Zvuk básnění je mrtev; my ho zabili!

Kubo, zemřelo jen v určitých formách, poezie je pořád tu, nesmutni kvůli tomu, jen si už prošlapává jinou cestu.

Ahojky Pájo. Už jsem měla tu čest čísti dříve. Vložil jsi báseň velmi vhodně, před koncem roku, který doznívá, a kdy každý z nás dělá své soukromé účetnictví. Moc se mi líbí, přestože je v podstatě smutná, konce jsou smutné, jen ty roční, nevím proč, oslavujeme. Dokud jsme mladí, tak nám to nevadí, ale stejní lidé, jako ta paní v básni, počítají každý den, každý týden, měsíc k svému dobru, a pokud mohou i rok, měli by oslavovat. Jenže tak nečiní.
PS: a poezie opravdu Kubo, neumřela.... jen je častěji volnější...

Nemůžu si pomoct, ale ta fotka je na tom všem stejnak nejlepší:D
Báseň si pamatuju ještě čerstvě na papíře, když sem ti do ní kecala, sem ráda, že měla úspěch a doufám, že tomu tak bude i nadále.

Pavle,

zašel jsem zde po dlouhé době, abych tě pochválil za hezkou báseň v knize PAVUČINA SLOV a byl jsem až překvapen, jak jsi během krátké doby jako autor vyzrál, což mimochodem dosvědčuje i tato báseň.

No jo, ale ta fotka tam být nemusela. To je kýč jak hrom. Jinak zdravím .))

sakra,
teď mi budou lidi podezírat z poduajatosti, ale nezlobte se
todle psaný a poezie se nemělo šanci potkat
vlastně jako většna blábolů v týdle kategorii

je to tak, máš pravdu

Každá báseň by měla vyvolat nějakou emoci... tato mě povznesla vůní chryzantém...
Anděl pro mě není kýč, ale to chápou jen věřící...

inu, to záleží na užití, pokud máme stovky andělíčků, nebo anděly s bělostnými křídly už to kýčem zavání a ani já sám si nejsem jistý, zda jsem se s andělem vypořádal dobře a není to jen lacinost

Kritikové se často schovávají ze pojmy jako kýč, klišé a pod.
Je to obvykle otázka osobního názoru a vkusu. Já např. považuji za kýč obří "matoniorlici" u dálnice.
Ve tvé básni ale žádný kýč nevidím...

já myslím, že se jim spíše vyhýbají (tedy pokud to jsou kritici a ne kecálkové jako já :D ), protože se dá říct, že je to jen maska za, kterou lze skrýt nevědomost. Ale jsou případy, kde je klišé, kýčovitost a omšelost znatelná natolik, že to nejde nezmínit. A nemusí jít zrovna o jediné slovo. Na některých básních se mi nelíbí, že psavci využívají fráze, které jsou zaužívané, bez toho, aby to byl jejich záměr, pro mě je to malá krádež slova. Možná je to jen touha po tom, být originální ve vyjádření a zároveň si uvědomuji, že je to v mých básních někdy na úkor pochopení od čtenáře, ale jsem přeci jen raději, když jsou moje slova v básni skutečně má a potom mohu důvěřovat čtenáři, můžu věřit pro jeho cit (ne zrovna ten pro pochopení, ale spíše cit pro přemýšlení a hledání vlastního příběhu v básni). Nejsem člověk na básně majetnický, protože si myslím, že každé dílo opouští pisálka v době, kdy se rozhodne jej uveřejnit, potom text patří všem, protože každý si z něj vezme to, co je mu blízké a tak vznikají dílčí nepsané myšlenky. Co se týká "Matoniorlice", je to pouze reklama, bez jakýchkoli uměleckých cílů (snad jen grafika), symbol, značka... myslím, že jsou daleko horší kýče k nalezení a to v umění

I reklama může být orginálním uměleckým dílem... nebývá...

sem tam ano, ale nějak si žádnou nevybavuju :o)