Prach opadl a obzor zase svítí mezi domy. Tobias s Johannem spěchají podél zbořených zdí, zlámaných plotů a ležících těl.

V posledním týdnu se vztah mezi těmito dvěma poddůstojníky vyostřil za hranici únosnosti. Tobias měl pocit, že Johann upadá hlouběji a hlouběji do jakési temné propasti, ve které mu nezbývá nic než proklínat svět kolem sebe. Proklíná dřívějšího přítele Leopolda, proklíná Rossi, proklíná všechny, kvůli kterým v posledních měsících zemřela většina původních granátníků.

A největší oheň záště pak směřoval na Tobiase, který se ostatně ani nesnažil mu k tomu nedávat záminky. Kdy jen došlo na přetřes něco o válce, Tobias hned přispěchal s břitkou kritikou a rázným odsudkem všeho bojování, nazýval obléhání Bělehradu zbytečným a popravy zajatců zvrhnuvší se v divadlo pro krvelačný dav za o nic lepší než nabodávání hlav na kůly druhou stranou.

Jak se vždy v Johannovi vařila krev, když to slyšel. Nevěděl, do jaké míry to Tobias myslí vážně, nevěděl, co je ironie, co pouhá úvaha a co skutečný názor, ale vše mu to splývalo do jednoho druhu rétoriky, za nímž viděl Leopolda a též Wilhelma.

Johann byl stále agresivnější. Při každé příležitosti pil. Žádný den neskončil bez křiku po vojínech a rekrutech. Mladé sebrance z pěchoty, Georga s Viktorem, mlátil před pár dny hůlkou kvůli nesprávnému cvičení střelby, až nešťastníci jen leželi na zemi a radši se nebránili.

Skončilo to rvačkou s Tobiasem v předvečer bitvy. Netrvala dlouho. Johann byl příliš opilý a Tobias neměl zájem v bitce pokračovat, takže po krátkém zápasu se nechali roztrhnout vojáky od sebe a uklidili se dřív, než by to musel řešit vyšší důstojník. Tobias měl o něco vyšší hodnost a pro Johanna to mohlo dopadnout zle, ale ani jeden z nich o bitce už nemluvil, jako by jí oba velmi brzy začali litovat v hořkém vystřízlivění.

Spěchají za jednotkou, Tobias s pohmožděnou nohou a Johann s čerstvým šrámem na rameni, navzájem zaklesnuti pažemi, s puškami ve volné ruce.

Uplyne zas něco přes hodinu, a když granátníci s pěchotou doráží k mostu, Christianiho jednotky právě v čtvercové formaci střílí po útočící jízdě spahiů.

„Střílejte na zadní řady!“ volá Colloredo, když se jeho jägeři dostanou spahiům do boku.

Spahiové mají menší ztráty a stahují se nazpátek.

„Čajky střílejí od Válečného ostrova. Sávský ostroh je zatím jejich,“ hlásí Colloredo.

„A janičáři tvoří linii u Dunaje, hluboko v Zemlinu,“ dodá Jeník.

„Dobře,“ skloní se Brentano ze sedla. „Ostroh jsme ztratili, ale o břehy Dunaje budeme bojovat. Jeníku, podpoříte s granátníky Brechainvilleho jízdu. Naše artilérie bude brzy na pozicích a snad pak vybojujeme zpět i ostroh.“

Vojíni běží podél granátníků a rozdávají jim nové granáty z vojenských vozů. Johann si dobírá munici a protahuje těžknoucí ruce. Nad klíční kostí se mu oděv přilepil ke krvavé ráně a tak víceméně zastavil krvácení. Zbyla jen tupá bolest zapomenuta pro slepý hněv.

Stěží už jej však směřuje k Tobiasovi. To spíše pod vší zuřivostí cítí slabou lítost nad svým chováním, nad včerejší rvačkou, nad paranoiou, do níž upadl. A uvědomuje si, poprvé po dlouhé době, poprvé od té popravy, po níž se opil tak, že zvracel, a namlouval si, že cítí jen zklamání a zlost, poprvé si přizná, jak moc mu celoživotní kamarád chybí. Jak rád by se tu teď s ním předháněl, kdo bude odvážnější, kdo dál hodí granátem.

„Christiani, půjdete za D’Altonovým plukem přes most, teď máme příležitost je obejít, když Turci útočí jinde,“ velí Brentano. „Svarthjart, Brege, Rilke, podpoříte ho.“

Pěchotní oddíly jdou přes most, za nímž je ticho, ale dále pak, v srdci Bělehradu a poblíž kopce zvaného Observatoř, burácí děla.

„Pánové,“ volá poddůstojník ze sedla koně. „Spahiové přebrodili. Postupují v kruhových formacích na husarský tábor. Ze stran je podporují janičáři.“

Ozve se naléhavá trubka a poddůstojník pohlédne tím směrem.

„Major z Révay,“ řekne ustaraně. „Spahiové museli zaútočit. Jsou tam obklíčení a odříznutí. D’Alton tam jde od východu, ale postupuje pomalu.“

„Svarthjart, karé a zaměstná jízdu, Brege, útok na janičáře od řeky, Rilke, pojedete za mnou, vytvoříme linii a zúžíme Turkům prostor,“ rozkazuje Christiani. „Musíme je zadržet, než přijde D’Alton. Kupředu!“

Zavíří bubny a pěchota se vydá podél Sávy, na jejichž obou březích propuklo peklo. Ingmarova setnina jde po pravém křídle, nejdál od řeky a nejvíc odkrytá palbě z východu. Ingmar se otočí a spatří bledého Georga otupěle kladoucího nohu přes nohu a pocítí velký příval zodpovědnosti za toho nezkušeného mladíka, které do boje vedlo snad jakési bláznovství, ale nakonec by se chaosu stejně nevyhnul, jen by mu čelil neozbrojen v služebnickém livreji. Teď je v armádě a jeho kamarád Viktor taky a Ingmar si uvědomí, že kdyby se nechal přeložit, tak by jeho pěchotní jednotce velel někdo jiný a nic by se nezměnilo a pořád by kráčeli vstříc možné smrti. Vzdát se té zodpovědnosti by nikoho nezachránilo, jen jeho svědomí. Ale jak pokrytecké je chránit vlastní svědomí, když ti, kterých se to týká, mohou přijít o víc, než o klidné spaní. Tyhle myšlenky vedou k Ingmarově rozhodnutí vést setninu defenzivně a hlavně ty muže protáhnout očistcem bez ztrát na životech.

Husaři krouží a útočí na slabá místa v janičářských formacích. Díky své rychlosti získali výhodu nad spahii, ale je to malé vítězství. Turecká lehká jízda je má v hrsti, krouží kolem nich a občas provede výpad, navíc je početnější.

„Stát!“

Ingmarova pěchota je v čtvercové formaci a střílí po turecké jízdě. Způsobuje spíš chaos než škody, otevírá však prostor k útoku Bregeho střelcům, z nichž někteří se brodí v blátě na břehu řeky, jak moc těsně kolem Sávy procházeli. Někteří spahiové se snaží přesunout, ale brání jim v tom sám Christiani.

„Pochod!“

Spahiové se trochu stáhli a Christiani tlačí dopředu. Z východu se již ozývají D’Altonovy pušky. Ingmarova pěchota se dává do pohybu. Otáčí se, aby mohla pálit po janičářích oslabených husarskou jízdou.

„Palba dle uvážení!“ křičí Ingmarův poddůstojník po třech salvách a po mírném rozpuštění formace kvůli lepšímu krytí v rozbořených ulicích.

„Bodáky!“

Pěchota a janičáři jsou již příliš blízko a pustí se do sebe bajonety a šavlemi. Blíže, než ke krvavé řeži, má potyčka k zápasu vyčerpaných soupeřů. Jednotky se do sebe zaklesnou a spíš se perou, chytajíce se za rukávy a klopy, než že by šermovali. Padlých moc není, leda Ingmar, který je skvělý šermíř, zabije šavlí mechanicky dva Turky a pak znechucen otírá obličej od krve bílým kapesníkem, když jej dav vtáhne do zadních řad.

„Sevřená řada!“

Dvě falangy zůstanou na mrtvém bodě. Vojáci jsou už z šarvátky unavení, jejich pohyby zpomalené a spíše defenzivní. Ingmar vidí, že skoro nikdo se nesnaží útočit na slabá místa. Jako by si vojáci nejradši sedli, zády se opřeli o své kamarády, nebo dokonce i o své nepřátele, a pořádně si odpočali.

Do janičářů zprava vpadnou odpočatí D’Altonovi vojáci a tím se celý boj změní. Turci teď bojují o život a ustupují zpět k soutoku Sávy a Dunaje, kde jsou jejich čajky střílející z děl na opačný břeh.

Georg křičí a vráží bodák ustupujícímu Turkovi do zad.

Proč nepadne? Janičář kulhá dopředu, pouští pušku a zvedá hlavu, ale pořád stojí, i přes to, že do něj Georg bodl už pětkrát. Konečně se zhroutí a mladému Georgovi je na zvracení. Podpírá jej Viktor a oba se tlačí zpět ke svým řadám, kde Ingmar Svarthjart velí k obranné formaci a pomalému postupu. Vojáka, kterého Georg ubodal a který na zemi pořád ještě žije, pošlapou desítky nohou, když přes něj pěchota jde směrem k Dunaji.

Podél D’Altonova pluku útočí též Bellegriniho a vzadu pak ještě Toskánský. Turci z východního břehu Sávy ustupují. Georgovi stoupá sebevědomí a chce se mu křičet nadšením, i když je mu stále špatně od žaludku. Je tak rád, že žije! Hlavně, ať se to vyřeší i na druhém břehu a taky u Observatoře. Pro dnešek toho bylo dost. Představa dalšího boje jej děsí.

Je však stěží konec boji, a zatímco na východ od Sávy pěchota zajišťuje prostor, na západě, kde leží Zemlin, vyráží dvanáct eskadron rakouské jízdy proti janičářům, jichž jsou plné dunajské břehy.

„Nuže, pane Jeníku, prvně spolu v ohni,“ řekne Minutilius, stále ve své hrdinské póze, ledově klidný a odměřený.

Jeník shlíží na rakouskou jízdu, pak odhlédne k Válečnému ostrovu, od nějž přichází kanonáda, a nakonec věnuje pohled Minutiliovi.

Jako chlapec se nikdy nedočkal ocenění za výpravu mimo zdi semináře. Ale ocenil se sám, když si uvědomil, že se již nebojí, že všichni ti duchové a strašidla nejsou neřešitelným problémem. A mnohem později dospěl a našel svůj klid v tom, že vždy hrál s kartami, které mu osud rozdal a nikdy nehořekoval, že mu nejde list a že s tím, co má v ruce, se hrát nedá. Tohle jsou tvé karty a ty máš svůj rozum a to je to jediné, na čem záleží.

Tak to fungovalo a stále funguje, a přestože Jeník pochyboval, jestli to tak může fungovat donekonečna a jestli se to zákonitě jednou nemusí zhroutit, tohle teď bylo za ním a zůstalo zapečetěno v tolik ceněných rozhovorech se slečnou Nanette, v době mírové, kterou je třeba odložit stranou, když hřmí artilérie. A Jeník, na začátku bitvy stále ještě ponořen v pochyby a povzbuzován starým kamarádem Ingmarem, teď zase přesně ví, co má dělat a kým je.

„Pane Minutilie,“ řekne též klidným tónem a rychlým pohybem vytáhne nabiják z hlavně předovky. „Je to čest.“

Ze zemlinských šancí zaburácí děla. To by mohlo být rozhodující pro zvrat ve prospěch Rakouska. Granátníci zkracují zápalné šňůry a chystají se k útoku na jednotky, jež nyní upoutala jízda.

Už jen pár kroků. Johann zatají dech a pak už to jde rychle. Hází granát. Zalícuje pušku. Blesková vzpomínka na Leopolda a pocit, že válka je pro něj vlastně už prohraná, když nejlepšího přítele ztratil, pocit žalu, který žádné násilí nesmyje, který se nedá přepít, přezpívat, přemyslet, přetrpět ani přejít; ten pocit přejde myslí jak osten a pak nastane ticho, zase zatají dech, stiskne spoušť, úderník křísne a kule vezme život náhodnému janičáři.

„Šavle!“ křičí Jeníkův poddůstojník.

Johannovo ostří se zasekne mezi žebra křičícího muže. Kopne jej do břicha a Turek na něj vyzvrací směs krve a žluči. Johann jej setřese k zemi a otře si pot z čela. Rozhlédne se, a i když vidí jen malou výseč celého obrazu, uvědomí si, že na březích Sávy už umřely stovky mužů, aniž by kterákoliv strana cokoliv vydobyla.

Máme to v krvi a tu krev tady teď vyléváme z žil, pomyslí si a vykročí k Jeníkovi, který se brání přesile. Společnými silami odrazí dotírající nepřátele a Jeník se zas napřímí.

„Zpět do formace!“

Je chvíli klid, Turci se takticky stahují, bubny víří a Minutilius mává šavlí směrem, kterým mají řady pochodovat.

„Musíme se zdržet zpátky, i jízda se už stahuje,“ řekne Minutilius Jeníkovi. „Když do nich spustila naše děla, nesmíme se sami připlést do jejich palby.“

Jeník kývne hlavou, Minutilius na koni odkluše, a on pohlédne na Johanna kráčejícího vedle. Urostlý granátník je celý od krve, bledý a s planoucíma očima. Sám Jeník by mu snad uhnul z cesty, kdyby nestál vedle něj.

Schyluje se k dalšímu boji a Nanette se strýcem se zatím krčí v domě na západě Zemlinu, Rossi v zatuchlé kobce a ostatní jsou mrtví daleko v neoznačených hrobech.