Za kouřem vína skrývá se ...

v prstech viny

Tvé věty umrzají na blatníku,

když přecházíme kolem.

Trochu slepoty v uzavřeném kruhu kroku

zabije jen slovo,

nic víc.

(Ve mně ani není.)

Drtíme si klouby

od malíčku

po kotníky

ve speltenci předvčerejších citů.

V tělorytu okamžiku

zrovna tak jako vymleté pohledy,

jako domnělé tváře se jmény milenek,

jako svíce, když ji z tvého dechu zebe (až k pláči)

otáčíme tím kolem kolotoče

trochu příliš nevědomky.

Podej mi trávu, ... lásko (...?).

Ještě neznám hebkost zimy ve článcích svých prstů,

ještě neznám hebkost zimy v prázdném gestu,

ještě trochu stříbrného chmýří...

Vyfoukej mi pampelišku

do mlčení hadích stesků kolem dokola,

co nosím na vějíři.

Vztáhnu ruku po dotyku s nebesy,

či kamsi nahoru, kde fouká umdlévavé světlo.

Zazvoní rákos,

proběhneš rukávem

jak šedá myška

a zítra zase vyjde slunce nad strništěm parku nemocnice

o něco bledší.