Máš velké básnické cítění a rozdáváš se ve svých verších,jsou vždycky zvláštní a plné opravdovosti a samozřejmě Tebe.Máš rád život,ale vždycky si všímáš i jeho stinných stránek.Svými verši obemkneš ponurost a vystrčíš ji z kola ven,protože láska je přednější a nic na tom nezmění ano rozmrzelí andělíčci.

připomíná mi to matčin vytah k dítěti, líbí se mi velmi, ale jestli to chápu "správně" nezaručuji.

Harr to rekla castecne i za mne...
Pro Tvoje basne budu mit slabost vzdy.

Nabývá na intenzitě s vícerým přečtením. Sedím na lavičce uprostřed náměstí, počasí se zbláznilo...zapadá slunce do okru...jeho stíny se plazí po andělském sousoší...Přesně tuhle situaci v tvém díle vidím já. Už dlouho se mi u tvých děl nestalo, že bych si něco tak jasně dokázala představit a přesto to bylo zahaleno do abstraktních obrazů, které zvládáš na jedničku. K formě v podstatě žádnou výtku nemám, hezky plynule se čte, závěr ji krásně uzavírá, skoro až pointově, i když je to trochu hloupé, říkat to u takto abstraktního díla. Mám ráda tvůj volný verš. Trochu mi vadí vyjadřování typu pěnová noc, hořlavé sny - působí na mě malinko účelně, jak to říct, nadneseně (až mírně pateticky)...jinak se mi to líbí.

děkuju, i když to nemáš ráda

tady si nejsem jistý, jaksi rytmicky i plynulostí, ale i srozumitelností mi to říká, že jde o dobrého autora, ale trochu mne zvukově zrazují pojmy opevněnému dni a pěnové noci. Rozumím dané metafoře, ale ty pojmy opevněný a pěnový působí na mně nehezky. Opevněný je víc než den, který představuje nároky na naše úcilí, jako by se jim bránil, pěnová je zase příliš ostrý protiklad, a trochu i nespravedlivý, poněvadž noc a sny jsou často azylem, zpytováním svědomí, apod., ne tedy jen prázdným odpočinkem. Třeba to tak ůbec není, píšu jen, jak to vnímám. Závěr básně znovu obsahově hezký, také má trochu jiný rytmus než předešlý text, což je pro dynamiku básně příjemné.

Andílku, andílku, ty malý ďáble! Přinesls nadílku, nevoní vábně. My nechcem tvoje plínky, vždyť trápí nás pubertální splínky.