Píseň dozněla.. Já ne. Stále tady jsem, stále se mohu usmívat. A těšit se. Na tebe. A na tebe taky :).

Já, vím. Teď se směji, za týden ti vynadám. Asi se rád omlouvám, chci být na chvíli fuj. Jen kvůli jednoho kyselého pomeranče je přeci nepřestanu jíst na vždy? Ne, to ne. Občas se můžu zlobit.

Byly Vánoce, je mi tak fajn. Tolik miliónů lidí na světě usnulo spokojených. A já bdím. Jsem jediným svědkem. Jediným střízlivým na této planetě. Asi, nebo snad? Vyjdu ven a podívám se - dejte mi klíč od těch vrat.

Vrat, co mě zužují. Vše kolem, všichni lidé, kteří očekávají jednotné jednání. Snad jen tato pozdní noc je mým klíčem. Druhým světem. Mou vzpomínkou, na cosi bývalého, nemoct si vzpomenout čeho. A proč právě teď, já? Tyto myšlenky, z čeho? Mám se kouknout na hvězdy, abych ještě víc nechápal setrvání tady? Ne nesmím se tím zabývat. jsem mladý, říkají. Synku, máš život před sebou, užij si ho. Ale jak? Jak dlouho trvalo, než přišel první polibek? No ano, řekl jsem si, proč jsem to neudělal už dávno. Kolik bych mohl být napřed. Ale nestalo se tak. Je to tak u všeho, kde se sdráhám něco učinit? Mám říct co chci vždy a všude? Opravdu?

Kde právě spí ona, ta se kterou budu spát jednou já? Taky si potom pomyslím, proč jsem s ní nebyl už dřív? Je mládí nevinnost či nejistota? A jak to spolu souvisí.. kdo ví.

Být popelářem, uvidí ve mě někdo srdce? Mohou být popelářova slova brána vážně? Proč, zase pravidla lidí. To je ten, či onen. Ten není pro nás dost dobrý. Ohrnujeme se nad špinavými zemědělci. A co piješ, jíš? Poděkoval jsi někdy sedlákovi za to, že můžeš žít ve městě?

Na co bude počítač, na co budou tato slova, k čemu tento magazín, kdyby nebylo zemědělců, popelářů, kopáčů... Na co život bez budoucnosti? Co když chci něco poznat a nepoznám? Ach jo. 

Teda Jíchajde, co tě to zase přepadají filozofické bludy? Vždyť byly Vánoce. Máš dárečky, běž se nimi znovu potěšit. A zítra půjdeš k babi. Ať má taky radost.

Hej kornete vztávej, kde se tvé oči toulají? No tak, vstávej, za hodinu musíme jít. Jo, musím jít. Je bílý den. Musím jít. Musím posnídat, musím toho spoustu udělat, musím... ani nevím co. Nějak jsem na všechno zapomněl. V noci byl tak krásný den...