Vojáci vedou Wilhelma k velitelskému stanu. Částečně si zase připadá jak v zajetí. Z úzkostných myšlenek jej vytrhává jen zápal pro věc a vzrušení z odvážného činu, kterým chce očistit své jméno.

„Počkej tady,“ řekne jeden z vojáků, když dorazí k velkému stanu.

Zevnitř se ozývá smích. Voják vklouzne dovnitř.

„Jsou pěknější holky v Itálii, nebo v Rakousku?“ je slyšet přes nedovřenou plentu.

Wilhelm pohlédne na desátníka, jenž stojí vedle něj. Ten se pobaveně usměje. Wilhelm se s hraným klidem taky ušklíbne. Nakonec by si tu snad mohl i najít přátele. A domov. Voják se zas vrátí a ukáže Wilhelmovi směrem do stanu.

„Můžeš vstoupit.“

Wilhelm se ocitne v příšeří. Sotva se rozkouká, tak jeho první pohled padne na stůl. Značky, které nepochybně reprezentují osmanské pluky, jsou kolem těch rakouských a též kolem Bělehradu rozmístěny do kleští, jak dravci, před jejichž lovící smečkou není úniku. Wilhelm pohlédne na tři muže a zároveň, jak si domyslí, velitele jednotlivých setnin.

„Jmenuji se Jan Jeník,“ kývne první z nich a podává mu ruku.

„Wilhelm Grammer.“

Jeník je vysoké a rozložité postavy. Sotva se vleze do normované rakouské uniformy. Vysoké holínky a sčesané vlasy s krátkým copkem mu dodávají skoro císařského vzezření, které nezkalí ani šmouhy od krve na šerpami přepásané hrudi. Jeho tvář je dobrácká, s přemýšlivýma očima, úzkými rty a jemnými rysy milovníka žen a písní; s dlouhým výrazným nosem a hustými licousy, jaké nosí čeští statkáři. Šavle je u pasu zavěšena pro rychlé tasení, nikoliv pro přehlídky. Wilhelm si pomyslí, že tento muž musí působit přímo uhrančivě na ženy a v nepřátelích zas nepochybně vzbuzuje strach.

„Toto jsou velitelé Ingmar Svarthjart a Rudolf Josef Colloredo. Nadporučík Colloredo je technicky vrchním velitelem našich setnin, než se opět připojíme k Brentanovu pluku.“

Také Ingmar je většího vzrůstu, ovšem je spíše vytáhlý a šlachovitý, nežli mohutný. V obličeji dokonce Wilhelmovi přijde až pohublý, jak mu vystupují bílé lícní kosti a pátravé oči pod hustým obočím se naopak propadají do lebky. Ingmar se dívá klidně a zkoumavě, zatímco za jeho očima se odehrávají neznámé myšlenkové pochody. Uniforma umouněná prachem je na něm spíše volná a navzdory konvencím má u pasu krom důstojnické šavle i dlouhý nůž a prostou pistoli.

Rudolf Josef Colloredo, jehož jméno není Wilhelmovi neznámé, je středního vzrůstu, uniforma na něm sedí jak šitá na míru a dívá se na svět se šlechtickou přezíravostí, tříhranný klobouk pod paží. Nejblíže snad on má k zdobným vojákům z přehlídek.

Wilhelm jim skoro dvacet minut popisuje, co viděl. Jeho nadprůměrná paměť, s níž si opět vybavuje oddíl za oddílem, je mu v tom zdatným pomocníkem.

„To není dobré,“ řekne pak Colloredo a zamyšlen se posadí na stoličku.

Ingmar si mne bradu a dívá se vzhůru. Jediný Jeník upírá dál oči na taktickou mapu, jako by z ní mohl zničehonic vyčíst něco, co doposud neviděl.

„Je nás víc,“ řekne pak zvolna a tón jeho hlasu naznačí, že se mu již v mysli zrodil plán.

„O trochu,“ odvětí Colloredo. „Máme jednu dělostřeleckou baterii a slabší děla.“

„Nemáme kavalérii,“ přidá Ingmar. „Děla nás zdecimují hned před bitvou a jejich jízda námi projede jako nic.“

Jeník mlčí. Namotává si na ukazovák kapesník a zase jej rozmotává. Zamyšleně dojde k vchodu do stanu.

„Pane Fleischmanne, přineste nám vodu a jídlo pro hosta,“ řekne mírným hlasem a potom se zas otočí.

Oči všech tři mužů na něj hledí s očekáváním.

„Pane Colloredo, se svými feldjägery postavíte vpředu zátarasy. Tím ochráníme čelo před jízdou a dá vám to dost prostoru, ve kterém mohou úřadovat vaše dlouhé pušky.“

Colloredo se zachmuří.

„Jízda nás objede a napadne ze strany nebo z boku,“ řekne pak.

„Spíš z boku,“ odvětí Jeník. „Tam narazí na pěchotu pana Svarthjarta ve čtvercové formaci. Jak rychle ji dokáže vaše setnina zaujmout?“

„Za minutu určitě,“ odhadne Ingmar.

„Tak jsem to také hádal. Bude třeba jít do čtverce na poslední chvíli, protože nevíme, z kterého boku jízda nejdřív zaútočí. Musíte chránit dělostřelce i mé granátníky. Až jízdu zaměstnáte a zadržíte, uděláme jim těžké škody pomoci granátů.“

„A co děla? K té bitvě ani nedojde, protože nás většina bude mrtvých, než vůbec pošlou jízdu,“ rozhodí Colloredo rukama.

„To si nemyslím. Budou střílet z velké dálky. Vaši jägeři budou v jedné dlouhé linii, mí granátníci ve dvou řadách a infanterie ve volné formaci, později pak ve čtverci. Budeme na ně čekat a po celou bitvu se nehneme dopředu ani o krok. Nepřátelská děla nám nezpůsobí takové ztráty a rovněž budou naši muži odpočatější.“

Ve stanu nastane ticho. Wilhelm sice Jeníkovu taktiku chápe, ale poradě důstojníků byl přítomen prvně, takže mu chvíli trvá, než význam celého okamžiku vstřebá.

„Pánové,“ řekne Jeník povzbudivě. „Ano, jízdu nemáme a to je vážný problém. Lhali bychom sami sobě, kdybychom měli tvrdit, že ne. Ale my jsme přece cvičeni proti jízdě. A na tom celou bitvu postavíme: budeme v defenzivě a jägery i pěchotu kompletně zaměříme na boj proti kavalerii. Vezmeme jízdě všechny výhody, které má: manévrovatelnost, rychlost, sílu prvního nárazu. Uděláme pro jezdce z těl jejich koňů, kteří nebudou moct dopředu ani dozadu, smrtící past.“

„A co potom? Nakonec vyšlou pěšáky,“ ozve se Colloredo. „Nepodceňme tuto fázi.“

„Budeme mít vepředu výhodu zátaras. A až ty pěšáky vyšlou, tak buď půjdou pomalu a potom jim hrozivé škody udělají naše děla, nebo poběží a dorazí k nám unavení během.“

„Zatímco my budeme vyčerpáni bojem s jízdou a neustálými změnami formací. Nelíbí se mi to,“ konstatuje Colloredo.

„Neplánujeme tady nic líbivého, ale udělat to musíme.“

„Mohl bych rozkázat jinak,“ odtuší Colloredo.

Nastane ticho a mezi Colloredem a Jeníkem proběhne rozhovor beze slov. Voják Fleischmann se vrací s občerstvením. Wilhelm lačně jí a pije, zatímco Michael se vrací před stan. Jeníkův pohled je neústupný a v jeho tváři není vidět strach. A přece v něm strach je, hluboko ukrytý a o to více sužující, což Colloredo s Ingmarem dobře ví.

„Uděláme to tak,“ rezignuje Colloredo a povzbudivě se pousměje na Ingmara, jako by na něj chtěl přenést svou víru v Jeníka, jež jde ruku v ruce s vírou ve vítězství.

„Hm,“ kývne hlavou Ingmar. „Těch jezdců je ale hodně. Takže v teorii je to dobrá taktika, ale asi tak stejně, jako je hráz z proutí dobrá proti velké vodě. Mé pěšáky odsuzujete k smrti, přinejmenším dobrou půlku z nich určitě.“

 „Nikoho neodsuzuji, ale rozkazuji jim bojovat,“ zvážní Jeník a tváří se náhle přísně. „Nevyvolávejte ve mně prosím vinu, pane Svarthjarte. Ty jednotky táhnou na Bělehrad a toto, tedy bojování a umírání, je naše práce. Cítím zodpovědnost za jednotku, za všechny naše muže, a přece bych je bez váhání poslal na smrt, kdybych musel. Nebudu proto o nic hůře spát a nezkysne mí víno v ústech. Vám teď poradím to samé.“

„A já oficiálně opět nominuji pana Jeníka velitelem operace,“ řekne Colloredo.

„Dobře,“ kývne Jeník hlavou a vyhlédne na chvíli ze stanu. „Pane Fleischmanne, pošlete mi sem pana Koldruse.“

Colloredo odchází ze stanu, před nímž míjí Michaela Fleischmanna. Po pár krocích se připojí Tobias Mittelmeier, první poddůstojník z Colloredovy setniny.

„Budeme bojovat,“ řekne Colloredo. „Proti jízdě a s nedostatkem děl.“

„Ten voják, co přišel odnikud, přinesl informace?“

„Ano,“ stvrdí Colloredo a zastaví se. „Pane Mittelmeiere, potřebujeme zátarasy. Zpravte muže a začněte s výrobou.“

Zamyslí se.

„Jak jsme na tom s municí?“

„Můžeme vypálit třicet salv.“

„Dobře,“ řekne Colloredo, dá se opět do chůze a vyhne se spěchajícímu Johannu Koldrusovi, jenž vzápětí dorazí do Jeníkova stanu.

„Pane Koldrusi, vyřiďte jednotce, že budeme bojovat. Přepočítejte munici.“

„Ano, pane.“

„Půjdu též za svou jednotkou,“ řekne Ingmar, Jeník jej poplácá přátelsky po zádech a pak už zůstane s Wilhelmem ve stanu sám a obklopí je tíživé ticho.

„A vy, pane Grammere, jste voják?“ zeptá se pak Jeník a sotva na něj pohlédne, má Wilhelm pocit, že mu nahlédl do samotné duše.

Wilhelm naprázdno polkne. Jeník si v klidu srovnává hedvábný kapesník do kapsy. Pak vytahuje z malé brašny papír a rozkládá ho. Wilhelma náhle opouští odhodlání a vypráví znovu svůj příběh o táboru pod vedením samotného Josefa II.

„Nesnáším lži,“ řekne po chvíli Jeník a překvapivě to nezní jako výhružka, ale spíše prosté konstatování.

Potom ukáže Wilhelmovi papír.

„Tady mám na vás zatykač. Pobodání důstojníka, postřelení vojáka na stráži a dezerce. Za každý z těch činů je oprátka.“

Wilhelmovi zatrne u srdce, když slyší ten výčet svých vin. Jako by Jeník rozlomil pečeť, která tyto vzpomínky chránila před vyvoláním. Zaslepený hněvem pobodal toho poručíka, když udělal něco, co by slepě rozlítilo snad každého muže. A pak už nebylo cesty zpět. Vojáka na stráži střelit nechtěl, ale nebylo jiného zbytí. Snad jej ani nechtěl zasáhnout, ale zasáhl. Vlastně se mu ulevilo, když později viděl svůj první zatykač a na něm, že je hledán pro „postřelení“, nikoliv „vraždu“. Do té doby si nebyl jist, zda voják, kterého znal dokonce jménem, vůbec zásah přežil.

Wilhelm cítí, jak má sucho v puse. Je uprostřed tábora. Hned za vstupem do stanu nepochybně stojí vojáci.

„Tohle,“ ukáže Jeník a složí papír. „Bude zatím tady.“

Pomalu vrátí zatykač do náprsní kapsy.

„Přinesl jste nám klíčové informace, které ušly všem zvědům a předsunutým jednotkám. Dokonce ani svobodníci Celle a Koldrus, kteří k jednotce přišli z toho směru, se, vyjma drobného oddílu janičářů, s žádnými Turky nesetkali.“

Wilhelm vydechne.

„Mohl jste jít pryč. Utéct,“ pokračuje Jeník. „Nepochybuji, že jste to zvažoval. Třeba s tím děvčetem, o kterém mi Celle s Koldrusem vyprávěli. Ale rozhodl jste se jít sem, vrátit se k armádě, která pro vás chystá natřikrát provaz.“

„Nesnesl jsem pomyšlení…“ začne Wilhelm horlivým hlasem, ale Jeník jej přeruší.

„Že budeme zaskočeni Turky, viďte? Jestli vy nakonec nejste rakouský vlastenec. A též voják srdcem a duší… Co jsem říkal o těch lžích?“

Wilhelm se tváří zkroušeně jak pokárané dítě. V duchu si vyčte, jak byl hloupý, když si myslel, že tento důstojník nerozpozná lež, která zafungovala s odřenýma ušima na švýcarskou pasačku.

„Správně jste si vypočetl, že toto všechno uvážíme a s nahlédnutím, jaký jste hrdina, budete osvobozen od popravy. Konec konců, nikoho jste nezabil, tak žádné vdově nebudeme křivdit, nemám pravdu? Ale takto přece vojenské právo nefunguje, pane Grammere.“

„Musel jsem být naivní,“ řekne tiše Wilhelm, teď již upřímně.

„Na druhou stranu, já to ocenit dokážu,“ uzavře Jeník. „Protože, ať je to jak chce, tak jste nám skutečně přinesl ty informace. A skutečně jste velmi riskoval. Dokud do toho budu mít co mluvit, budu se za vás přimlouvat, třeba i u císaře. Tedy, pokud se přidáte k jednotce a vzdáte dalších pokusů o jakékoliv podobné jednání.“

„Rozhodně, pane!“

„Dobře. A nyní; u jaké jednotky jste byl?“

„U jednadvacátého jako granátník.“

„Vida, vysoká čepice,“ zasměje se Jeník. „Tak to vítejte u pětatřicátého pěšího pluku. Budete v mém granátnickém oddílu. Pan Fleischmann vás vybaví a zavede k jednotce. Rozchod.“

Cestou táborem prohodí Wilhelm pár slov s Michaelem, ale hlavně přemýšlí o neortodoxních velitelích a zejména pak o Janu Jeníkovi a o jeho slovech.

V následujících dnech začínají přípravy na střet. O pohybech turecké jednotky pravidelně hlásí průzkumníci, kteří potvrzují Wilhelmova slova. Velitelé vybírají místo střetu a rakouský tábor se dvakrát přesouvá směrem na sever.

„Tak, přeci jen se ještě setkáváme,“ říká s úsměvem Leopold Celle, když konečně narazí na Wilhelma. „A dokonce jako spolubojovníci.“

„Buďte zdráv,“ podává mu Wilhelm ruku.

Leopold je vytáhlé postavy, s dlouhými údy a velmi mrštný. Pátravé oči vsazené do spíše bledé tváře jako by zkoumaly každý detail v okolí. Granátnickou čepici si nese pod rukou a přes rameno těžkou pušku, o něco kratší, než jsou dlouhé fusily jägerů.

Setkají se v podvečer. Wilhelm sedí na voze a sleduje v houstnoucích stínech se pohybující vojáky. Na kolenou má stoh papírů svázaných do desek, do nichž krátkou tužkou střídavě kreslí a zapisuje. Slovo přitom střídá slovo a brzy si začínají tykat.

„Abych řekl pravdu,“ pronese Leopold zničehonic. „Zdálo se mi, že neříkáš úplně pravdu, když jsme se prvně setkali. A že chceš utéct.“

„Co kdyby ano?“

„Mezi námi, mně je to jedno,“ pokrčí Leopold rameny. „A co si budeme povídat: každého, nebo tedy skoro každého, to občas napadne. Kdybychom aspoň byli blíž Rakousku. Ty návštěvy Gmundu… Holky, víno a karban. To byla jiná vojna. Tady je jenom umírání. Pro vojáka jeho živel, ale pro obyčejného chlapa nic. A my nejsem jen vojáci, jsme i chlapi. Rozumíš, co tím myslím?“

„Zvláštní úvahy,“ odvětí Wilhelm. „Spousta lidí si právě spojuje vojenství s mužstvím. Ale já tě chápu, sám mezi ně totiž nepatřím.“

Po krátké odmlce promluví Leopold zas: „A co ta dívka? Zůstala ve vesnici?“

„Tak je to asi nejlepší.“

„Připadlo mi, že se ti líbí,“ ušklíbne se Leopold. „Kvůli takovéhle sukni, to by stálo i za to utéct od vojska…“

„Zkoušíš mě?“ napřímí se náhle Wilhelm a jeho oči srší hrozbou. „Co mají znamenat všechny ty řeči? To tě poslal Jeník?“

Leopold je překvapený tak prudkou reakcí. Snad má opravdu černé svědomí, pomyslí si.

„Ten by nic takového nedělal,“ řekne potom Leopold. „A proč by taky měl?“

„Nevím,“ zamručí Wilhelm, sklopí oči zase k papíru a dokončí linku v kresbě podivné ženy.

„Kdo to je?“ zeptá se Leopold s úlevou, že může změnit téma.

„Lakšmí, vtělení bohyně Šakti do Višnuovy ženy.“

I Wilhelm už je myšlenkami jinde.

„Co je to za pohanství? To je něco od Turků?“

„Z daleké Indie,“ zakroutí Wilhelm hlavou a začne obrázek stínovat. „Přečetl jsem o jejich myšlení pár knih a pak, když mě vzali za vojáka, už jsem nepřečetl nikdy nic. Takže mi to zůstalo jenom v hlavě, a dokonce se mi tam z toho začalo rodit hodně nového. Dostal jsem pocit, že musím něco z toho zaznamenat sám pro sebe.“

„Já to chápu,“ řekne Leopold.

„Opravdu?“

„Ano. Spousta vojáků sbírá drobné věci, píše si deníky, odlévá figurky z olova. Dodávají si tím naději, že existuje i život po tomto všem, že všechno přežijí a pak si odnesou domů tyto upomínky na dobu, která se stala minulostí.“

„Možná to taky tak cítím,“ připustí Wilhelm.

„A proč zrovna tahle bohyně?“

„Nakreslil jsem toho už víc. Každopádně, Lakšmí je žena od boha Višnu. To je nejvyšší a nejmocnější bůh, jehož vtělením mezi smrtelníky je Kršna.“

„Nejvyšší bůh se vtělil mezi lidi?“ podiví se Leopold. „Jako Kristus?“

„Ano. A konal také zázraky. Když adoptivní matka Jašóda pohlédla do jeho úst, viděla v nich celý vesmír.“

„Takže viděla, že je bůh…“ odtuší Leopold.

„To věděli všichni dávno, ale přece si to nedovedli uvědomit v plném rozsahu.“

„Takže to bylo něco jako boží milost, při které teprve dokážeme nahlédnout to, co je smysly nevypověditelné?“

„Nevím, zda něco takového existuje,“ pokrčí Wilhelm rameny. „Jsou to v prvé řadě příběhy. Kršna je někdy v těchto příbězích docela děsivou postavou.“

„Tedy ne jako Kristus,“ řekne Leopold.

„Jako kdyby Kristus byl vtělením spíše starozákonního boha se všemi svými tresty, hněvem a tvrdou výchovou lidského pokolení. Někdy… jindy je Kršna veselý, bezstarostný, hravý a rozdává radost. Zaujal mne ovšem příběh o Kršnovi, který jsem si často připomínal již od narukování a více pak od chvíle, kdy jsem viděl první smrt člověka způsobenou člověkem.“

„Leopolde…“

Ramenatý muž obchází kolem vozu a Wilhelm umlká.

„Tady ho máme, Johann Koldrus, nejlepší granátník u jednotky… tedy jenom, když já kvartýruju,“ zasměje se Leopold, seskočí z vozu a chytí přítele za rameno.

Johann je chvíli vážný, dívá se na Leopolda, jako by neměl náladu, a po Wilhelmovi pohlédne takřka nepřátelsky, pak se však již nechá strhnout ke krátké přestřelce vtípků a kamarádského postrkování. Ať prve myslel na cokoliv trudného, bylo to rychle pryč.

„Tedy, nakonec jste přišel,“ prohodí k Wilhelmovi, když se dosmějí, načež sklouzne pohledem k sešitu s vyobrazenou bohyní.

Wilhelm mlčí.

„To z vás dělá hrdinu, pane,“ řekne zas Johann, tvář jako z kamene, oči těkající, jako by čekal na nějaké prořeknutí či selhání. „Nemám pravdu?“

„Asi,“ řekne Wilhelm pevně a sklopí zrak k sešitu.

„Ovšemže dělá,“ řekne Leopold, jenž se taky přestal smát.

„Jistě máte mnoho bojových zkušeností,“ pokračuje Johann ocelovým hlasem. „Můžeme se všichni spolehnout, až nám budete přes hlavy házet granáty.“

„Chcete mi něco říct? Tak to řekněte,“ napřímí se Wilhelm.

Johann se ušklíbne, ale takřka bez zlomyslnosti, jako by byl strojem. Otočí se na Leopolda.

„Máme se za hodinu hlásit u Jeníka k poradě důstojníků.“

Johann odchází, chvíli je ticho, pak Leopold zvedne hlavu.

„No, Wilhelme, kde jsme to skončili? Příběh o…“

„O Kršnovi.“

„Ano.“

Leopold naznačí, aby Wilhelm pokračoval.

„No… Princ Ardžuna vprostřed tažení nahlédl, jak je válka hrozivá a ztratil odhodlání v ní pokračovat. Kršna se mu zjevil v celé své vesmírné všemocnosti, ale nikoliv jako Jašódě, která jen nahlédla jeho velikosti, ale spíše ve své strašlivosti a ničivé síle. Zjevil se s tisíci rukama, zářící a hrozný. Ardžuna pochopil, že před sebou má ztělesnění zkázy a boha, který chce, aby šel válčit, a že se mu nemůže vzepřít.“

„Pak tedy Kršna vystupuje spíš jako ďábel než bůh,“ podotkne Leopold.

„Vystupuje, tedy z mého pohledu, jako ztělesnění principu, kterým se řídí, pokud ne celý svět, pak určitě svět živých tvorů a mezi nimi i všichni lidé, tedy principu cíleného i chaotického násilí, kterému se můžeme vzepřít, ale nakonec jej pořád máme v sobě a jeho plamen se dá pouze přidusit, nikdy však úplně nezhasne, leda tehdy, až budeme mrtví.“

Leopold nic neodpoví; slova si po svém zpracovává v hlavě.

„Kdo ví,“ řekne Wilhelm zasněně, zatímco tužkou obtahuje linie. „Možná jednou lidstvo bude umět zničit sebe samo s lehkostí, jaká v hindských textech připadá Kršnovi.“

Lakšmí je mezitím vystínována a Wilhelm pod obrázek připisuje text. Náhle se pousměje, jako by chtěl oslabit trudnou myšlenku, kterou před chvílí vyslovil.

„Píši tam verš z Rgvédy, tento pro změnu veselejšího vyznění. Obtížně se překládá, ale říká víceméně, že bohyně Lakšmí nosí štěstí.“

„To budeme potřebovat,“ ušklíbne se Leopold a seskočí z vozu. „Jen to dokresli. Ty myšlenky musí ven, to nelze nevidět.“

Oba si podají ruce.

Leopold pak pokračuje do šera, v němž se rozsvěcují strážné ohně. U jednoho z nich zastihne Jeníka s Colloredem, kteří jej přizvou k přisednutí.

„Zrovna jsme řešili naši jednotku,“ řekne Jeník. „Vezeme s sebou necelých dvě stě granátů, takže ve třech salvách je vypotřebujeme všechny. Na jízdu snad bude stačit jedna salva, protože musíme šetřit na pěchotu.“

„Slyšel jsem, že budeme granáty házet našim jednotkám přes hlavy,“ odtuší Leopold.

„Házejte tedy se vší silou, pane Celle,“ řekne Jeník. „I mně by bylo milejší bojování s otevřenými prostory, ale proti jízdě nemáme jinou možnost, než zvolit defenzivní taktiku a pustit si je velmi na tělo.“

„Stejně to prokouknou,“ podotkne Colloredo.

„S tím počítám, ale nebudou mít jinou možnost, než stejně hrát tak, jak s tím počítáme. A budou si též nadmíru jisti svou větší silou.“

K ohni usedne Ingmar Svarhjart.

„Vypadáte nadmíru ztrápeně, příteli,“ řekne Colloredo.

„Jste bystrý pozorovatel,“ odvětí Ingmar.

„Trápí vás smrt, která si nás může zítra odvést všechny?“ zeptá se Colloredo.

„Ne,“ odpoví za Ingmara Jeník. „Jeho netrápí vlastní smrt, ale ta, kterou budeme rozdávat.“

Leopold poslouchá rozhovor důstojníků, do nějž se neodvažuje vstoupit. Občas rozhrne ohniště či do něj přiloží. Štiplavý kouř, který se točí po větru, mu připomene zápach destrukce.

„Kdokoliv nás dokáže potěšit svou službou, krásou, podlézáním či užitečností, ten bude mít naši přízeň,“ rozmluví se Ingmar a zní, jako by hovořil sám pro sebe, zatímco se dívá do plamenů. „Kdokoliv nám ublíží či u nás jinak upadne v nemilost, toho následují náš hněv a zášť.“

„To jsou zjevné věci, proč je říkáš?“ zeptá se Colloredo, ale Ingmar na něj nepohlédne.

„Když je náš národ ve válce s jiným, označujeme jejich činy za kruté, nespravedlivé a násilnické, ale všechny naše činy hodnotíme jako přiměřené, správné a milosrdné. Pokud je generál nepřátel úspěšný, je nepochybně čaroděj a komunikuje s démony.“

„To není z vaší hlavy, viďte, pane Svarthjarte?“ řekne Jeník.

Teprve teď se Ingmar otočí.

„David Hume,“ řekne. „Tak mluvil o válce v Pojednání o lidské přirozenosti, což je výstižný název, protože takováto je naše přirozenost. Jsem asi já potom ten nepřirozený, když mi přijde hloupé zabíjet muže, kterého jsem nikdy neviděl a o kterém nic nevím, když si jej mám démonizovat a z člověka degradovat na uniformovaný cíl.“

Leopold drží v ruce kus dřeva a zapomenuv, že jej chtěl přiložit, přemýšlí.

„Hume psal o lidských vášních, o lásce a nenávisti. Snažil se je popsat rozumem a spoutat pojmy. Snad se mu to povedlo, ale já v této oblasti tápu,“ řekne Ingmar.

„Hnací silou válek jsou sobectví a ambice,“ řekne Jeník. „S tímto Hume v Pojednání souhlasí a na tom se i zde snad shodneme všichni. A přece prostý voják může být stěží sobecký, neboť kdyby myslel jen na sebe a na své blaho, musel by se hned stát dezertérem, protože by nemohl snášet den za dnem riskování života pro stát a pro spolubojovníky.“

Leopold hypnotizuje plameny. Jeníkova úvaha jako by byla přečtena z jeho mysli, jako by nevědomky odhalil ty zločinné myšlenky dezertéra a podal je naivní, nevinnou a bezelstnou formou.

„Což mě přivádí k jinému tématu,“ ozve se Colloredo. „Přišel mi zatykač na toho nováčka. Grammer se jmenuje, nemám pravdu?“

Jeník si zkousne dolní ret a kývne hlavou.

„Pěkně se vybarvil,“ pokračuje Colloredo. „Pobodal důstojníka a zastřelil strážného.“

Leopold upustí klacek, jímž rozhraboval oheň. Pohled mu plane a napíná uši, jak jej náhle rozhovor začal nadmíru zajímat.

„Postřelil,“ podotkne Jeník. „Také mi zatykač došel a poprosím všechny zde přítomné, abychom tento problém zatím odložili po bitvě. Pan Grammer mi přísahal věrnost a v jeho očích jsem neviděl lež.“

Jeník důrazně pohlédne na oba důstojníky a pak na Leopolda. Ten jediný uhne očima a srdce se mu rozbuší. Mysl mu vyplaví všechny ty úvahy týkající se dezerce. Jako by ti muži, bavíce se o Humovi a Wilhelmovi, řešili ve skutečnosti jeho nitro. Jako by jej nevědomky odhalovali. Copak se můžu provinit myšlenkami, táže se Leopold sám sebe.

Leopold dobře ví, že Jeník věří Ingmarovi a Colloredovi jako své pravé a levé ruce, takže kdyby se něco mezi muži rozkřiklo, bude jisté, že mluvil on. Proto kývne hlavou na znamení, že rozumí a že bude mlčet.

Od ohně ke svému spacímu vaku jde Leopold plný myšlenek na předchozí rozhovor. Ulehá potom s těžkou hlavou. Pro Huma byl člověk toliko svazkem percepcí. Jediné, co konstituovalo jeho bytost, bylo vědomí naplněné vnímáním. Je-li to pravda, není-li člověk ničím víc, než vjemy, které zrovna vnímá, pak on a s ním všichni další vojáci, nebudou zítra ničím víc, než sirným zápachem, oslepujícími třesky, cákající krví, sazemi, blátem, slzami, potem, bolestí a křečí; budou redukováni na pletence touhy neumřít a zabít ty ostatní.

Aniž by o sobě vzájemně věděli, řada dalších vojáků usíná s podobnými myšlenkami, včetně Wilhelma Grammera, který stihl během dne zobrazit všechny inkarnace ženského principu Šakti, tedy kromě Lakšmí ještě oslnivě krásnou Párvátí a osvícenou Sarasvatí. Šakti je vesmírnou silou zodpovědnou za jakékoliv zrození a plození, přeneseně tedy za veškerou existenci všeho, co není jsoucí samo ze sebe, ale z jiných věcí.

V Jadžurvédě má zbožný Načikétas otce, který se rozhodne jako oběť rozdat všechen svůj majetek i dětí. Načikétas, božská a neposkvrněná duše, zrozená z tvořivé síly, se táže otce, komu hodlá za oběť dát jej.

„Smrti tě dám,“ zní odpověď.

Načikétas ji přijímá veden zbožností a vírou ve vyšší vesmírný plán, stejně jako vojáci přijímají rozkaz vedeni poslušností, drilem a vírou ve vyšší strategický plán a politický význam.

Jako zrno dozrává smrtelník a jako zrno znovu se rodí.

Žádný klas není stejný, jako byl předtím, ale přece je pole stále to samé, jeho funkce je stejná, jeho vlastnosti jsou stejné, život v něm bují stejnou cestou. Načikétas umírá, ale znovuzrodí se jako někdo nesmírně jiný a přece svým způsobem tentýž. Zrovna tak, jako na vojákovo prázdné místo nastoupí další mládenec, další vojín s nově ušitou uniformou a s blyštivou šavlí bez zubů.

Myšlenka příměru nekončící války k palingenezi, při níž se člověk v okamžiku smrti ztrácí jako individuum, ale v obecném smyslu existuje dál, je tou vůbec poslední, než Wilhelm usne a obklopí jej bezesné ticho, v němž jakýmsi neurčitým zrakem, na okraji zorného pole snu, vnímá malé ohně, které svítí do tmy.