Zaujala mě na první pohled, ale dlouho jsem jí nemohla přijít na chuť. Až s hlasitým čtením se to spravilo. Slyšet ji s pěkným procítěným přednesem, ... z doposud přečteného z této kategorie, mě tato báseň oslovila nejvíc. Představa splašené labutě jako sněhové vánice a vánoční pohody bez pozlátka a s upřímností, ... mi se to líbí moc, i samotné pojetí tématu.

Já nevím, sice tvrdím, že mám hlavně vizuální paměť, ale tohle jsem rovnou slyšel a doslova mne chytilo nadšení od prvních dvou veršů, mně přijdou když ne geniání, tak ohromně trefné a zacílené přímo na cíl ... no a dál to docela šlo, ale ten pozitivní šok z prvních dvou veršů už nic nepřekonalo, a skončilo to takovým milým konstatováním, že dělat nerozumné věci je občas dost rozumné :-)
Velmi se mi to líbí a svou prostotou, která v tomto případě neznamená neumělost, ale její pravý opak, až dojalo.

nejvíce se mi líbí poslední dvě sloky, celkově moc hezké

Ze všech soutěžních příspěvků je dle mého názoru tato nejlepší. Dokonale zachycený zlomek nálady, rytmus básně plyne poklidně jako advent samotný, obrazy snové, avšak velice srozumitelné.

nalákaly mě komentáře no
básnička tvářící se úsporně a bezpochyby ozdobená dobrým námětem, už mi ve finále tak dobrá nepřipadne
je zbytečně ukecaná a to zvolený formě neprospívá
dám příklad:
Chvíle adventní,
kdy ( proč kdy?) utekli jsme z blázince,
loupali spolu (na co spolu?) ořechy,
hřáli se slovy
a (a proč?) nepotřebovali
mluvit o lásce

ono vůbec, třeba to spojení utekli sme z blázince
víc by udeřilo my, utečenci z blázince

prostě moc a zbytečně vysvětlující