Wilhelm běží jak slídící pes. Vždy už má pocit, že vidí tureckého vojáka za nejbližším stromem, ale pak mu zase jak přelud unikne. Konečně jej opět spatří, když opustí pás lesa a ocitne se na volném prostranství. Wilhelm strhne pušku a zalící, ale pak ji vztekle zase skloní. Je to velká vzdálenost a fouká silný vítr. V dálce se vine řeka Dunaj a podél ní pochoduje vojsko. Wilhelm si přestává jednoho vojáka všímat a sleduje to obří těleso, které se jak zkázonosný had plazí krajem. Uvědomí si svou naivitu. Tenhle pluk táhne na Bělehrad. Ten se nebude zdržovat, aby prohledával nějaké vesnice kvůli pár rakouským vojákům.

Utíkající voják klopýtne a spadne. Leží dlouho, snad celou minutu. Pak se zvedne a nevěřícně se ohlíží k Wilhelmovi. Jen si běž. Wilhelm vrací pušku na záda. Turecký voják běží dál a Wilhelm mizí v lese. Tam chvíli jen přemýšlí. Bojuje v něm vidina útěku na sever do Švýcarska se zvědavostí, která se probudila spolu s až posvátnou hrůzou.

Wilhelm se plíží lesem na skalní výčnělek, z nějž má lepší výhled na turecké zástupy. Je to přesně, jak očekával. Raněného vojáka se ujali a naložili jej na jeden z vozů. Tím to skončilo. Pluk spěchá a nemá čas vyslýchat janičáře kvůli nějakým krajem se toulajícím utečencům. Wilhelm počítá jednotky. Vepředu jedou dva jízdní prapory bojovných Mameluků, dohromady snad kolem stovky zvířat. Rytmické bušení kopyt se nese krajem jak vzdálené hřmění. Na křídlech pochodují dva janičářské oddíly a lehká pěchota, vcelku na dobré dvě stovky mužů. A za armádou sedm děl, z toho čtyři Wilhelm určí jako osmnáctilibrová a ty doplňují tři hrozivé protipěchotní moždíře.

Do vesnice se vrátí až skoro za soumraku. Všichni jsou schovaní v domech, jako by měl přijít soudný den a teprve když spatří klidně vykračujícího Wilhelma, začnou vylézat.

„Dostal jsi ho? Vyrazíme?“ běží k němu Rossi a půlka vsi napjatě čeká jeho odpověď.

Wilhelm kolem ní projde jako ve snách. Cosi tíží jeho mysl, ten fakt nelze nevidět.

„Co se stalo?“

Wilhelm se posadí a zhluboka napije vody. S dehydratací odchází část všech pochyb a výčitek. Pusť to z hlavy, říká zase tichý hlas. Pryč od toho všeho! Tak mu radí jeho charakter. Podívá se na Rossi. Ano, tak to musí být. Nechat tohle za hlavou. Není to jeho válka. Vždyť už ani není Rakušan. Tahle otčina jej dávno vydědila.

„Vyrazíme,“ kývne hlavou.

Krátce se oba rozloučí s vesničany. Slibují jim v budoucnu bohatou odplatu od mocného Rakouska. Ovšemže to jsou lži a vesničané to snad i tuší, ale nic neříkají, jen klopí oči a vypadají plni úlevy, že je opouští ty dvě prokleté duše. Wilhelm s Rossi putují na západ.

„Prodám šavli, pušku a roh na prach. To by mohlo u nějakého pašeráka vyjít na svezení do Šibeniku a potom na místo na lodi do Benátek. Z těch se nějak do Švýcarska už dostaneme.“

Wilhelm překvapí sám sebe, když to řekne nahlas. Najednou to zní docela reálně. Dokonce i vcelku tuší, kde by mohl takového vozku najít. První noc přespávají pod srázem. Ani jeden z nich nemůže pořádně usnout, zčásti kvůli vlhku, ale hlavně pro těžké myšlenky.

Nad ránem Rossi přeci jen usne. Vidí zelené kopce a nad nimi bílé hory a stáda ovcí kolem sebe. Takhle zářivé to doma nebylo, to si uvědomí hned, ale sen je to krásný. A sotva si ve svém snění nahlas přizná onu neskutečnost, tak závoj mámení padá jak rozťatý vojenskou šavlí.

Ráno je studené, vlhké, dusné a nepříjemné a Rossi vidí Wilhelma stát s rukama v kapsách a dívat se kamsi do dálky. Během chvilky Rossi pozná, že Wilhelmovo vědomí je spíše obráceno dovnitř sebe sama, než na vzdálený horizont, k němuž jej poutá zrak.

„Wilhelme?“

Otočí se.

„Rossi, myslím, že bych to stihl. Totiž varovat Jeníka z Brentanova pluku. Jeden z těch vojáků, Celle tuším, mi dost přesně naznačil, kde se s jednotkou mají setkat. A když nenajdu Jeníkův útvar, pak musím varovat alespoň jednotky na západ od Bělehradu. Kohokoliv.“

Řekne to najednou, prostě a racionálně, takřka po vojensku, jako by už hovořil o taktice s vojenskými kumpány.

„Před čím je chceš varovat?“ zeptá se Rossi a hlas jí zadrhne v hrdle, jak si začíná uvědomovat, že do žádného Šibeniku se nakonec nejspíš nepůjde.

„Před velkým plukem Osmanů, který jde jejich směrem. Nevím, jestli jej ti dva vojáci viděli, ale mám tušení, že ne. Nebudou mít žádné varování a jejich útvar je navíc pěší. Nemůžou stát proti jízdě.“

„Wilhelme,“ vstane Rossi. „Ale to přece není tvůj boj! Není to náš boj!“

„Já vím,“ řekne Wilhelm. „A rád bych to nechal za sebou, to mi věř.“

Rossi mu jemně sevře tváře do dlaní a on její ruce chytí do svých. Copak by to hloupá dojička mohla někdy pochopit, napadne jej. V náhlém vzepětí nacionalistických citů a mužské pýchy, v tom nanejvýš ctnostném okamžiku, se mu to ubohé děvče začíná upřímně hnusit. Najednou si neuvědomuje, jak se to mohlo stát, že se s ní tak sblížil.

„Rossi,“ řekne. „Musím udělat, co je správné. Byl jsem rakouským vojákem a nemůžu dopustit takový masakr.“

„Vždyť tě pověsí!“ zvolá Rossi.

„Jeden život… proti celému pluku,“ řekne on a vzápětí si sám uvědomí, jak pateticky to muselo vyznít.

Patos zachytí i Rossi a na chvíli se zakaboní.

Co jí to nalhávám, pomyslí si Wilhelm. Hlavně je to skvělá příležitost takovým velkým skutkem očistit své jméno a třeba se zas vrátit k armádě. Kdo by věšel hrdinu, který přinesl tak vitální informace a riskoval kvůli tomu vlastní krk?

Rossi se k němu přitiskne, utírá si do něj slzy a líbá ho po celé tváři. Proboha, ať už toho nechá, pomyslí si on; kdejaká markytánka u vojska bude nakonec lepší než tohle. Sblížilo nás ohrožení a to je asi tak vše.

„Počkáš v té vesnici. Ten dobrý rychtář tě ještě na chvíli schová. Vrátím se pak pro tebe, nebo někoho pošlu.“

Zase lži. Ale to jí nedochází. Wilhelm cítí, že by měl dodat ještě něco, ale nakonec jen chytne Rossi za ruku a vrací se k vesnici.

Tam vysvětluje, o jak naléhavou věc se jedná, až se mu nakonec povede šavli, roh na prach a pušku směnit za koně. Takže sbohem Švýcarsko, teď už ses definitivně stalo mrtvým snem.

„Vrať se mi brzo,“ naříká Rossi a znovu jej líbá.

Wilhelm odpovídá cosi navýsost romantického. V dalších dnech už si ani nevzpomene, co vlastně řekl.

Jede poklusem na jih, míjí lesy, louky i kamenité pláně. Rossi zatím v nadcházejících dnech pracuje na poli i na rychtářově zahradě a postupem času se stává součástí vesnice. Jen občas pohlédne k lesu, jako by z něj měl každou chvíli vyjet Wilhelm.

„Možná sis ho za tu dobu zidealizovala,“ řekne Dimitar.

Rossi, která se opírá o křivý plot, se ohlédne k rozložitému muži. Uvědomí si, že uplynulo již pět týdnů, co Wilhelm odešel. A napadne ji, že byla hloupá. Zase se zakoukala do vojáka. I když to vlastně ani voják nebyl.

„Možná,“ řekne pak a položí tvář na plot.

„Nemusíš otročit tady na rychtářském za suchou postel a kousek chleba.“

Rossi ví přesně, o co Dimitarovi jde. Chce ji pojmout za manželku. Vzrušuje ho, že se ve vesnici objevila cizinka a přinesla s sebou závan dobrodružství. A tráví s ní nejvíc času, takže to vnímá tak, že musí do příležitosti, jež se mu naskytla, zarýt prsty a jen tak ji nepustit.

O tom Rossi přemýšlí před usnutím. Deka rozhryzaná od myší je skoro zbytečná v horké noci. Když už je dusno neúnosné, vstane, otevře okno a zhluboka dýchá. Venku houká sova, jako by odpovídala Rossi na všechny ty podivné myšlenky. Jenže odpovědi není rozumět. Snad jí ta sova vytýká, že nebyla věrná svému muži. Že pošpinila jeho jméno a svou čest při první příležitosti, zatímco jeho mrtvola, kterou Turci pohodili, kdo ví kde, ještě ani nezačala tlít. Pak Rossi vzpomene na rodiče a připadne si jako dítě, jež si hrálo na dospělého, až se spálilo. A ta představa ji uklidní, vezme jí tu tíži zodpovědnosti za všechny události, jimiž je smýkána a k nimž neví, jak se postavit.

Na konci vsi štěká pes. Snad ucítil vlčí pach. Snad i na něj dolehla podivná hrozba, která je ve vzduchu. Sova oněměla a Rossi má chuť utéct pryč.

Za chvíli se brodí vysokou trávou. Otočí se a pohlédne na okno, jímž opustila dům. Na kraji lesa cosi zašustí a pak vyběhne zajíc, kterého probudila ze spánku. Rossi se otočí a vstoupí do lesa. Pes žalostně zavyje, jako by jí skládal žalozpěv. Mezi stromy se protáhne šedé vlčí tělo, stěží rozpoznatelné v hluboké černi.

Rossi, polomrtvá strachy a chvějící se vzrušením, si citelně oddechne, když se vrátí na své lože. Zamyšleně ždímá lemy noční košile.

Pak přemýšlí o dětství i o posledních dnech a zdá se ji, jako by vše bylo zvláštním mámením, s kterýmžto pocitem nakonec usíná.

Výprava na kraj lesa naplnila Rossi pocitem něčeho nového a myšlenka na to nové jí nedala už spát. Druhého večera podniká stejný výlet. Pes mlčí a stromy se též chvějí v němotě. Jen šumění v korunách je podivnou ozvěnou vichřic z neskutečných dálek.

Na jedné z nočních výprav ji k smrti vyděsí Dimitar.

„To jsem já,“ ukazuje prázdné ruce a mění se ze siluety v člověka.

Rossi čeká, že ji bude kárat, nebo že se zeptá na význam těch procházek. Nepochybně ji sledoval. Trápen svými démony a tužbami nemohl spát a sledoval z okna bílou postavu chodící do tmy jak neklidný přízrak.

„Něco ti ukážu,“ řekne Dimitar a vykročí hloub do lesa, než by se Rossi sama odvážila.

Otočí se, když vidí, že Rossi váhá. Nic neřekne.

„Dobře,“ špitne ona a běží za ním.

Ocitají se na kraji rokle, jejíž dno je zalito světlem Měsíce.

„Mare tranquillitatis,“ řekne Dimitar a ukáže vzhůru.

Rossi se dívá na Měsíc, který je narudlý a chvílemi jej překrývá mrak, jenž vypadá jako vlčí hlava. Zubatá tlama vlka překryje většinu Měsíce a z dáli dolehne do kraje nepřirozené burácení, jako by se soudný den ohlašoval hřměním ze samotného pekla. Rossi i Dimitar se rozhlížejí, odkud nepřirozený zvuk přišel. Pak se jejich pohledy setkají.

„To znamená Moře klidu,“ řekne on.

„Jak to víš?“ zeptá se Rossi.

„Můj bratr byl mnich.“

Rossi má na chvíli pocit, jako by viděla skrz Dimitara, jako by tam s ní ani nebyl.

„Přepisoval knihu Almagestum novum a vyprávěl mi o geometrii, astronomii a nebeských tělesech. Jeho skriptorium shořelo a on se při hašení nachladil, na což taky potom zemřel. Ale tu knihu zachránil. Mám ji doma. Tedy, alespoň doufám, že ji tam mám. Dlouho jsem se na ni nedíval.“

Po té kryptické poznámce se Dimitar odmlčí a jeho obličej se začne ztrácet ve tmě, jako by s ní splýval. Rossi nemůže dost dobře zakrýt, že je překvapena. Narudlý svit noční oblohy ovšem rysy v jejím obličeji pokřiví do šklebu ďábla.

„To je mi líto,“ řekne Rossi falešným tónem. „Totiž, že mi… že ti zemřel bratr.“

„Jsem si skoro jist, že ti taky někdo zemřel. Čtu ti to každý den z obličeje.“

„To je pravda,“ povzdechne si ona.

„Chtěla bys tu knihu vidět? Je to krásný přepis. Vzácný.“

V Rossi se náhle cosi probudí.

„Ne, nechci ji vidět; už ne,“ řekne rezolutně.

Dimitar k ní přikročí.

„Co máš za problém?“ zeptá se. „Proč mi musíš pořád vzdorovat?“

Rossi dostane strach. Úžas z latinských slov je náhle pryč.

„Když jsem byla malá, ztratila jsem se v lese. Bylo odpoledne a schylovalo se k večeru. Nikdy jsem neměla takový strach. Ani nikdy potom, když jsem třeba byla v tureckém zajetí. Ne. Takový už ne.“

„Proč mi to říkáš?“ zarazí se Dimitar.

„Cítila jsem se tehdy svobodná.“

Rossi pohlédne do rokle. Jak dlouho by asi letěla na dno? Jak dlouho by letěl Dimitar? Obojí by bylo tak snadné. Udělat dva kroky a roztáhnout ruce jak holubice. Anebo jeden krok a opřít se do něj. Snad by padali oba. Jak anděl a ďábel v smrtelném sevření; dva, co se vzájemně svrhli z výšin.

„Mám chuť tě zabít,“ řekne Rossi.

„Tak to udělej,“ roztáhne ruce Dimitar a zavrávorá na kraji srázu.

Ona mu položí ruku na hruď.

„Nebojíš se?“

Dimitar ji chytne, prudce se otočí a hrubě s ní smýkne nad zející hlubinu.

„A ty?“ zeptá se. „Bojíš se? Připadáš si svobodná?“

Rudý opar z Měsíce zmizí a stejně tak mrak ve tvaru vlčí hlavy. Úzkost přejde a Dimitar, který nikdy nežil, ale byl jen výplodem její fantazie, se rozplyne ve větru. Rossi si uvědomí, že se málem vrhla ze srázu. Ulehne do trávy a poslouchá volání žluvy.

Byla to ona, jež měla bratra v klášteře. To ona si listovala knihou, která po něm jako jediná zbyla. To ona běžela do lesa s pocitem, že je ztracená, který měla dlouho předtím, než se opravdu ztratila. Nechtěla se ani vrátit domů, když otec knihu prodal a tím pohřbil vzpomínky na bratra, ale také sny, fantazie a celé její dětství, které si v hlavě uměle protahovala takřka do věku na vdávání. Pak už před ní bylo jen pastevectví a dojení. Zelená tráva a díže s mlékem. Tedy, až do doby, kdy se objevil on, voják s podmračeným pohledem. Jmenoval se Dimitar a teď je mrtvý a je to, jako by jí znovu vzali tu knihu, jako by znovu přišla o křídla a rozpoltila se na poslušného anděla i sebezničujícího démona, kteří v objetí padají z nebes.

„Čtu si to každý den z obličeje,“ řekne Rossi sama sobě. „I když si na něj nevidím. Čtu si z něj ten smutek. Vím, že tam je.“

Není žádná rokle a nejsou žádné vycházky do lesa. Rossi je v malé komůrce, v níž ji zamyká rychtář od chvíle, kdy ji označil za posedlou a šílenou. Chodí za ní pouze farář a vesničané ji litují, hlavně při nedělní mši.

Zavírá okno, z něhož hleděla vstříc všem těm iluzím. Není žádná rokle. Neměla by kam skočit, ani kdyby opravdu chtěla. Ovládá ji bezmoc. Její svět je malý.

Byl vůbec skutečný Wilhelm? Bylo skutečné turecké zajetí? Není pořád ve Švýcarsku?

Rossi usíná a žluva v lese končí svou píseň.

„Viděl jste ten rudý Měsíc, otče?“ ptá se ráno Rossi faráře.

„Viděl,“ odvětí on.

„Překryl ho mrak ve tvaru vlčí hlavy. Není to znamení od Pána?“

„Raději si ještě odpočiň,“ řekne kněz s hlasem plným starosti.

Rossi zavře oči a málem se rozpláče. Odpočívá pořád. Už týden. Nebo dva? Je odpočinutá dost. Tedy… ta hromada svalů, kosti, tuku a dalších orgánů, jež ji tvoří, je odpočinutá.

„A otče,“ zvedne znovu hlavu. „Slyšel jste to hřmění?“

Farář neodpoví, jen se napije mléka a jeho oči jsou prázdné jak oči žebráka, který ztratil vše, ale nechce se mu umírat, nebo alespoň ne bolestivou smrtí.

„Měla jsem pocit, že behemot kráčí světem, takový to byl zvuk.“

Kněz na ni pohlédne.

„Čítávalas hodně v Písmu?“

„Jako malá,“ řekne Rossi. „Některé věci mi utkvěly v hlavě.“

„Zdalipak máš paži jako Bůh a jako on hřímáš svým hlasem?“ odcituje kněz a dívá se přitom někam ke stropu. „Obávám se ovšem, mé dítě, že jsme neslyšeli hlas boží, ale zvuky bitvy.“

„Bitvy?“ napřímí se Rossi.

„Děla a pušky,“ kývne hlavou farář. „Ale tvá připomínka Písma je výstižná. Ani my nyní nevíme, zda jako Jób přijdeme brzy o vše, či zda při nás stál Bůh.“

„Jistě tam bojoval Wilhelm,“ vydechne Rossi.

„Anebo to byla jedna z mnoha jiných bitev. Ale byla velmi blízko. Pokud v ní pan Grammer bojoval a pokud je stále na tomto světě, pak bych se divil, kdyby zde nepřišel. Řekni, Rossi, nebylo by to pak pro tebe, jako kdyby odešla zlá noc a začal zase den?“

„Asi tak nějak,“ řekne dívka slabým hlasem a políbí vrásčitou knězovu ruku. „Děkuji.“

„Půjčím ti svá evangelia, abys v nich mohla hledat útěchu a klid.“

Rossi se pousměje.

„Víte, otče, jak se nazývá ten velký útvar na Měsíci? Moře klidu.“

„Netušil jsem ani, jaké máš rozhledy,“ řekne kněz mírně. „To, co říkáš, jsem nevěděl. Avšak i to je výstižné. Bůh ve své moudrosti rozdělil vesmír na dvě sféry. V té sublunární panuje chaos, bolest, zmar a velkými se zdají všechny naše titěrné křivdy. Ale dále, počínaje snad právě tímto Mořem klidu, je superlunární sféra, v níž s nekonečnou elegancí putují éterem nebeská tělesa, jejichž rozměry i vzdálenosti, do jakých se vydávají, jsou dalece nadřazeny byť i jen tomu, co si člověk dovede představit, natož s čím se může v životě setkat. Nad tím vším pak je sféra stálic, které jsou tak dokonalé ve své harmonii, že nepotřebují pohybu.“

„Krásná představa,“ řekne Rossi.

„Ano,“ hlesne kněz a v jeho tváři je vepsána veškerá životní únava starého muže. „A pak je ještě jeden svět, ale ten není v žádné sféře, není v žádném prostoru a žádné těleso do něj nedoletí. Je to svět ducha a vysvobození. Ráj, který je nádhernější, než všechna krása ve vesmíru kolem nás. V Písmu se píše, že nás Bůh povolá k živé naději, k nepomíjivému, neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví, které jen pro nás čeká v nebi.“

„Wilhelm jistě žije. Vybojovali vítězství,“ řekne Rossi spíše pro sebe, jako by ani neslyšela jeho slova, ale pak na ně přece zareaguje: „Živá naděje. Ta nás teď spojuje.“

Do oken se opřou paprsky a okenice pootevře teplý závan.

„Snad bys mne mohla doprovodit do kostela,“ nabídne kněz. „Venku je krásně a čerstvý vzduch nám udělá dobře při našich nadějných i tíživých myšlenkách.“

Rossi s farářem jdou přes vesnici a nad hlavami jim plynou bílá oblaka připomínající v slzách rozmočený papír.