Bubeník tluče podle nejsmutnějších not.

Krajina bitvy je bez jediného stromu. Nejbližší les dýchá na obzoru spolu s osmanskými jednotkami. Rakouská armáda zastavuje. Není cesty zpět. Krajina je jen mírně zvlněná. Viditelnost je dobrá, mlha se drží spíše na horách a u řek, ve vzduchu je ovšem cítit vlhkost.

Vojáci jsou v útvarech, jen důstojníci se ještě sešli na krátkou poradu v čele.

„Pane Jeníku, řekněte prosím, že už jsme zažili horší věci,“ prohodí Colloredo, zatímco zachmuřeně sleduje obzor.

„Ovšemže zažili,“ odtuší Jeník. „Vzpomínáte si snad, jak jsme byli na loveckém zámečku vašeho pana strýce a stará paní kuchařka, budiž jí je země lehká, nám připravila toho jelena?“

Colloredovi zacukají koutky úst.

„Dva týdny jsme měli střevní potíže a do toho Wallis zavelel pochod,“ zavzpomíná.

„Všechno je lepší, než tamto tehdy,“ řekne Jeník s mírným úsměvem. „Ale tu kuchařku jsem měl rád. A vlastně i její jídla.“

Odmlčí se. Už tu myšlenku začal příliš rozvádět. Zdálky zazní turecká trubka. Za chvíli přijde pokyn k útoku. Atmosféra odlehčená vzpomínáním zase zhoustne. Je třeba se soustředit.

„Víte, co říkali mí dávní předkové?“ řekne Ingmar. „Že se bojovníci nemusí bát bitvy, protože to, jestli zemřou, nebo budou žít, bylo rozhodnuto už dávno před ní.“

„Kteří vaši předci byli takoví fatalisté?“ zeptá se Colloredo.

„Je čas,“ skočí jim do rozhovoru Jeník.

Na obzoru se hýbou barevné postavy. Vyšší a rychlejší jsou jezdci; ti budí nejvíc hrůzy.

„Pane Colloredo, dáte panu Svarthjartovi vědět, ze které strany se blíží jízda. Pane Svarthjarte, až to vyřídíme s jízdou, tak přejděte do formace na střílení. Dvě nebo tři řady.“

Muži kývnou hlavou. Pak se ozve rána a nepřátelská dělová koule se odrazí od země jak plochý oblázek od hladiny. Projektil hvízdne vojákům kolem uší a zmizí za jejich řadami.

„Jsme Brentanův tělesný,“ řekne Jeník a plácne Colloreda po rameni.

Colloredo zvážní, kývne hlavou a postaví se o dva kroky nazpátek mezi své muže. Jeník stejný gestem povzbudí též Ingmara.

„Na svá místa,“ rozkáže pak a sám se vydá mezi granátníky.

„Střílejte!“ mávne na muže u děl a rakouské houfnice zarachotí první salvou.

V čele rakouského vojska stojí Colloredo se svými šedesáti jägery neboli myslivci. Střelci v bílých kabátech s dvěma šerpami a vysokými cylindry na hlavách jsou ozbrojeni šavlemi a dlouhými puškami bez bajonetů.

„Jedna řada, zátarasy,“ zavelí Colloredo.

„Jedna řada! Zátarasy!“ křičí Tobias, muž vedle troubí na trubku a muži se rozestoupí na takřka celou šířku rakouského postavení.

Jägeři upevňují špičaté kůly. Sotva je dílo hotovo, srovnávají se do dvou řad po třiceti mužích a přikrčují k zemi, připraveni zpoza kůlů střílet po čemkoliv, co bude tak nešťastné, že se jim připlete do zorného pole.

„Tak pojďte,“ procedí Colloredo směrem k hýbající se lince tureckých vojsk a nad hlavou mu prosviští dělová koule.

Šedesát granátníků s Jeníkem v čele stojí hned za Colloredovými jägery ve třech řadách. Jeník s tasenou šavlí stojí vprostřed první řady a jediný z útvaru nemá pušku. Místo vysoké huňaté čepice, kterou mají ostatní granátníci, mu cop plyne zpod třírohého důstojnického klobouku. Bubeník vedle něj bubnuje pomalým tempem, které je skoro uspávací a přece plné napětí.

Na pravém křídle, v bílých kabátech s tmavým lemováním, stojí v sedmi řadách sto padesát mužů řádové pěchoty, v jejich čele Ingmar Svarthjart. Pěchotu jako první rozčísne dělová koule. Jeden z mužů přijde o hrudník a druhý je odmrštěn na bok, kde umírá. Zbytek pěchoty se krátce zachvěje jak tráva ve větru, ale pak zas stojí pevně jako předtím.

„Jsme Brentanův tělesný! Vydržíme!“ křičí Ingmarův poddůstojník směrem k mužům, kteří odpovídají krátkým skandováním.

Ingmar zachytí z vedlejší formace Jeníkův výraz. Je teď chladný a skoro bez emocí. Teprve teď to začalo. Kousek od Jeníka stojí Wilhelm, který se nervózně ošije. Podívá se napravo. Michael Fleischmann tiskne vší silou pušku. Ještě dál stojí Leopold Celle s Johannem Koldrusem. Ti vypadají klidně, ale nade vše koncentrovaně.

Za granátníky jsou protipěchotní houfnice, nyní vypřažené z koňmi tažených povozů. Děla vysokým obloukem posílají koule směrem k tureckým šikům. Na poli artilérie však mají jasnou převahu Turci. Jedna z jejich střel proletí až do těchto zadních řad a zabije tři muže z obsluhy děl. Potrhané končetiny a krvavé vnitřnosti zbarví nejbližší houfnici do červena.

Do zvuku děl se vloží ještě děsivější symfonie: dusot desítek těžkých kopyt. Turecká kavalerie je již vidět, ale její jednotlivé jednotky se různě přesouvají ze strany na stranu a tak je těžké určit, odkud se chystají zaútočit.

První z tureckých jízdních jednotek, početně se snad blížící čtyřem tuctům, tvoří sipáhíové s dlouhými šavlemi. Do zelené a zlaté oděná lehká jízda s pokovovanými čapkami se svižným klusem přemisťuje na pravé turecké křídlo. Následuje je stejně početná jednotka Mameluků, válečníků z Osmany ovládaného Iráku, jezdecká kopí zlověstně vztyčená k nebi. V okolí jezdců vytváří rakouská děla dlouhé rýhy v trávě, zasáhnout rychlou jízdu však nedokážou.

„Zaútočí na levé křídlo!“ křičí Colloredo.

„Pěchota na levé křídlo!“ volá Jeník.

Za rytmického bubnování se Ingmarova jednotka poklusem přemisťuje.

„Karé!“ zakřičí Ingmar, který už vidí, že se jízda blíží.

Bubeník ještě zrychlí a pěchota vytváří čtvercovou formaci, které se, podobně jako karetní barvě, říká „karé“. Každou ze stěn velkého čtverce tvoří dvě řady vojáků, přičemž tyto řady míří právě na tu svou stranu, díky čemuž pokrývá pěchota střeleckým radiem celý prostor kolem sebe. Jediní Ingmar s bubeníkem a poddůstojníkem se staví doprostřed tohoto útvaru. Rytmický valčík smrti končí, neboť bubeník pouští hudební instrument a vytahuje šavli.

Oba turecké jízdní oddíly zastaví na necelých sto sáhů od rakouského levého křídla. Ingmar ví moc dobře, proč se zastavili. Turci vidí tu neproniknutelnou hradbu, kterou zepředu tvoří špičaté kůly a z boku čtvercový útvar. Je to formace speciálně vyvinutá proti jízdě.

„Napadnou děla vzadu, ta máme nechráněná,“ řekne Ingmarův poddůstojník.

„Než by to objeli, byli by celou dobu v našem palebném poli a potom navíc i v Jeníkově poli. Řekl bych, že spíš risknou frontální útok.“

Jízda vypadá stále děsivě a nepřemožitelně, ale Ingmara přinejmenším hřeje myšlenka, že, jak se zdá, jsou Turci rakouskou strategií opravdu překvapeni.

„Brentanův tělesný!“ vykřikne ještě jednou poddůstojník a mužstvo mu hlasitě odpoví.

Za Ingmarovými zády vletí koule mezi granátníky a jednomu z nich urve nohu v koleni. Muž spadne na zem a ječí vysokým hlasem, který svou nepřirozeností mrazí krev v žilách. Jeníkovi muži se ani nehnou. Radši ani nechtějí vědět, kdo vlastně umírá a jestli to náhodou není někdo, s kým před pár dny hráli v kostky, smáli se a zpívali sprosté písničky.

Johann Koldrus pohlédne na svého přítele. Leopold ani nezamrká. Největší znalec lidských emocí by mu nevyčetl z tváře nic. Johann jej ovšem zná dlouho. Nebo si to jen nalhává? Hledá snad význam v sotva postřehnutelných pohybech mimiky, i když v nich žádný není?

Poprvé se poznali v hospodské rvačce. Těžko už teď říct, kdo ji vyprovokoval. Ale prvně tehdy spojili síly dva chlapi, do té doby jako oheň a voda. Johann byl tišší a méně výrazný, zato statné postavy a silný svými svaly i svou vůlí. Když se do nějaké činnosti zabral, ať už to byla údržba zbroje, oškrabování brambor či hraní karet, vždy to dělal naplno a zarytě jako ovčácký pes. Johann nikdy nebyl na dlouhé rozhovory, byl plachý před dívkami a sám o sobě smýšlel jako o někom spíše prosté povahy.

Leopold sám sebe považoval za milovníka kultury, vědy a zábavy, i když snad šlo jen o takovou přetvářku a nikdy nebyl ve skutečnosti o moc komplikovanějších myšlenek než Johann. Snad i proto si po čase tak rozuměli, když opadla slupka Leopoldova hýřivého, zdánlivě přemýšlivě excentrického a veselého vystupování navenek. A jejich přátelství začalo právě tehdy, v té hospodě, kde náhle stáli na jedné straně sporu a proti nim značná přesila. Dva proti světu. Navenek jiní, v jádru a v boji však jak dvojčata. Spolu zbití v kaluži před hospodou.

Johann se podívá na druhou stranu, kde stojí Wilhelm, jenž nyní reprezentuje vše, co Johannovi odcizuje nejlepšího přítele. Jako by se zárodek myšlenek, které Johann u Leopolda nikdy nebral vážně, zhmotnil v osobu a tou je právě tento utečenec, který není věrný nikomu a ničemu kromě sám sebe. Nad čím asi uvažuje ten, se kterým přišly pochyby a který vlastně s sebou přitáhl i tuto bitvu.

Wilhelm se také ohlédne a jeho zrak se setká s Johannovým. Vzájemné zíraní přeruší Johann, jako by již déle nevydržel na Wilhelma hledět.

Z ničeho nebude mít strach, kdo poznal štěstí brahma, které nelze postihnout slovy a ani myslí. S myšlenkou na tyto verše, pro něj vždy nade vše kryptické, si Wilhelm v duchu položí otázku, zda vůbec přežije tuto bitvu a zda dokončí svůj sešit o indických bozích. Vždyť stačí jedna nahodilá koule a krvavou cestou opustí své dílo a opustí vlastně úplně vše.

Proč jsem nekonal dobro? Proč jsem se dopouštěl hříchů? Takové otázky si podle jedné z nejstarších částí Jadžurvédy klade ten, kdo se neosvobodil od strachu. Takové otázky provázejí Wilhelma od prvního okamžiku, kdy se ještě v Rakousku zamiloval do zapovězené dívky. Takové otázky ho nikdy neustaly pálit a snad ani neustanou, dokud je nezdusí bezvědomí smrti.

Wilhelm pohlédne doleva, přes hlavy pěchoty. Turecká jízda se stále nehýbe, zato zepředu k rakouským jednotkám pochodují pěší osmanské jednotky. Tady zase dělají rakouské houfnice, rychle seřízené na nižší křivku, velké škody. Přes pět tuctů mužů čítající janičářský oddíl ve zlatavých uniformách a s pěchotními moždíři disciplinovaně pochoduje dál po levém křídle jako stroj na smrt, i když jeho řady řídnou po zásazích koulemi. Stejně početná lehká pěchota jde středem a druhý janičářský oddíl s dlouhými puškami na pravém křídle.

Poslední turecká koule utrhne zvlášť krvavě z Ingmarova karé jeden z rohů a pak střelba ustane. Muži překračují mrtvoly svých kamarádů a doplňují opět formaci na celý čtverec. Zepředu spustí svou kakofonii turecké pušky. Nejděsivější smršť přitom na Rakušany vypustí janičáři s dlouhými předovkami. Bezmála tucet jägerů se spontánně skácí k zemi, jako by je podťal.

„Pal!“ zakřičí Colloredo a mávne šavlí směrem k janičárům.

„Pal!“ opakuje Tobias Mittelmeier a sám zvedá předovku.

Jägeři jsou pověstní rakouští průzkumníci a ostrostřelci. Méně zdatní v boji nablízko, ovšem smrtící na větší vzdálenost. Jejich salva zpoza zátarasů zanechá janičáře značně otřesené.

Do zvuků bitvy se vrací bouře kopyt. Jízdy se rozdělují. Lehká sipáhíjská jízda útočí na jägery z boku a jede tak podpořit ostřelované janičáře. Mameluci se mezitím stáčejí opačným směrem a, přesně jak Ingmarův poddůstojník předpovídal, směřují k dělům.

„Konec palby!“ křičí velitel rakouské artilérie.

Ozve se hlas trubky.

Obsluha děl vytahuje šavle a opouští svá stanoviště, aby se schovala hluboko v rakouských formacích, za pěchotu a po bok granátníků. Mameluci nemají již na koho útočit a snáší se na ně déšť kulí z předovek rakouské pěchoty. Sipáhíové zase po přiblížení zjišťují, že mezi kůly a pěchotou není žádný prostor, kterým by mohli napadnout jägery. Obě jízdní jednotky se tak nakonec řítí na Ingmarovu jednotku.

„Šavle!“ zařve Ingmar.

Koně narazí do čtverce s ničivostí hodnou smršti. Muži, co se nerozletí do všech stran či neskončí polámaní na zemi, utíkají bez formace pryč. To už se však jízda ocitá v prázdném prostoru uvnitř čtverce a zbývající tři stěny je náhle svírají jako v kleštích.

„Nepusťte je ven!“ zavelí Ingmar a probodne břicho prvního z Turků.

Mameluk se sveze z koně a dopadne na zem, kde na Ingmara poulí oči plné bolesti, nenávisti a strachu. Jaký jsem to pokrytec, pomyslí si Ingmar; a co to pořád nalhávám ostatním i sobě. Nic jiného bych dělat nesvedl. Ne, nic jiného bych ani dělat nechtěl. Tak je to.

Dokončí šavlí Turkovo trápení a už se snaží vtlačit zpět mezi své muže, aby na něj jízda mohla jen z jedné strany.

„Granáty!“ rozkazuje Jeník a všimne si, že prognóza se vyplnila a jezdci jsou nyní v sedlech jako v pasti.

„Granáty!“ křičí Johann Koldrus.

Vzduchem po oblouku přejde černý mrak šedesáti vržených granátů. Následky jsou hrůzyplné a turecká jízda docela ztrácí vůli bojovat. Prosekává se skrz pěchotu a snaží se utéct týlem, ale to už se granátníci otáčejí a střílejí po nich první salvu. V této střední vzdálenosti jsou Jeníkovi vydrilovaní muži nejvíce smrtící a z kavalérie tak ve výsledku zbývá pár roztroušených jezdců.

Mezitím je však Colloredova jednotka jägerů vystavena velkému náporu. Janičáři s dlouhými puškami zase naládovali a do salvy kulí se přidávají granáty následované palbou z moždířů ze strany druhé janičářské jednotky. Na Colloreda dolehne potácející se voják, kterému turecký granát utrhl celý obličej. Setřese již mrtvé tělo k zemi a zavelí další rozkaz.

„Pal!“

Je to poslední salva ze strany jägerů, pak jsou bojovníci už blízko a vytahují šavle.

„Jeníku, kde jsi?“ procedí Colloredo a jako by jeho přítel byl telepatem, tak v tu chvíli přeletí přes hlavy jägerů další vlna granátů a ošklivě potrhá turecké útvary.

„Pěchota na levobok, granátníci doprava!“ křičí Jeník a vojáci se dávají do poklusu.

Zbytky Ingmarovy pěchoty se staví doleva od jägerů a Jeníkovi granátníci zase doprava, odkud házejí poslední salvu granátů. Ta dopadne janičárům pod nohy zrovna ve chvíli, kdy začali zapalovat sami granáty. Neschopni házet upouštějí své granáty na zem a v nastalém infernu explozí jsou šiky janičářů s moždíři prakticky zničeny. Zbytek vyčerpaného tureckého vojska je vzápětí sevřen ze tří stran rakouskými jednotkami, které se teď do nich pouštějí bodáky a šavlemi. Osmanští důstojníci jsou mrtví a vyděšení vojáci utíkají nazpátek ke svým dělům.

„Stát!“ volá Jeník a jeho rozkaz opakují všichni poddůstojníci.

Rakušané nechávají zatím Turky ustupovat. V náhlém čase oddechu se znovu vracejí do formací a dorážejí zbylé Turky, kteří neutekli.

„Vyhráli jsme!“ nechává se unést Wilhelm, zatímco na zemi morduje raněného střelce.

„Ano,“ ušklíbne se vedle stojící Michael a vycení zuby jako vlk.

„Ještě ne,“ řekne Jeník rezolutně, neboť ve formaci stojí blízko od nich. „Stále jich je početně víc. Půjdou do defenzívy a zdecimují nás děly.“

Wilhelm slyší jeho slova, ale stejně jim nevěří. Vždyť je to očividné, že vyhráli. V euforii se už vidí jako vyznamenaný granátník. Jaká změna oproti štvanci a zločinci, kterým byl ještě nedávno.

Jeník se vyklání a sleduje, zda jsou všechny jednotky ve formaci. Poddůstojníci od Colloreda i od Ingmarovy pěchoty, které zbylo sotva třicet mužů a je teď ve dvou řadách, na něj mávají, že je vše v pořádku.

„Poklusem v klus!“ křikne Jeník a všechny tři útvary vyrazí dopředu.

Vojenské boty těžce duní kopcovitým terénem. Do kakofonie se přidává rachot výbavy nadskakující na vojenských ramenou. Wilhelm si ovšem i pod nákladem připadá, jako by letěl, tak má lehké nohy a tak se cítí svěží v záplavě emocí. Turecká děla opravdu vypálila ještě dvě salvy, ale nikdo už nebyl zasažen, jen jednoho vojáka smetla vytrysknuvší zemina. Turci opouštějí děla a běží k řadě stromů. Mezera mezi nimi a pronásledovateli se rychle zkracuje díky tomu, že Turci jsou již na pokraji sil. Těsně před dostihnutím však mizí v lese.

„Stát!“ křičí Jeník a po něm i Ingmar s Colloredem.

„Stůjte!“ haleká Tobias a některé muže se snaží zadržet vlastním tělem; jednoho muže chytne pod ramenním kloubem, přehodí obloukem a znehybní na zemi.

Vydechuje, nad hlavou mu zní trumpety, které velí stát, ale už je pozdě. Formace se roztrhly a mnoho rakouských vojáků zmizelo mezi větvemi.

„Za nimi! Ve formaci!“ zavelí Jeník zbytku.

„Dvě řady!“ zavolá Tobias, pustí vojáka a zvedne se.

Wilhelm byl mezi těmi, kteří nepostřehli, že jednotka na chvíli zastavila. Bez jakékoliv formace klopýtá přes kořeny, krvavou šavli v ruce, jako by se chtěl sám postavit celé turecké říši. Brzy dostihne prvního z nepřátel. Udělá dlouhý skok a rozetne Turkovi záda až na páteř. Překročí tělo a rozhlédne se divoce kolem. Odevšad se ozývá divoký pokřik i střelba, nikoho však nevidí. Teprve teď si uvědomí svou chybu a vydá se poklusem nazpátek.

Takřka narazí na tři dech popadající Turky. Opilý krví a nevzdávající se představy vítězství, vrhne se na ně jako tur. Trojice to nečekala, a tak se mu povede zabít prvního, šavle mu však uvízne v nepřítelově lebce. Turek padne k zemi a Wilhelm stojí sám proti dvěma. Na okamžik zavládne ticho a pak se na něj vrhnou, to už ovšem třeskne rána a ze strany se přiřítí Leopold Celle s Johannem Koldrusem.

„Máme se vrátit k formaci!“ vydechuje Leopold, sotva jsou Turci mrtví, a chytá Wilhelma za rameno. „Jsem rád, že jsi přežil!“

Wilhelm kývne hlavou, zvedne ze země svou šavli a trojice běží lesem k nejbližším zvukům šarvátky.

„Neviděl jsi Michaela?“ ptá se Johann.

„Támhle je!“ vykřikne Leopold po chvilce běhu a ukáže na levou stranu, kde se mezi stromy mihne Michael.

„Za ním!“ zvolá Wilhelm a stočí své kroky stranou.

Michael zmizí mezi stromy a za okamžik je Wilhelm sám na malém paloučku. Otočí se a teprve nyní si uvědomí, že jej nikdo nesledoval. Skloní šavli a vydechuje.

Prudce sebou trhne, když si všimne mladého janičáře, který stojí kousek od něj a míří mu předovkou přímo na hlavu. V duchu se Wilhelm prokleje, že je takový hlupák. Nastává nepříjemná chvíle napětí. Wilhelm má chuť vykřiknout. Tak střílej! Na co ten voják čeká?

Turek skloní mírně pušku a Wilhelma si prohlíží. Wilhelm si pomalu uvědomí, že toho muže již jednou zahlédl. Viděl ho tehdy na kraji lesa, když se chystal s Rossi odejít z vesnice. Pozvedne ve smírčím gestu dlaně. Co tím gestem a upřeným pohledem říká, je jasné.

Nezastřelil jsem tě, tak mě taky nestřílej.

Trvá to ještě chvíli a pak mladý voják skloní pušku úplně a zmizí v lese. Zjevně se mu honilo hlavou to samé. Jsme konec konců jenom dva chlapi v tomhle velkém válečném kotli, pomyslí si Wilhelm. Bitva je rozhodnutá. Co to změní, kdybychom se navzájem zavraždili.

Na loučku doběhne Leopold.

„Wilhelme!“ vydechuje. „Tady jsi! Připletli jsme se do velké potyčky. Johann se ztratil, teď je kdo ví kde. Viděl jsi Michaela?“

„Ne,“ zakroutí Wilhelm hlavou a je jako ve snách, neboť stále myslí na toho mladého Turka, který jej zdánlivě bezdůvodně nechal naživu.

Oba chvíli jen stojí.

„Tady je takové ticho,“ řekne pak Leopold. „Museli jsme utéct dost daleko.“

„Hm,“ reaguje Wilhelm nezúčastněně.

„Pojď, utečeme,“ řekne Leopold najednou a jako by rozlomil pečeť.

Wilhelm mu pohlédne do očí a plně si uvědomí, že to předtím nebyla žádná zkouška. Leopold nevyzvídal, nesnažil se ho nachytat. Zoufale hledal přítele. A spoluviníka.

„Přestaň,“ řekne Wilhelm příkře, ale Leopold jej chytí za ramena.

„Nedělej, že se ti to nehoní taky hlavou! A jednou už jsi utekl! To vím, slyšel jsem o zatykači. Co tu budeme dělat? Co ty tu budeš dělat? Stejně tě pověsí! Anebo nepověsí, ale pak umřeme v téhle válce. A pro co vlastně? Pro nic!“

Wilhelm se vymaní z jeho sevření a věnuje mu cizí pohled.

„Dělej si, co chceš,“ mávne Leopold rukou a na okamžik se odmlčí. „Nestřelíš mě do zad, že ne?“

Wilhelm sevře rty a zakroutí hlavou. Leopold se nesměle ušklíbne, jako by říkal „díky“ a „promiň“ zároveň, načež zmizí mezi stromy. Wilhelm ještě chvíli stojí, než se vydá směrem, kde tuší Jeníkovy jednotky. Prodírá se jehličím a ze všech stran stále slyší zvuky střelby.

Konečně narazí na Michaela Fleischmanna. Ten klečí v malé prohlubni, zatímco jej drží v zápasnickém sevření jeden z Mameluků, sám zbrocený krví, a pod krk mu přikládá dlouhý tesák. Michael křečovitě drží ruku s tesákem a po tváři mu tečou slzy bezmocného zoufalství a hněvu.

„Prosím, ne!“ zamumlá Michael přidušeným hlasem několikrát, aniž by si uvědomoval, že mu Turek nejspíš nerozumí.

Wilhelm udělá riskantní krok a vrhne svou šavlí. Zasáhne Turka tupou stranou do obličeje a dočasně jej oslepí, což stačí k tomu, aby se Michael vymanil ze sevření.

Zatímco Wilhelm stále stojí nad prohlubní, tak se Michael vrhá na nepřítele a s hysterickou vervou do něj bodá tesákem, dokud se tělo nepřestane vzpírat a třást.

Michael se ohlédne a nepříčetně podívá na Wilhelma, jako by jej chtěl také zabít. Pak se ale narovná, odhodí turecký tesák a utíká směrem k jednotce. Wilhelm pozvedne svou šavli a jde pomalu za ním. Granátnickou jednotku, nyní hodně prořídlou, zastihne již ve formaci na louce před lesem. Michael Fleischmann si otírá zpocené čelo opodál.

„Už jsme vyhráli?“ zeptá se Wilhelm.

„Teď už ano,“ kývne hlavou Jeník, aniž by odvrátil pohled od koberce rakouských padlých. „A zbyla nás tak třetina, řekl bych.“

Jeník odejde za ostatními důstojníky a Wilhelm obhlíží granátníky. K jeho překvapení je u nich i Leopold Celle. Vymění si pár pohledů. Leopold jako by říkal, že si to rozmyslel, zatímco Wilhelm mu dává najevo, že o ničem nebude mluvit.

„A je to,“ řekne Colloredo, když k němu dojde Jeník. „Měl jsem těžké ztráty.“

„To i já,“ přikročí k nim Ingmar Svarthjart a pak zavolá na muže: „Běžte pro vozy a přijeďte zde s nimi pro raněné! A já jdu pomoct tam těm mládencům.“

Ingmar ukáže na skupinku zakrvácených vojáků a vydá se tím směrem.

„Bylo to, jak říkal,“ dívá se za ním Colloredo. „Taktika byla dobrá, ale vydobyli jsme Pyrrhovo vítězství.“

„A ta tíha leží na mých bedrech,“ řekne Jeník. „Ale, jak už jsem povídal, udělali jsme, co se udělat muselo, a velel jsem, jak jsem uměl.“

Oba přátelé zůstanou mlčet a sledují, jak mlha sestupuje z hor.

Je po bitvě.