.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Únor  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28    

 .: Online
Stránku si právě čte 34 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Jasunari Kawabata

Harr - Osobnosti - 17. 06. 2009 - 5435 přečtení

kawabata_anotace.jpgVýznačný japonský spisovatel, který získal, jako první Japonec, Nobelovu cenu za literaturu pro rok 1968.
Narozen: 11. června 1899 - Ósaka, Japonsko
Zemřel: 16. dubna 1972 - Zushi, Japonsko


 
 

kawabata_portret.jpgNarodil se v Ósace v rodině lékaře. Záhy však osiřel (otec zemřel, když mu byly 3 roky a matka necelý rok po něm, starší sestru si vzala do péče teta, viděl se s ní jen jedinkrát v životě - v červenci 1909) a přešel do výchovy k prarodičům. Bohužel i s těmi se musel brzy rozloučit - s babičkou v září 1906 a s dědečkem v květnu 1914. To, že byl neustále konfrontován se smrtí nejbližších členů rodiny a nutností čelit pocitu osamění, jej dohnalo k napsání předčasných memoárů v podobě „Deníku šestnáctiletého".
Tento začal psát den před dědečkovou smrtí. Dílo bylo poprvé zveřejněno v roce 1925. Ač velmi mlád, dává tu průchod svým emocím, které jej sužovaly po dobu péče o babičku. (Byla upoutána na lůžko.) Během studia na gymnáziu se nadchl pro malířství a myslel si, že by se mu mohl věnovat. Těšil se zájmu o umění všeobecně a díky tomu se nakonec rozhodl pro psaní. Bylo to v době, kdy žil u příbuzných v Tokiu  - v Asakuse (- jedna z okrajových čtvrtí Tokia). Jeho literární kariéra se datuje od doby, kdy začal psát povídky a eseje pro malé místní noviny a časopisy.
 
Rád četl japonské soudobé autory a knihy dánských a švédských spisovatelů. Od počátku
své kariéry byl v rozporu s momentálně populární naturalistickou školou, raději sledoval
spíše jemnější, lyrickou linku. Během studií se stačil seznámit s Kikuchi Kan, redaktorem časopisu Bungei Shunju.
 
 V roce 1920 začal studovat literaturu na Císařské univerzitě v Tokiu. Po promoci v roce 1924 založil spolu s dalšími mladými autory (Kataoka Teppei, Yokomitsu Riichi) časopis Bungei Džidai (Současná literatura). Stal se vůdčím představitelem hnutí, pro jejichž tvorbu bylo příznačné smyslové vnímání skutečnosti, lyričnost, citlivé zobrazování maličkostí.
Časopis byl reakcí na, v literatuře zakořeněný, starý japonský naturalismus, ale také stál
v opozici k „vyznavačům" proletářské literatury popř. socialistické či komunistické
školy. Bylo to "umění pro umění"  - hnutí, které ovlivnil evropský kubismus, expresionismus,
dada, a další modernistické styly.
 
Pojem Shinkankakuha, které Kawabata a Yokomitsu používali k popisu jejich filozofie, se často mylně překládá do češtiny jako "neoimpresionismus". Nicméně, tento styl neaktualizuje nebo neobnovuje verzi impresionismu; je zaměřen na nabídku "nových dojmů", nebo přesněji, "nových vjemů." V podstatě jde o "nový pohled" na psaní literatury. Příznačnější je termín - neosenzualismus.
 
Po sňatku v roce 1931 se Kawabata přestěhoval do bývalého samurajského hlavního města Kamakura, přičemž zimní období trávil v Zushi.
 
Během 2. světové války zachovával neutrální postoj a cestoval po Mandžusku (tehdy Japonci okupovali oblast Číny). V tomto období pečlivě studoval legendární japonský román z 11. století (mnohými dodnes považován za nejstarší román na světě. Příběh o princi Gendžim od dvorské dámy Murasaki Šikibu.
 
Kromě psaní beletrie, také pracoval jako reportér, zejména pro Mainichi Shimbun. Přestože se odmítl podílet na uznání militarismu, které doprovázelo světové války, a prokázal malý zájem o poválečné politické reformy, naznačil, že válka měla, (krom smrti vlastní rodiny v dětství), největší vliv na jeho tvorbu. Japonská literární kritika však přesto tvrdila, že je velmi malý rozdíl mezi jeho díly před a poválečnými.
 
V 60. letech začal Kawabata velmi činný společenský život. Podnikl turné přednášek ve Spojených státech. Zapojil se spolu s dalšími spisovateli (mj. Jukio Mišima) do kampaně odsuzující Kulturní revoluci v Číně, podporoval konzervativce, stal se prezidentem japonského PEN klubu, také podporoval mladé spisovatele, v r. 1954 byl zvolen členem japonské akademie umění. O 14 let později převzal z rukou předsedy komise Nobelovu cenu za literaturu: "za mistrovství a citlivost, jimiž vyjadřuje podstatu japonského myšlení." 
 
Ve své řeči po přijetí NC odsoudil sebevraždu a vzpomněl několika kolegů spisovatelů, kteří zemřeli vlastní rukou.
Je tedy paradoxem, že tak zemřel i on sám - ve svém sídle v Zushi 16.dubna 1972 si pustil
plyn.
 
(Poznámka: Není zcela jasné, zda šlo o úmysl či nešťastnou náhodu. Ani jeho vdova neměla jasno, věděla, že trpí depresemi - byla u něj zjištěna Parkinsonova  choroba, nevylučuje se ani nějaký zakázaný milostný vztah, nebo šok způsobený sebevraždou jeho přítele Yukio Mishima v roce 1970. Na rozdíl od něj však nezanechal Kawabata žádný dopis. Nicméně japonský životopisec Takeo Okuno popisuje, že trpěl nočními můrami, byl neustále pronásledován obrazy smrti svého přítele a také, jak zjistil v okruhu spisovatelových známých, pokud někam letěl, doufal v havárii svého dopravního letadla.)
 
 
Literární kariéra:
 
Kawabatovy  fikce se vyznačují jemnou psychologickou charakteristikou a lyrickým stylem, který je klamně jednoduchý. Jeho díla bychom mohli nazvat elegiemi života.
 
 
Próza:
 
Z počátku psal autobiografické prózy:
 
Deník šestnáctiletého - 1925
 
Tanečnice z Izu - 1926: vzpomíná na své mladické okouzlení čtrnáctiletou tanečnicí.(Za toto dílo dostal literární cenu).
 
Kurenaidan z Asakusa: zabývá se fascinujícím prostředím pouličních gangů v Asakuse. Toto prostředí velmi dobře poznal, protože v něm nějaký čas žil. Autor nás seznamuje s postavami příběhu, zobrazujícího různorodost života v ulicích Tokia, s jejich zvyky a názory.
 
Po skončení druhé světové války úspěšně pokračoval svými romány:
 
Sněhová země - 1947, jedno z jeho nejvíce překládaných děl, (časopisecky 1935 - 1947). Novela patřící k vrcholům jeho tvorby je příběhem o životních osudech dvou dívek Komako a Jóko. Autor věnuje pozornost jejich charakterům, zvláště pak sebeobětování provinční gejši Komako, která se zamiluje do diletanta z Tokia. Celý příběh sledujeme z jeho pohledu (Cestovatel Šimamura). Ráz novely je zvýrazněn splýváním povahy a osudů člověka s přírodou. Jde o koloběh všedních dnů,který je neměnný. Nad vše ční bezútěšnost a prchavost života.
 
I další prózy charakterizují autorův psychologický přístup, vyrovnanou sentimentalitu, budhistické teze a melancholický stesk z pomíjivosti života.
 
Měsíc na vodě - 1949
 
Tisíc jeřábů (Sembazuru) - 1949: román je zaměřen na čajový obřad a beznadějnou lásku. Hlavní postavou je žena, milenka muže - otce, jehož dcera díky ní, od svého otce odešla. po čase otec zemřel a na smrt nemocná „milenka"si předsevzala, že nezemře dokud se dcera nevrátí tam, kam patří.(Je to jako s vírou v 1000 jeřábů - kdo jich vyrobí tolik, uzdraví se). Čajový obřad nabízí krásné zázemípro lidské „ošklivosti". Hlavním záměrem Kawabatova díla je prozkoumat lidské pocity v době přicházející smrti. Nádoby čajového obřadu jsou trvalé a navždy, ale lidé jsou křehcí a pomíjiví. 
 
Témata konkludentního incestu, nemožné lásky a blížící se smrti prozkoumává v díle Yama ne Oto, děj soustřeďuje do domovského města Kamakury. Hlavní postavou je stárnoucí muž, zklamán svými dětmi, o svou ženu nestojí, přesto jej silně přitahuje někdo zakázaný - synova žena. Jeho myšlenky na ni jsou protkány s jinou láskou - se vzpomínkami na mrtvou sestru.
 
(Konkludentní - určitý projev vůle, učiněný jiným způsobem, ale naprosto
zřejmým např. kývnutí hlavou, potřesení rukou, nevyjádřením např. protestu, mlčky -
- tedy ne písemným nebo ústním způsobem)
 
Kawabatovy  příběhy se jeví jako zdánlivě nedokončené, někdy je obtížné rozumět jim jak ze strany čtenářů tak i recenzentů. Ale všechno  v tvorbě tohoto autora jde ruku v ruce s jeho estetickým smýšlením, s jeho chápáním umění pro umění, přičemž naprosto stranou zůstává přecitlivělost nebo morálka
 
kawabata_kniha.jpgVšechno v jeho tvorbě má svá pravidla. Řazení jednotlivých situací vedle sebe je pro něj důležitější než závěr. Styl jeho psaní je přirovnáván k tradiční poezii Japonska -  haiku
 
 
Kniha, které on sám považuje za své nejlepší dílo, Master Go (1951), je v kontrastu s myšlenkami jeho dalších děl. Jedná se o fikci, třebaže je založena na skutečné události z roku 1938.
 
Hlas hory - 1954 - Střídmá románová próza, vystavěná na půdorysu několika zdánlivě všedních epizod v rodinném životě stárnoucího tokijského obchodníka, patří k vrcholné části díla jednoho z předních moderních japonských prozaiků: vnímavému čtenáři se tu na malé ploše otevře působivé lyrické drama s tématem hledání smyslu zrození a smrti a cesty ke vnitřnímu souzvuku člověka s přírodou, pozoruhodné svou myšlenkovou vytříbeností a ponorem do hlubšího řádu bytí, jenž se skrývá pod povrchem banalit každodenního života.
 
V románu sledujeme rodinu starého tokijského obchodníka Šinga Ogaty, která se potýká s mnohými problémy. Šingo se trápí nejen rozpadem manželství své dcery a zálety svého syna, ale také se musí vyrovnávat i se svým stářím. Scény zdánlivých banalit každodenního života skrývají hlubší poznání o rozpadající se struktuře tradiční japonské rodiny, vlivu války a blížící se smrti. Popis života Šingovy rodiny je prostoupen lyrickými mementy snů, přírody a rozjímání.
 
Šípková Růženka  -  Spící krasavice - 1961 (nebo 1968)-  odhaluje vybledlé vzpomínky muže na prahu stáří, který vyvolává své erotické fantazie z doby, kdy  navštěvoval zařízení, kde mladé dívky byly zdrogovány, spaly  a nevěděly  o jeho přítomnosti.
Velkou úlohu v jeho próze hrají květy a příroda.
 

Ukázka:
 
Letní střevíčky
(přeložila ji Vlasta Winkelhöferová)
(Tanečnice z Izu a jiné prózy)
 
V koňském dostavníku si pět klímajících stařenek vyprávělo o tom, že letos v zimě je bohatá úroda mandarínek. Kůň se oháněl ocasem a klusal, jako by závodil s mořskými racky.
Vozka Kanzó koně nesmírně miloval. Kromě toho byl Kanzó na téhle silnici jediný, kdo měl vůz pro osm osob. Vždycky také úzkostlivě dbal o to, aby měl nejhezčí a nejčistší vůz ze všech dostavníků na silnici. Jakmile se přiblížil ke stoupajícímu svahu, pokaždé z ohleduplnosti ke koni hned mrštně seskočil z kozlíku. Toto mrštné seskakování a naskakování v duchu považoval za nesmírně šikovné a zábavné a byl na ně hrdý. Kromě toho dokázal - i když seděl na kozlíku - podle kolébání dostavníku vždy bezpečně uhodnout, kdy se vzadu na vůz pověsilo nějaké dítě, a mrštně a lehce seskočil a klepl dítě klouby sevřené pěsti do hlavy. Proto měly děti bydlící podél silnice na Kanzóův dostavník nejvíc spadeno, ale také se ho nejvíc bály.
Jenže dnes to dítě stále nemohl přistihnout. Nebyl zkrátka schopen chytit je přímo při činu, v okamžiku, kdy jako opice viselo vzadu na voze. Za normálních okolností Kanzó vždycky mrštně jako kočka seskočil, nechal vůz předjet, klepl nic netušící dítě, pověšené vzdadu na voze, klouby do hlavy a vítězoslavně pronesl:
"Pitomečku!"
Znovu zkusil seskočit z kozlíku. Bylo to už potřetí. Ale asi dvanáctileté děvčátko, s tvářemi zardělými vzrušením, už zase cupitá rychlými krůčky za vozem. Přerývaně dýchá, až mu ramínka poskakují, oči mu září jako hvězdičky. Jenže to děvčátko má na sobě růžové evropské šatečky. Punčochy se mu shrnuly dolů až ke kotníkům. A není obuté, je bez bot. Kanzó si děvčátko upřeně měří pohledem. Holčička uhýbá očima směrem k moři a rychle si vykračuje za vozem.
   "Ccc!" Kanzó nespokojeně mlaskl jazykem a vrátil se na kozlík. To hezké a vznešeně oblečené děvčátko, které tu ještě nikdy neviděl, sem možná přijelo do některé vily na pobřeží, uvažoval Kanzó, a proto se i trochu rozpakoval zakročit rázněji. Zároveň však měl vztek, že už třikrát seskočil z kozlíku, a přesto je nepřistihl. To děvče visí na jeho dostavníku už dobré tři kilometry. Kanzóovi to šlo tak na nervy, že dokonce šlehl bičem svého vroucně milovaného koně, aby ho popohnal k větší rychlosti.
   Dostavník vjel do malé vísky. Kanzó zatroubil hlasitě na trubku a ujížděl stále rychleji. Když se ohlédl dozadu, viděl, že holčička s hrudníkem vypjatým kupředu běží za vozem. Krátké rozcuchané vlasy jí poletují kolem ramenou a jedna punčocha jí vlaje v ruce.
   Vzápětí nato se děvče zřejmě přilepilo na vůz. Když se Kanzó ohlédl dozadu skrze sklo za kozlíkem, měl dojem, že děvče zahlédl, jak se tam krčí. Ale když Kanzó počtvrté seskočil z kozlíku, děvčátko už s vozu slezlo a šlo pěšky.
   "Poslouchej! Kam jdeš?"
   Děvče sklopilo hlavu a mlčí.
   "To se chceš na můj vůz věšet až do přístavu?"
   Ale děvčátko stále mlčí.
   "Do přístavu?"
   Děvče přikývlo.
   "Podívej se na svý nohy! Vždyť ti z nich teče krev! Tak se mi zdá, že jsi pěkná divoška, a máš kuráž, co?"
   Kanzó se zašklebil.
   "Svezu tě ve voze! Vlez si dovnitř! Když visíš vzadu, je to pro koně těžší, tak si hezky vlez dovnitř. Nebudu ti tu pro legraci."
   A při těch slovech otevřel dveře vozu.
   Chvíli nato se po ní Kanzó z kozlíku ohlédl. Holčička seděla tiše a jakoby zahanbeně klopila hlavu. Její dřívější čilost a rozjařenost byly tytam. Dokonce se ani nenamáhala vyprostit sukýnku svých evropských šatů přiskřípnutou mezi dveře dostavníku.
   Jenže co se nestalo. Když ujel Kanzó ještě tři kilometry do přístavu a pak se zase stejnou cestou vracel zpátky, zničehonic se to děvčátko znovu hnalo za jeho dostavníkem. Kanzó mu už beze slova otevřel dveře vozu.
   "Strýčku, mně se to ve voze nelíbí. Já dovnitř nechci."
   "Podívej se, vždyť máš nohy samou krev! Samou krev! Punčochy máš od ní celý červený. To je hrůza, ty divoško!"
   Dostavník pozvolna vyšplhal těch šest kilometrů zpáteční cesty a blížil se ke vsi, odkud původně vyjel.
   "Strýčku, zastavte mi tady!"
   Kanzó pojednou vedle cesty spatřil pár malých střevíčků, které kvetly v uschlé trávě bíle jako květy.
   "Ty nosíš bílé střevíčky i v zimě?"
   "Když já jsem sem přišla v léte!"
   Děvčátko si obulo střevíčky a bez jediného ohlédnutí letělo jako bílá volavka do vychovatelny nahoře na kopci.
 
 
Zdroj:
Úvod do současné japonské literatury, č. 2 (1959).
Nakamura Mitsuo: Soudobé japonské fikce - 1926-1968 (1969) - překlad Google
Gessel, Van C.,
Tři moderní romanopisci: - Soseki, Tanizaki, Kawabata, Tokio, New York: Kodansha International, 1993. Answers.com  - překlad z AJ - překladač Google
http://www.kirjasto.sci.fi
 
 
 
 

Související články:
Toni Morrisonová (02.04.2013)
Derek Walcott (23.01.2013)
Nadine Gordimer (17.05.2011)
Octavio Paz (04.08.2010)
Camilo José Cela (04.07.2010)
NAGIB MAHFOUZ ABDELAZÍZ (18.05.2010)
Josif Brodskij (08.05.2010)
Wole Soyinka (02.03.2010)
Claude Eugène Henri Simon (30.01.2010)
Jaroslav Seifert (20.01.2010)
William Gerard Golding (10.12.2009)
Gabriel García Márquez (16.10.2009)
Elias Canetti (04.10.2009)
Czesław Miłosz (22.09.2009)
Odysseas Elytis (15.09.2009)
Isaac Bashevis Singer (08.09.2009)
Vicente Aleixandre (02.09.2009)
Saul Bellow (25.08.2009)
Eugenio Montale (19.08.2009)
Harry Martinson (11.08.2009)
Eyvind Olof Johnson (11.08.2009)
Patrick White (02.08.2009)
Heinrich Böll (14.07.2009)
Pablo Neruda (07.07.2009)
Alexandr Isajevič Solženicyn (02.07.2009)
Samuel Beckett (23.06.2009)
Miguel Ángel Asturias (09.06.2009)
Nelly Sachsová (02.06.2009)
Šmuel Josef Agnon (02.06.2009)
Michail Alexandrovič Šolochov (26.05.2009)
Jean - Paul Sartre (19.05.2009)
Giorgos Seferis (13.05.2009)
John Steinbeck (05.05.2009)
Ivo Andrić (28.04.2009)
Saint - John Perse (21.04.2009)
Salvatore Quasimodo (14.04.2009)
Boris Pasternak (07.04.2009)
Albert Camus (31.03.2009)
Juan Ramón Jiménez (24.03.2009)
Halldór Kiljan Laxness (19.03.2009)
Ernest Hemingway (10.03.2009)
Winston S. Churchill (02.03.2009)
François Mauriac (17.02.2009)
Pär Lagerkvist (10.02.2009)
Bertrand Russell (03.02.2009)
William Faulkner (28.01.2009)
Thomas Stearns Eliot (19.01.2009)
André Gide (13.01.2009)
Hermann Hesse (06.01.2009)
Gabriela Mistralová (30.12.2008)
Johannes Vilhelm Jensen (23.12.2008)
Frans Eemil Sillanpää (16.12.2008)
Pearl Sydenstricker Bucková (09.12.2008)
Roger Martin du Gard (02.12.2008)
Eugene O'Neill (25.11.2008)
Luigi Pirandello (18.11.2008)
Ivan Alexejevič Bunin (10.11.2008)
John Galsworthy (04.11.2008)
Erik Axel Karlfeldt (28.10.2008)
Sinclair Lewis (21.10.2008)
Thomas Mann (14.10.2008)
Sigrid Undsetová (07.10.2008)
Henri Bergson (30.09.2008)
Grazia Deleddaová (23.09.2008)
George Bernard Shaw (16.09.2008)
Władysław Stanisław Reymont (10.09.2008)
William Buttler Yeats (02.09.2008)
Jacinto Benavente (26.08.2008)
Anatole France (19.08.2008)
Knut Hamsun (12.08.2008)
Carl Friederich Georg Spitteler (06.08.2008)
Henrik Pontoppidan (29.07.2008)
Karl Adoplh Gjellrup (29.07.2008)
Verner von Heidenstam (22.07.2008)
Romain Rolland (15.07.2008)
Rabíndranáth Thákur (08.07.2008)
Gerhart Hauptmann (01.07.2008)
Maurice Maeterlinck (24.06.2008)
Paul Heyse (17.06.2008)
Selma Lagerlöfová (10.06.2008)
Rudolf Eucken (27.05.2008)
Joseph Rudyard Kipling (20.05.2008)
Giosuè Carducci (13.05.2008)
Henryk Sienkiewicz (06.05.2008)
José Echegaray y Eizaguirre (29.04.2008)
Frédéric Mistral (29.04.2008)
Bjørnstjerne Bjørnson (22.04.2008)
Theodor Mommsen (15.04.2008)
Sully Prudhomme (08.04.2008)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 18.06.2009 19:25:34     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - epona (@)
Titulek:
Pěkný článek, na Hlas hory se už nějakou tu chvilku chystám:")

  
Komentář ze dne: 18.06.2009 22:01:07     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Re: Jasunari Kawabata
Díky za reakci a přeji krásné počtení...

Komentář ze dne: 07.11.2010 18:44:36     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Tomáš Bříza (@)
Titulek: Re: Re: dokoncenie
Objevil jsem tenhle článek docela pozdě, ale stejně si to neodpustím a výjimečně budu vytýkat ;)
1)většinou se držíš Hepburnova (amerického) přepisu japonštiny, ale pak tam uvádíš časopis "bungei džidai" českým přepisem.
2)"Yama ne oto" je špatně...správně "Yama no oto"
3)"Yama no oto" = "Hlas hory" (zajímavé, že ty charakteristiky oné knihy sedí obě. Mě se ale přece jen líbila první z nich, protože mě donutila zavzpomínat a popřemýšlet nad knihou, možná trochu přehodnotit některé mé dojmy. No určitě si ji budu muset v brzké době přečíst znovu, tak se budu víc soustředit :)

Moje první dvě výtky jsou víceméně jen určitým druhem pedantství a studijní deformace a pro většinu čtenářů nejsou bůhvíjak důležité. Každopádně díky za tenhle článek, doplnil jsem si o Kawabatovi spoustu informací :)



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz